Dotčené ego krásného anděla 9

„Co tady děláš?“ zeptá se Ondra a přistoupí blíž.
„Nic,“ řeknu, ale podlomí se mi kolena únavou. Ondra mě v poslední chvíli zachytí a posadí mě zpátky na zídku.
„Řekni mi co se stalo, prosím,“ zopakuje Ondra svou prosbu a chytí mou hlavu do dlaní. Nutí mě dívat se do těch jeho hnědých studánek a já mám pocit, že se vznáším a ztrácím se nikdy už nebudu moci najít cestu zpátky.
„Adam mě podváděl, lhal mi do očí a to kvůli němu jsem potratila, shodil mě totiž ze schodů!“ odpovím zoufale.
Pro Ondru je to asi velký šok, pustí mou hlavu a odvrátí se.
„To nemůže být pravda!“
„Jistě, nevěříš mi, to jsem si mohla myslet, jsi stejný jako on! Byla chyba, že jsem sem šla a ani nevím jak jsem se sem dostala, už tě nebudu otravovat. To ti slibuji! Nikdy mě už neuvidíš!“ řeknu a znovu vstanu. Zatočí se mi trochu hlava, ale není to tak hrozné jak jsem čekala. Pomalým krokem se vydám zpátky.
Ondra mě ale dohoní.
„Kam chceš v tomhle stavu jít?“ zeptá se a podepře mě.
„Nevím!“ hlesnu tiše a znovu se mi chce brečet. Ondra to pozná a obejme mě.
„Pojď, půjdeme dovnitř!“ zašeptá mi do ucha.
Pomalu mě pustí a trochu poodstoupí. Chytí mě kolem pasu a pomalu jdeme dovnitř. Posadí mě na gauč a jde do kuchyně uvařit čaj. Potom si přisedne ke mně a zeptá se:
„Mohla bys mi ještě jednou říct, co se vlastně stalo? Já to pořád nějak nechápu.“
„Je to prosté. Před tím, než jsem spadla z těch schodů a potratila, našla jsem na Adamově košili rudou skvrnu od rtěnky a hned mi došlo, co se stalo. Chtěla jsem utéct, ale dohonil mě, hádali jsme se a já potom spadla ze schodů.“
„A on ti potom v nemocnici lhal?“ nechápe Ondra.
„Jo lhal,“ odpovím.
„To je šmejd,“ uleví se Ondra a podívá se na mě.
„Není ti špatně, jsi strašně bledá?“ zeptá se s naléhavostí v hlase.
„To je dobré. Jsem jen unavená. To je všechno.“
„Pojď si lehnout!“ zavelí a mě nezbude nic jiného než ho poslechnout. Zavede mě do ložnice. Postel je ještě rozestlaná a teplá. Sundám si kalhoty a boty. Posadím se na postel a podívám se na Ondru. Přiklekne si ke mně a já ho pohladím po tváři.
„Děkuji!“ zašeptám.
Lehnu si a on mě přikryje. Dá mi pusu na tvář a odejde. Potichu zavře dveře a nechá mě spát.
Kdykoli zavřu oči, vidím před sebou hádku s Adamem. Mám strach usnout.
Zachumlám se až pod bradu a vychutnávám si teplo, které rozehřívá každý můj sval, každý nerv v mém těle.
Nasávám Ondrovu vůni, která mě uspává a přenáší do jiné časové dimenze, kde neexistuje čas ani prostor, žádné lži, hádky a bolest.

