American Girl

Mary na sebe nervózně zírala do zrcadla. Až dosud jí to, co v něm viděla docela vyhovovalo, ale noví spolužáci si o ní určitě pomyslí něco hrozného. Rozhodně, že je moc velká. Pusu má příliš malou a vlasy rozhodně divné barvy a vůbec ne hladké a lesklé, jak to vídala na obrázcích v časopise, ale spíše rozježené. A jaktože si nikdy nevšimla toho podivného nosu, který trčel z obličeje, jako by ho přičarovala jakási zlá čarodějnice?
Nejistě vzala do ruky starou řasenku, kterou den předtím ukradla z taštičky své matky. Na tohle rozhodně zvyklá nebyla, ruka se jí třepala a hned napoprvé se šťouchla do oka, takže bylo rudé a slzelo. Skvělý začátek, pomyslela si. Pohlédla na své džíny a bílé triko. Pro normální americké dítě by to jistě bylo to nejpřirozenější oblečení na světě, ne však pro Mary, která byla zvyklá tři sta dní v roce oblékat školní uniformu. Trochu se jí po tom bezpečném kusu modrého tvídu zastesklo. