Sophie a Henry

Zdál se mu však podivný sen. Držel ve svých velikých dlaních čerstvě narozené miminko – chlapečka. Ale ženu, která mu dala syna, nikde neviděl. Rozhlížel se po místnosti, ale nezahlédl ji, jen porodní bába mu dítě zase vzala, aby ho omyla, zavinula a odnesla k matce.
Henry se vzbudil ze snu s oroseným čelem. Sophie ho laskala a utěšovala. Šeptala uklidňující slůvka a hladila ho po vlasech. Zabořil tvář do jejích ňader. Cítil obrovskou blízkost, jakou doposud nikdy nepoznal. Nedokázal promluvit, jen naslouchal jejímu tlukoucímu srdci, dokud opět neusnul.
Ještě za ranního šera, kdy se slunce nevyhouplo nad obzor, vstali, sbalili se, rozloučili v klášteře a pokračovali k cíli. Odjezd proběhl velice spěšně, bez koupele, bez snídaně, bez zbytečných slov. Pokaždé, když udělali další krok ke sblížení, záhy se vrátili o krůček zpět a jakoby jejich vztah ochladnul.
Pádili tryskem na královský hrad, jakoby chtěli mít už povinnost za sebou.
Dostali se do hradu už před polednem. Vyčkali v králových předpokojích na odpověď ukrytou ve skříňce. Zanedlouho pro ně panovník poslal.
Vstoupili do síně, předstoupili před krále, Sophie se hluboce uklonila a Henry poklekl. Veličenstvo jim pokynulo, aby se posadili a pověděli, jak splnili úkol. Hrabě se chopil slova, vylíčil vše, včetně dopadení králova bratra a místě jeho zadržení.
Panovník jim poděkoval a za prokázané služby jim navrhnul, aby si zvolili odměnu, kterou žádají. Pohlédli překvapeně na sebe, nežádajíc vůbec nic. Králi se jejich skromnost ani trochu nelíbila. Se samozřejmostí zazvonil na služebnictvo, které je mělo ubytovat, a bez protestů museli přijmout pohostinnost, dokud ho nenapadne vhodná odměna, když sami nic nechtějí.
„Ubytujte se v komnatách, odpočiňte si a za hodinu pro vás pošlu, abyste se dostavili k audienci před obědem.“
Dostali sousední pokoje, byly spojeny dveřmi, které se daly zamknout, ale ze zvláštních důvodů zůstaly pouze zavřené.
Sophie si užívala teplé koupele za asistence přidělené mladé služebné, která potom probírala její oděv. Nakrátko zmizela, aby se objevila s krémovými šaty, které rozprostřela na lože.
Sophie tomu nevěnovala pozornost do chvíle, než vystoupila z vody a zabalená v osuškách nestála u krbu, aby si osušila mokré vlasy. Pohlédla na postel a naprázdno polkla. Před ní ležely šaty, které vypadaly přesně jako z jejího snu! Skoro se jich bála dotknout, překonala se a přejela opatrně dlaní po hladké látce.
„Přejete se obléknout, madam?“ zeptala se jí za zády služebná.
„Ano,“ zašeptala jako ve vidění.
Sotva se oblékla, služebná ji učesala do volného účesu, spletla jí prameny vlasů do malých copánků a nechala je volně splývat po rozpuštěných vlnách.
Zanedlouho se ozvalo zaklepání, a když zvolala: „Dále,“ vešel hrabě z vedlejšího pokoje. Oblečen do nových čistých šatů, vlhké vlasy se mu ještě leskly.
„Jsi nádherná,“ vydechl pochvalu, když ji spatřil, zůstal na místě chvíli stát, než si to uvědomil, vykročil k ní a nabídl jí rámě. „Král nás očekává u oběda.“
„I tobě to moc sluší,“ oplatila mu kompliment a sklopila oči, protože si najednou uvědomila, že má na sobě přesně to, v čem kráčel z kostela její ženich. Zamotala se jí hlava, když pomyslela na to, co by se mohlo třeba stát.
Vyrazili chodbou do hodovní síně, kde na ně čekal král s celým dvorem. Nikdo neseděl, všichni stáli ve špalíru a dívali se na ně.
„Co se to děje?“ špitla Sophie Henrymu.
„Nemám zdání, ale vůbec se mi to nelíbí,“ odvětil na půl úst.
„Přátelé, už na vás všichni netrpělivě čekáme,“ zvolal vesele vládce. „Jdeme do kaple,“ dodal tiše, aby ho slyšeli pouze oni dva.
„Na bohoslužbu?“ otázali se současně.
„Ne, rozhodl jsem se vás odměnit. No a sňatek je výborný začátek.“
„Sňatek?“ ztuhli oba.
„Ano, za vaše věrné služby jsem se rozhodl vás odměnit. Vezmete se tady a teď, pak vám přidělím tituly vévody a vévodkyně a věnuji vám vhodné statky. Mě by to nenapadlo, ale mou ženu ano, když jsem jí svěřil svůj problém.“
„Ale…“ protestovala Sophie.
„To přece nejde, Veličenstvo, nehodíme se k sobě a…“ nedopověděl Henry svůj protest.
„Dost řečí, biskup už čeká,“ pokynul jim panovník. „Dovolíš, má paní, abych tě místo tvého otce mohl dovést k oltáři?“ usmál se král. Nebyla to otázka, nýbrž příkaz.
Henry odevzdaně nabídl rámě královně a jako první vykročili směrem ke kapli. Následoval je celý dvůr a král se Sophií uzavírali celé procesí.
Jako ve snách předal král nevěstu ženichovi. Obřad byl stručný, biskup vyžadoval jen jejich souhlas, aby prohlásil manželství za uzavřené.
Sophie a Henry se dívali jeden druhému do očí a nemohli uvěřit, co král nastražil a proč. Oni se k sobě přece ani trochu nehodí! Popouzí ho její vznětlivost, rozhodnost, panovačnost a taky, že musí mít pokaždé poslední slovo a ve všem pravdu. Štvala ho. A přesto si nedovedl představit, že už ji nikdy neuvidí, že vedle ní nebude usínat, že se s ní nepomiluje.
Ani ona si neuměla představit, že spolu tak rozlišní lidé mohou žít. Neuměl se usadit, nelákal ho rodinný život, tak proč by s ní měl zůstat? Uteče, jakmile se dozví o první válce. A navíc, jak ji ovládal, byl arogantní a sebevědomý. Ale když s ním byla v posteli a když spolu jen tak leželi před usnutím… Jenže si myslí, že je děvka, která sváděla muže, aby získala tajemství pro krále. A to mu nikdy neodpustí!
Vrátila se zpátky do reality a poslouchala, co biskup vlastně říká. Tohle králi nikdy neodpustí, obětovala by za něj život v bitvách, když sváděla všechny ty chlapy, aby se dověděla nějakou informaci a on tohle! Svatba a s chlápkem, který je nesnesitelný, i když v posteli se choval úplně jinak. Jenomže ona nemá srovnání, byl jediný, koho poznala.
Slyšela, jak se biskup ptá jejího nastávajícího: „Bereš si, Henry…“ Dál už přestala vnímat, cítila, jak jí hučí v uších a obraz se jí ztrácí. Snažila se dýchat a něčeho se chytit, ale neměla sílu. Henry ji pohotově chytil do náruče, biskup přerušil projev uprostřed věty, v kapli to hlučelo jako ve včelím úlu a v nastalém zmatku se sbíhali dvořané kolem ženicha s nevěstou v náruči, který si mezi nimi musel prorážet cestu davem na vzduch.
Položil ji na širokou kamennou zídku, podložil jí nohy. „Lásko,“ šeptal na ni a lehce jí zatřásl, aby se probrala.
Když zanedlouho otevřela oči, uvědomil si, že bez ní být nechce. „Chceš se tam vrátit,“ zkusil však opatrně s nejistotou její odpovědi. Doufal, že neodpoví záporně nebo se nebude zdráhat.
„Ano… Chci…“ odmlčela se. „Nemohla jsem dýchat, víš,“ vysvětlovala.
„Dokážeš vstát?“
„Jistě.“
Ze dveří kaple už vykukovali dvořané, král i biskup, zda je vše v pořádku. Hrabě pokynul rukou, že se za chvilku vrátí a pomohl Sophii vstát. Vzal ji za ruku a vykročili společně opakovaně k oltáři.
Henry Sophii nepustil, ani když stanuli před biskupem. Tiše se jich zeptal, zda je všechno v pořádku a mohou pokračovat. Dveře do kaple zůstaly otevřeny, takže dovnitř proudil lehký vánek. Lidé si mezi sebou šeptali o nervozitě nevěsty, nikdo však netušil nic o rychle ujednaném sňatku králem, ani to, co bylo mezi budoucími manželi v minulosti.
Oddávající znovu zopakoval Henrymu otázku, zda si bere Sophii dobrovolně a slibuje před svědky i před Bohem, že bude ji ctít a milovat v bohatství i chudobě, v dobrém i zlém až do smrti.
Henry pevněji stisknul Sophiinu ruku ve své, pohlédl jí zpříma do očí a hlasitě, aby jej slyšeli všichni přítomní, odpověděl do napjatého ticha kaple: „Ano.“
Biskup totéž zopakoval nevěstě, která po očku sledovala muže po svém boku, aby s třesoucím se hlasem také souhlasila.
Nyní její manžel ji objal a políbil. Změkla v jeho náruči a zapomněla na to, kde se nacházejí, poddala se jeho rtům a dlaním laskajícím její záda. Zapomněla na všechno, co mezi nimi bylo, dokud zezadu neuslyšela panovníkův hlas: „Ale, no tak, hrdličky, můžete pokračovat o svatební noci, ale teď pojďme, mám ohromný hlad!“ Oběma blahopřál a pak se konečně vydal špalír ven z kaple. Sophie si vzpomněla na svůj sen. Sen, co se teď právě stával skutečností...