Kdo umí číst v očích

Seděla jsem na jeho pohovce v jeho domě. Přinesl mi horký čaj ve velkém hrnku a čokoládové sušenky. Choulila jsem na levé polovině lenošky v jeho svetru, na ramenou tmavý ručník a drkotala zuby. Posadil se vedle mě, dal mi za ucho pramen mokrých vlasů, které teď vypadaly jako provázky.
„Co to máš za nápady, v tomhle počasí běhat venku?!“ mávl rukou ven.
Celé odpoledne pršelo, na ulicích stály kaluže vody, trávník byl nacucaný jako školní houba, z nebe nepřestála téct voda, každý kdo mohl zůstal dnes doma, a pokud musel odejít vzal si sebou deštník, jen aby mu nic nenamoklo. Jenže já mám déšť ráda, když mi stéká po tváři, hladí mě jako láskyplná dlaň a mám pocit, že odplavuje všechny moje starosti a trápení. Měla jsem zase jednu z těch svých nálad, nic mě nebavilo, byla jsem opuštěná, celý svět se proti mně spiknul. Najednou však začalo pršet. Nedbala jsem na zápal plic, nebo na to, že moje oblíbené tenisky budu muset sušit nejméně čtrnáct dní než je zase obuji. Prostě jsem se chtěla projít, jedno kam, nebo za kým, prostě vypadnout a nechat se zmáčet tou nebeskou vodou, dokud se nerozpustím, nebo dokud nepotkám něco co mi bude stát za to abych se vrátila do tepla a sucha. Byl to příjemný pocit, vyvažovat psychickou bolest fyzickým nepohodlím, všechno mi bylo jedno. Až do té doby než jeho auto zastavilo u chodníku, byl na cestě ke mně, protože jsem mu nezvedala telefon. Jenže místo, aby mě našel u puštěného DVD s tabulkou čokolády, potká mě jak chytám dešťové kapky na ulici. V očích se mu mísilo překvapení a takový ten „dospělácký“ vztek, jako když rodiče nachytají děti u něčeho co jim předtím zakázali. Naložil mě do auta a vezl k sobě domů. Cestou neřekl ani slovo, až teprve teď, poté co jsem se musela převléknout a usušit.
„Můžeš z toho mít zápal plic!“ pokračoval ve svém monologu.
Mlčela jsem, střídavě koukala na něj nebo do země.
„Mám ráda déšť,“ vymáčkla jsem ze sebe.
Díval se na mě jako na blázna.
„To já taky, ale neběhám v něm jako šílenec. Myslel jsem jsi, že jsi rozumná,“ mračil se.
Dostala jsem vztek, připadal jsem si vedle něj jako malá hloupá holka, on byl ten dospělý a rozumný. Dělal co ho baví, živilo ho to, dokonce byl přesvědčený o tom, že to co dělá je správné. Nemohla jsem s tím nesouhlasit, ve své práci byl dobrý. Nevím čím jsem si vlastně zasloužila jeho přátelství, možná to jen byly jeho ochranitelské sklony, a dnes jsem mu potvrdila že je pořád potřebuju.
„Proč musím být pořád rozumná! Proč si mám hrát na to co nejsem?! Proč mám zachovat vážnou tvář když se chci smát?! Říkáš, že by se měl každý řídit svými pocity, tak proč pořád hrajeme divadlo?! Proč každý kdo se nechová podle nepsaných pravidel společnosti je považován za hloupého blázna?!“ vyjelo ze mě rozčileně.
Překvapila jsem ho, zůstal na mě vyjeveně zírat. Doufala jsem, že alespoň v jeho očích najdu nějakou odpověď, ale bylo to spíš moje zbožné přání, protože se v nich zrcadlila moje tvář, zkřivená hněvem a částečným šokem z toho, co jsem mu řekla.
„Na tohle ti nedokážu odpovědět,“ jeho kazatelský výraz byl ten tam.
Zastyděla jsem se, záleželo mi na něm, a jemu muselo záležet na mně, protože kdyby tomu tak nebylo, neodvezl by mě k sobě domů. Místo vděku mu dávám najevo jen svůj vztek a bezmoc.
„Měl jsem o tebe starost, nechci aby se ti něco stalo,“ řekl potichu a chtěl odejít.
Chytila jsem ho za ruku, byl to automatický pohyb, abych ho zadržela. Posadil se zpátky vedle mě. Přála jsem si, aby z toho doteku pochopil co k němu cítím, jako kdyby každé mé slovo proudilo skrz konečky prstů do jeho a on by beze slov poznal, že k němu necítím jen přátelství. Že každý den v jeho společnosti poznávám lásku, že bez něj bloudím i ve svých vlastních myšlenkách, že se mu neodvažuji to říct.
„Já vím, promiň,“ omluvila jsem se mu.
Otočil se a pousmál se.
„Jsi ta nejzvláštnější osoba co jsem kdy potkal, a že jsem už potkal lidí. Jako by se v tobě mísila voda a oheň. Chvíli z tebe sálá žár, jindy jsi jako ledová královna, uzavřená ve svém zámku.“
Znal mě lépe než jsem si myslela. Snadno jsem se pro něco nadchnula a pak jsem dokázala pracovat na stopadesát procent, jindy jsem se díky svému obranému mechanismu stáhla do sebe a nikoho k sobě nepustila.
„Nápodobně, nikdo v mém životě není jako ty, neztrácíš naději i kdyby nastal konec světa,“ vrátila jsem mu úsměv.
Pohladil mě po tváři, nebylo to jako dotek deště, tohle hřálo nejen na tváři ale především uvnitř. Seděla jsem tam jako ochrnutá, nohy a ruce mi odmítli poslušnost. Byla jsem vězněm svého vlastního těla. Naklonil se k mému obličeji, svými rty přejel po mých. Zoufale jsem přemýšlela jak se zachovat, avšak když se na mě opět usmál, všechno mi došlo....on to pochopil i beze slov, protože on na rozdíl ode mne v očích číst umí a nehraje divadlo. Teď už stačilo jen se vzdát mých dešťových procházek....i když...