Černé vlasy, modré oči - díl 4.

Probrala se do chmurného rána, celé tělo ji bolelo, ale přesto měla výbornou náladu...
Její černovlasý mág nejspíš vstal, poněvadž místo vedle ní už bylo neobydlené.
Posadila se, zjistila, že spala jen v kalhotkách, protáhla své štíhlé rozbolavělé tělo a zívla. Pak si rukou prohrábla vlasy a myšlenky se jí vtírly do čerstvě probuzených, ještě napůl spících buněk mozkových.
„Vždyť ani neznám jeho jméno! A vlastně vůbec nevím, kde jsem! Co když mě teď vyhodí a co když mi včera nakecával samý nesmysly a co když...!!!“
Měla strach, ale znovu rukama upravila vlasy, zvedla se, navlékla na sebe jeho dlouhé voňavé tričko, které jí připravil na noční stolek s pomalu mířila do jídelny. Seděl u stolu a popíjel čaj.
„Brýtro...“ na něj.
„Ahoj, dáš si kafe?“ řekl naprosto bez barvy a bez emocí.
„A je to tu...teď přijde ta trapná ranní část.“ zalekla se.
„Ne, moc děkuju, kdyby to šlo, dala bych si radši taky čaj.“
„Jo, samozřejmě...“ odvětil zapnul rychlovarku.
„Jen pro pořádek, jsem Eliška.“ řekla rádoby pevným hlasem.
„Jej, promiň, já Patrik.“
„K tomu včerejšku...“
„V pohodě, chápu, že máš přítele.“
„Nech mě domluvit, ty to možná chápeš, ale já ne, prostě, tohle sem nikdy neudělala, doteď pro mě nevěra byla cizí slovo, chápeš?“
„Jo, nikdo se nic nedoví, jestli ti jde o tohle.“
„NE!“ vykřikla netrpělivě a začala horlivě uvažovat, jak mu to osvětlit. „Nechápeš to, pro mě to neznamenalo úlet na jednu noc, myslím, že toho v tom bylo mnohem víc, ale zatím se ještě neznáme a... nevím, co dál.“
„Chceš čas?“
„A dal bys mi ho?“
Zauvažoval. Je ochotný čekat na ní po dobu neurčitou a doufat, že si nakonec zvolí jeho?
Vzpomněl si na minulé dny, na tu rvačku, při které jí poprvé spatřil. Na to, jak k němu po škole přišla a nebála se narovinu s ním mluvit a také na včerejší noc. Podíval se na ní.
„Dal... jen nevim, jak by sis to představovala?“
„No, chtěla bych se s tebou vídat a...“ Začervenala se.
Zacukaly mu koutky úst. „A?“
„A poznat tě taky z jiné stránky než včera.“
„A tuhle stránku bys vyloučila?“ zeptal se škádlivě. Nedalo jí to a musela se smát.
„To záleží na okolnostech.“ podotkla nakonec.
„A sním zůstaneš?“
„Prozatím, ale jen...jakoby na přátelské úrovni, jestli mi rozumíš, ještě mu to nedokážu říct.“
„Já to vydržim, jen doufám, že se rozhodneš rychle...“
„Popravdě, já už sem se rozhodla.“
„Fakt? A jak?!“ zeptal se nedočkavě.
„To by došlo i slepýmu ty trdlo. Jen to musím šetrně sdělit mojí druhé polovičce.“ přišla k němu, prohlédla si jeho oči, které ji natolik fascinovaly a projela rukou jeho černé vlasy. Políbil jí. Vysadil si jí na kuchyňskou linku a vášnivě pokračovali v započatém. Rychlovarka cvakla. Odtrhli se od sebe, zasedli ke stolu a posnídali.
Poté se rychle oblékla. A nachystala se k odchodu. Už byla u dveří, přišel se rozloučit.
„Uvědom si, že svý druhý polovičce už nic říkat nemusíš...“ Zvědavě na něj pohlédla anechápavě kývla zavrtěla hlavou.
„No, tvoje druhá polovička jsem od nynějška já a pokud si dobře vzpomínám, o událistech včerejší noci toho vím dost.“ řekla rozesmál se.
„Pravda, tak to musím sdělit člověku, který mě doteď miluje a já mu takhle ubližuju.“ odpověděla, smutně na něj pohlédla a odešla.

O DVA TÝDNY POZDĚJI...

