Bylo to naposled.

Otočil ses a já jsem věděla, že naposled.

---

Seděla jsem jako zařezaná v sedačce a oči upírala k třetí řadě. Já jsem tehdy byla v šesté a sama. Zato vaše spojené hlavy tvořili jedno tělo, až mi překážely ve výhledu. Na jevišti se odehrávalo mezitím nějaké milostné drama. Jenže o čem bylo nevím ani já a ani ty. Ty proto, žes nejspíš neviděl nic jiného než její nos a oči a to i přesto, že je při líbání zásadně nezavíráš. Vždycky jsi je upřeně soustředil těm mým.
A já, protože jsem přemýšlela, proč jsem kvůli tobě začala dávat přednost divadlům před diskotékama. Nevím, možná proto, že jsem si myslela, že v divadle tě nepotkám. A nebo taky naopak, že jsem si myslela, že tě tady potkám.
Někde jsem to musela vědět. Někde vzadu mi to bylo jasné. Škoda, že tys neviděl, jak se na vás dívám a slzy mi stékají až pod mé kruhy pod očima. Možná proto, že závídím, možná proto, že se bojím ty oči zavřít. Co kdybys odešel a já už tě nikdy neviděla.
Když jsi semnou byl naposledy. Pamatuješ? Měla jsem na sobě bílé tričko a tys mi sliboval, že tohle není naposled. A nebo den předtím. Když jsi seděl na schodech před mým vchodem a byl smutný. Já doteď nevím proč.
A co ty? Vzpomeneš si na to někdy? Na to, jak jsi tam seděl a potom ses zvedl a šel pryč? Nebo na to, jak jsme tam seděli spolu?
Vzpomeneš?
Nevěřím.
A ty taky ne.
Jediné, čemu začínám věřit je to, že jsi hajzl. Možná jsem ti to měla věřit už od začátku.
Jenže já jsem naivní.
Mladá a naivní.
Mladá a naivní a nešťastná.
Kvůli tobě. Nebo taky možná díky tobě.