Dotčené ego krásného anděla 11

A jsme zpátky z nádherné dovolené. Den po našem usmíření přišel Adam s letenkami na Maledivy.
Romantická dovolená.
Ve dvou.
Pohádkové moře, teplý písek a luxusní ubytování. Žádné telefonáty. Svět, který byl kolem jako by přestal existovat a my na to zapomněli. Všechno zlé zůstalo tady. Uzavřeli jsme tuto kapitolu našich životů jednou pro vždy a ani jeden z nás se už k tomu nebude nikdy vracet.
To jsme si slibovali na útesu při západu slunce.
Seděli jsme a já byla opřená o jeho hruď. Pozorovali jsme slunce, jak se dotýká vodní hladiny a jak končí další den.
Další kapitola lidstva je uzavřená a může nastat další a stejně krásná jako byla ta dnešní!

„Musím se jít podívat do firmy,“ řekne Adam po chvíli odpočinku.
Zrovna jsme přijeli z letiště a on už zase chce pracovat!
„Ale dovolenou máš až do zítra,“ namítnu.
„Já vím, ale nastal tam nějaký problém a oni ho beze mně asi nevyřeší, znáš je,“ odpoví s úsměvem a líbne mě na čelo.
„Vrátím se brzo, slibuji!“ řekne a jde se obléci.
Potom odejde a já zůstanu sama. Také vstanu a pustím se do utírání prachu. Nic mě ale nebaví, nemůžu se zabavit, a tak se rozhodnu zajít za Adamem do firmy a překvapit ho. Potom si můžeme zajít na večeři a domů se vrátíme pozdě. Tenhle nápad mi připadá jako ten nejlepší, jaký mě mohl napadnout. Rychle se převléknu a jdu.
Cestou ještě navštívím Kristýnu a zanesu jí dárek, který jsme jí koupili.
„Ahoj, to je ale milé překvapení,“ přivítá mě.
„Přinesla sem ti malou pozornost,“ odpovím s úsměvem a jdu za ní do obýváku.
„Tak jak jste se měli?“ vyzvídá.
„Bylo to naprosto úžasné. Romantika jako blázen, na tuhle dovolenou nikdy nezapomenu!“
„No tak to ti závidím, kde jsou ty časy, kdy sem i já jezdila na romantické dovolené!“ povzdechne si.
„Nech toho, a raději mi pověz, co je tady nového?“ vyzvídám.
„No tak vcelku nic. Jo akorát Ondra se pořezal, ale bude v pořádku!“
„Co se mu stalo?“ zeptám se vylekaně.
„U rodičů opravoval skleník a udělalo se mu špatně a propadl sklem, byl pár dní v nemocnici, ale už je to v pořádku.“
„A jak vypadá?“ zeptám se opatrně.
„Je pořezaný, ale bude to v pořádku. Bude mít ale jizvy!“ řekne Kristýna a tohle téma považuje za uzavřené.
Chtěla bych se jí zeptat na tolik věcí, ale nějak nemůžu.
Bojím se!
Chtěla bych ho vidět, ale nemůžu. Kdyby tak věděl…
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptá se Kristýna netrpělivě.
„Jo jasně, co si říkala?“
„No je vidět, že mě posloucháš! Lenka ho nechala!“
„Koho?“ nechápu.
„No přece Ondru! Bylo to po té, co spadnul. Ještě v nemocnici se s ním rozešla a víš co mu řekla? Že by to mezi nimi nemělo smysl, to je ale mrcha co?“
„Jo, je!“ odpovím nepřítomně.
Neposlouchám ji. Duchem se úplně jinde a s někým jiným!
Kdybych tak mohla jít za Ondrou.
Strašně moc ho chci vidět.
„Já už budu muset jít,“ řeknu z ničeho nic a pomalu se zvedám.
„Ale kam bys chodila, vždyť si právě přišla!“ namítá Kristýna, ale nemůže mě zadržet.
„Slíbila sem Adamovi, že se za ním zastavím v práci a zajdeme na večeři.“
„Aha, takže romantická idylka pokračuje?“ zeptá se s úsměvem a už mě nezdržuje.
„Jasně! Děkuji a přijď někdy ty,“ pozvu ji a pomalu odcházím.
„Měj se a děkuji za dárek!“ rozloučí se.

Nohy samy mě zavedly k jeho dveřím.
Nevím jestli mám zazvonit.
Co když není doma?
Co když se kouká z okna a vidí moje počínání.
Přecházím sem a tam, jako nějaká malá holka a nevím jestli zazvonit nebo jít pryč!
Ruka sama zazvoní na jeho zvonek.
Dlouho se nic neděje.
Až po nějaké době se otevřou dveře a v nich stojí Ondra. Vlasy má rozcuchané, tvář neoholenou.
I přes vousy jsou vidět jeho řezné rány, které jsou i na krku, pažích a hrudi. Je jen v trenýrkách.
Když mě uvidí, zaváhá. Nejraději by zabouchl dveře a schoval se, ale to už teď nejde.
„Co tady děláš?“ zeptá se bez pozdravu.
„Kristýna mi řekla, co se ti stalo, chtěla sem tě vidět,“ hájím se.
„Chtěla si se podívat jaká je ze mě zrůda?“ zeptá se jízlivě.
„Co to povídáš, měla jsem o tebe starost!“ odpovím klidně.
„Tak si mě viděla a teď můžeš jít!“ řekne chladně a chystá se zabouchnout dveře.
„Nech toho!“
„Čeho? Nepotřebuji lítost a ani to, aby mě někdo okukoval!“ odsekne.
„Já tě nelituji a jak si můžeš myslet, že sem tě přišla okukovat?“ nechápu jeho postoj.
„Každý, kdo sem přijde, chce okouknout moje rány. Nemám na tebe náladu, tak raději už běž. Jo a pozdravuj Adama!“ řekne chladně a zabouchne mi dveře před nosem!
Co se to s ním stalo?
Nikdy přece takový nebyl!
Hrubý a protivný.
Vypadal zničeně. Tvář měl pobledlou a oči propadlé. Bez jiskry a bez života.
Jako by uběhlo sto let, co jsme se viděli naposled.