Bouchnutí dveří a vzrušené hlasy mě probudí.
„A to si mi nemohl zavolat hned jak přišla?“ nechápe Adam.
„Volal jsem ti, hned jak jsem mohl!“ hájí se Ondra.
„A to jsi neměl čas dřív?“
„Nemusel jsem ti volat vůbec, tak si ty výčitky nech, jo!“ odpoví Ondra chladně.
Sakra, co tu Adam dělá! Nechápu a rychle se oblékám.
„Kde je? Potřebuji s ní nutně mluvit!“ řekne Adam a chce jít do ložnice.
„Počkej, napřed ji vzbudím a řeknu jí, že jsi tady!“ navrhne Ondra, ale to už otevřu dveře a oba překvapím.
„Sylvo!“ vydechne Adam.
„Nechtěli jsme tě vzbudit,“ řekne pomalu Ondra.
„No tak jsem neměli mluvit tak nahlas!“ odpovím chladně a podívám se na Adama.
„Co ty tady děláš?“
„Celou noc jsem tě hledal! Měl jsem o tebe strašný strach!“
„Neříkala jsem ti náhodou, že tě už v životě nechci vidět?“ zeptám se.
„Sylvo, musíme si promluvit. V klidu a tichu na neutrální půdě! Prosím!“ zašeptá a chce mě obejmout, ale já ustoupím.
„Nechci tě poslouchat, nechci se na tebe dívat. Je mi z tebe špatně!“ odpovím co nejvíce klidně jak to jen jde.
Podívá se mi do očí a má v nich slzy. Vzpomenu si na naše šťastné chvíle. Na naši první schůzku, pusu, první milovávání, hádku a usmiřování. To všechno jako by se stalo tak před milióny let. Jako by včerejší den, byl strašně dávno a nejde vrátit. Nejde smazat a nejde na něj zapomenout.
„To jak si spadla, to byla nehoda. Kdybys věděla jak jsem si to vyčítal! Chtěl sem být na tvém místě, ale nešlo to! Když jsi byla v bezvědomí, tak mi doktor poradil, abych ti řekl, poloviční pravdu, protože si musela být v klidu!“ vysvětluje Adam.
„Půjdu na chvíli na zahradu!“ řekne Ondra z ničeho nic.
Podívám se mu do tváře a nejde z ní nic vyčíst. Je nedostupná a chladná.
Otočí se a odejde.
„Proč bych ti měla věřit!“ zašeptám zoufale.
„Klidně můžeme jít za tím doktorem, pokud mi nevěříš.“
„A co tvoje nevěra, to bych ti měla taky odpustit?“ změním téma.
„To bylo jednou!“
„Lžeš!“
„Ne přísahám na svůj život, že to bylo jenom jednou. Měl sem v krvi a ona mě svedla, chtěla nás rozdělit, ale nepovedlo se jí to. Když sem se ráno probudil a zjisti, co se stalo, uvědomil sem si, že tě miluji víc než cokoli na světě a nic to už se nikdy v životě nezmění!“ řekne tiše a přistoupí ke mně.
„Nech toho!“
„Čeho?“
„Nepřibližuj se ke mně!“ zašeptám.
„Ale ty to sama chceš!“ odpoví a skloní se. Líbne mě na rty! Ochutnává je a jemně mě hladí po zádech.
Roztřesou se mi kolena.
„Ne! Nech mě!“ vzepřu se z posledních sil a on ustoupí.
„Pořád mi nevěříš?“ zeptá se rezignovaně.
„Nevím, copak to nechápeš? Jsem strašně zmatená! Přišla jsem o dítě a dozvěděla jsem se, že si mě podvedl a ty chceš, abych ti zase věřila? Potřebuji čas. Všechno si promyslet!“ odpovím a chystám se k odchodu.
„Kam jdeš?“ zeptá se.
„Nevím,“ odpovím popravdě.
„Kdy tě zase uvidím?“ zeptá se Adam.
„Nevím, až se rozhodnu dozvíš se to jako první, buď se k tobě vrátím nebo si přijdu pro věci! Ahoj!“ odpovím a odejdu.
Na zídce, kde sem včera seděla já sedí Ondra. Hlavu má skloněnou a čeká.
„Už jdeš?“ zeptá se.
„Jo. Proč jsi mu volal, že sem u tebe?“ zeptám se přímo.
„Nevím, jen tak mě to napadlo!“ odpoví.
„Aha!“
„A jak to mezi vámi dopadlo?“ zeptá se.
„Nijak!“ odpovím
„Jak to?“ nechápe.
„Potřebuji čas.“
„Na co?“
„Chce, abych se k němu vrátila.“
„A ty to uděláš?“ zeptá se v očekávání
„No tak to právě nevím!“
„Aha!“ odpoví chladně a zvedá se.
„Tak se správně rozhodni!“ popřeje mi a odchází.
„Díky! Ahoj!“ odpovím a také odcházím.

V hlavě zmatek jako v úle. Nevím co dělat!
Vrátit se k Adamovi nebo to skončit jednou pro vždy!
Začít znovu!
Někde jinde a s někým jiným?
Když se k němu vrátím, tak možná nebudu mít jistotu, že je mi věrný, že se někde s nějakou neválí. Ale co když je to co mi říkám pravda a byl to opravdu jenom úlet a nic víc.
Jen jedna noc! A jeden sex. Nic víc, žádné city, žádné sliby!
Vzpomenu si na Ondrovu oslavu a na náš polibek a uvědomím si, že taky nejsem svatá. V hlavě mi začne hlodat takový malý červíček, který s sebou přinese i výčitky, kvůli tomu polibku.
Co když můj pád byl skutečně jenom nehoda a nebyl v tom žádný úmysl.
Co mě to napadá. Adam by přece nezabil vlastní dítě!
Naslouchej svému srdci, radila mi Kristýna, když jsem k ni přišla v zuboženém stavu.
Zavřu oči. Přestanu hledat pro nebo proti.
První, co se mi zjeví za zavřenými víčky je Adamova tvář. Na tváři má úsměv a v očích lásku.
Prudce se posadím.
Jsem tak strašně zmatená, nevím co dál. Každý den mi Adam píše, každý den posílá nějaký drobný dárek. Tohle trvá už moc dlouho!
Tři měsíce a já stále nemám jasno!