Eliška sedí v lavici, svačí a přemýšlí. Podvádí Petra??? A podvádí i Patrika? Ne! Petra ano, ale Patrik ví, že s Petrem od té doby, co se spolu začali scházet nic neměla, krom letmé pusy na přivítanou. Prostě už ví, že k Patrikovi jí to táhne víc, ale co když nakonec zjistí, že ho nemiluje?
„Raději tomu ještě dám čas.“ řekla si a nerušeně pokračovala ve svačení.
Patrik vejde do třídy rozhlédne se a když nalezne co hledá, míří přímo k ní. Potutelně se usmívá, popadne propisku a zamává s ní.
„Co to...?!“ diví se Eliška.
„Pšššt...“uchopí propisku pevněji a z pohledu do očí se rázem stane pohled do jejího výstřihu. Přiblíží propisku k jejímu tělu a začne jí s ní jemně přejíždět po hrdle, přes šíji až k ňadrům.
Směje se jeho bláznivým nápadům. Mrkne na něj směrem na chodbu. Vyjdou za třídy. V temném výklenku ji přitiskne ke zdi.
„Chybělas mi...“
„Viděli jsme se včera.“ odpoví Eliška a začne se smát.
„No, ale stejně, to se skoro nepočítalo...“
„Víš co? O hodině se vymluv třeba na záchod a sejdem se tady na chodbě, dobře?“
Nehápavě se na ní podívá, spatří její výraz a vše mu dojde. Ihned nadšeně přikyvuje. Zvoní na hodinu a oba prchají do tříd.
Během hodiny do ní Klárka začne šťouchat. „Hele ten kluk byl ze čtvrťáku, ne?“
„Jo, byl.“
„A kdo to je, kdes k němu přišla?! Je to teda ale dobrej týpek, se musí uznat.“
„Jo, je to moje modrooká záchrana.“ dopověděla, kdžy najednou...
„Chcete snad něco Milaříková?“ ptá se učitelka a Eliška cítí, jak jí zavibruje telefon. Už jí prozvání Patrik.
„Paní profesorko, mně není dobře, můžu jít na záchod?“
„Ale samozřejmě, jen běžte...“ utrousila chemikářka a dál si mlela svou o derivátech.
Zvedla se a spěchala ze dveří. Jen Klárka na ní podezíravě zírala.
Čekla na ní na chodbě.
„Já...“ spustila.
„Nic neříkej. Já taky.“ řekl, chytil jí za ruku a vedl do prázdné třídy.
Posadil jí na lavici. „Asi to není ten nejlepší nápad.“ namítl bezděčně.
„Ne? No, možná ne,...“ připustila „...ale to mě v nejmenším netrápí.“ přitáhla ho k sobě.
„Mně vlastně taky ne...“ přitakával jí mezi polibky a rozepínáním knoflíčků.

Uběhly nějaké ty minuty, možná desítky minut. Kdo by nahlédl do Určité třídy, spatřil by studentku zapínající si knoflíky na lehounké bílé košilce a vedle ní studenta, který jí čechral vlasy a smál se.
„Nikdy jsem nepotkal tak dokonale bezprostředního a úžasného člověka, jako si ty...“ řekl prostě do ticha.
Vyměnili si poslední vzájemný pohled a každý si šel po svém. Zrovna zvonilo na přestávku.

„...doufám, že úkol máte zapsaný a zkontrolujte někdo Elišku, jestli už je v pořádku.“ řekla rázně profesorka a vyšla ze třídy. Těsně se s Eliškou minula. Ta vchází do třídy, pohled zasněně nepřítomný, úsměv větší než julia Roberts a očka rozzářená, jako měsíc v úplňku.
„Eli?“ promluvila na ni Klárka. Ona ale jen zavrtěla hlavou a stále utopená v myšlenkách usedla.

„Jsi moje krásná víla.“
„To proto, že jsem s tebou tak šťastná.“
„Eliško... proč ses tenkrát pletla mezi mě a bráchu do tý rvačky?“
„No, jednak jsem netušila, že ráčítě být sourozenci a taky bylo správný nenechat tě ho umlátit k smrti, ne,“
„Jo, to asi jo, ale lidi málokdy dělaj správný věci.“ zamyslel se.
Jeho výraz ji vylekal. Štípla ho do ucha a oba se dali do smíchu.
Málem spadla z lavičky, jak se rozesmála, jenže bohužel, žádná idyla netrvá moc dlouho...
„Bavíte se tu dobře?!“ ozval se petrův rozvzteklený hlas. Eliška polekaně vyskočila z lavičky. Patrik nic nechápal a bezděky těkal očima z jednoho na druhého.
„Ahoj Petře.“ řekla, když se uklidnila.
„To bylo dojemné, a to je všechno, co mi řekneš?! Po takový době, co ses neozvala!“ zakřičel.
„P...potřebovala sem přemýšlet.“ obhajovala se plačtivě.
„Jasně a k tomu si potřebovala tady tohohle!“
„Tak hele! Dávej si bacha ty...!“ rozčílil se Patrik, ale Eliška začala celou situaci uklidňovat.
„Nechte toho, prosim vás oba... Petře, tohle je můj...kamrád Patrik. Páťo, tohle je Petr.“
„Její přítel!“ vykřikl Petr jízlivě.

Ale Patrik ho nevnímal, s bolestí v očích hleděl na Elišku.
„Myslela vážně toho kamaráda??? Po tom všem???“ uvažoval.