Beata

Naklonila zlehka hlavu, povzdechla si a začala si natáčet pramen vlasů na prst. Udělala to jen tak, bezděčně. Snad vůbec netušila, jak nádherně při tom vypadá. Bloudila očima po stropě a mladá prsa se jí pravidelně zdvihala při každém nádechu. Uchváceně jsem pozoroval stříbrný křížek ve výstřihu černé košile. Nebyla ani v nejmenším vyzývavá a přece v jejím chování bylo neustále něco hravého. Chvíli byla ženou a chvíli radujícím se dítětem. Prstýnky nazlátlých vlasů jí putovaly po ramenou, pažích i zádech. Jako háďata. Když tu tak přede mnou seděla, měl jsem chuť natáhnout ruku a dotknout se jí.
Všimla si, že si jí prohlížím. Pohodila hlavou a s pozdviženým obočím se na mě usmála. Nesměle jsme jí úsměv oplatil. Byl jsem nervózní pod pohledem jejích jantarových očí, ohraničených hradbou možná až příliš dlouhých řas. Miloval jsem jí. Miloval a obdivoval, rozplýval se v její dokonalosti a kráse.
V tom sebou malinko trhla. To když se k ní Richard naklonil a cosi ji pošeptal do ucha. Opřela se o něj ramenem, polohlasem mu odpověděla a oba se zasmáli. Její smích byl zvučný a výrazný, poměrně vysoký, ale neobtěžoval. Bodlo mě u srdce, když jsem viděl, jak se ještě rozesmátá přitulila ke svému Richardovi a políbila ho. Udělala to rozněžněle, se slastným přivřením očí. Byla mi v tu chvíli tak vzdálená, že jsem měl chuť vykřiknout bolestí. Záviděl jsem svému příteli! Styděl jsem se za to, ale záviděl jsem mu. Bůh ví, že si její lásku zasloužil víc, než kdokoliv jiný, ale nedokázal jsem si pomoct. Měl to, po čem já mohl jen tajně toužit. Směl toho krásného anděla líbat, objímat, dotýkat se ho… Přesto jsem si až žalostně uvědomoval, že bych svoji milovanou ztratil v den, kdy by od Richarda odešla.
„Posloucháš nás vůbec?“ Filip mi začal divoce šermovat rukou před očima. „Cože? Jo, jasně… Co jsi říkal?“ Všichni se rozesmáli.
„Chop se svýho rumu a pij,“ pobídl mě Filip. „Já to nechci. Budu opilá…“ Zaprotestovala Beáta s líčenou nechutí ve tváři, ale přesto si od Filipa vzala nabízenou sklenici. Richard jí zlehka políbil na čelo a pohladil po dlouhých vlasech. Často mě napadalo, jestli při pohledu na ni cítí to samé co já. Jestli je také unesený každým jejím pohybem, slovem či myšlenkou. Věděl jsem, že pro něj Beáta znamená hodně, věděl to každý, ale nikdo netušil, co znamená pro mě. Nikomu jsem se nesvěřil se svým trápením. Cožpak to ale šlo? Nikdo by nepochopil moji bláhovost… Pachuť rumu se mi usadila v krku. Neměl jsem rum rád.
Zkušebnu jsme měli ve sklepení místnosti oblíbeného klubu. Byla to naše malá svatyně. Místo, kam jsme se utíkali odreagovat. Teprve tady, s basou zavěšenou na rameni, jsem nabýval sebevědomí.
Beáta se naoko vztekala nad zesilovačem. Po rumu byla veselá a rozdováděná. Věděli jsme, že do ní musíme pokaždé dostat něco na posilnění. Jinak by snad nezačala nikdy zpívat. Tak strašně se styděla. Jedině na koncertech odhazovala svůj stud a užívala si to. Ale tady, ve zkušebně, se zardívala při každé chybě. Když někdy zazpívala falešný tón, schovávala obličej v dlaních a omlouvala se, jakoby se neodpustitelně provinila. Sedávala v rohu, naproti Richardovi a zaujatě sledovala, jak jeho prsty obratně kloužou po strunách kytary. Pokaždé nejdřív několik minut naslouchala našemu hraní. Potom teprve začala zpívat. Měla nádherný hlas. Byl vysoko položený, čistý a podmanivý, zároveň však rozechvělý a chvílemi maličko chraplavý. Zpívala se zavřenýma očima a tolik dojímala.
„Tušíte někdo, kde je otvírák?“ Richard bezradně pochodoval po místnosti. „Počkej, já ti ho podám… Promiň Martine, já se přes tebe natáhnu.“ Aniž bych se na to stihl připravit, Beáta se nade mnou začala přehrabovat na poličce. Byla tak blízko! Maličko jsem naklonil hlavu směrem k její paži. Její kůže matně odrážela světlo a voněla heřmánkem. A ještě něčím nepopsatelným. Přivřel jsem oči a zhluboka vdechoval každý kousíček vzduchu, který byl provoněný jejím tělem. Byla tak blizoučko, že jsem cítil šimrání neposlušně padajícího pramenu jejích vlasů na tváři. Přál jsem si, aby to trvalo celé hodiny, celé dny, nebo i celé roky. Celý jsem se napjal jako struna a bál jsem se pohnout, abych neporušil to dráždivě spojení pocitů. A přitom by stačilo jen natáhnout ruku kousek vzhůru a mohl bych se dotknout poodhaleného břicha, které bylo zatnuté v té nepřirozené poloze a na němž se rozpoutala hra světla a stínu od zapálené svíčky. Jen málokdo si dovede představit, jak jsem byl vzrušený tou nenadálou situací. Byl bych se vzteky a zklamáním rozplakal, když konečně našla, co hledala. Vrátila se zpět na celou plochu svých chodidel, upravila si vyhrnutou košili a pohodila dlouhými vlasy tak, že mi přejely přes obličej. „Ježíš, promiň…“ zašveholila a pohladila mě po tváři. V tu chvíli, jako bych uvnitř explodoval. Cítil jsem, jak strašně se mi nahrnula krev dotváří a tenký čůrek studeného potu, jež mi stékal po páteři níž a níž mě až pálil. Podívala se mi do očí a tenkrát poprvé jsem měl pocit, jako by její pohled říkal: „Já vím…“. Nikdy už se na mě znovu nepodívala stejným způsobem. Ač později býval její pohled ještě vnímavější a ještě chápavější, už nikdy toho neprozradil tolik, jako ten večer. Zdálo se mi, že přes to jantarové zbarvení duhovek proběhl tmavý stín a panenky se rozšířily. Potom ty krásné oči nervózně zatěkaly ze strany na stranu a zeskelnatěly, jako když má člověk horečku. Beáta zastavila pohyb své ruky dřív, než stačila připažit a zmateně pootevřela svoje drobné rty, připravené něco říct. Vyšel z nich však jen tichý sten a po chvilce velmi tiché a roztřesené: „…promiň…“.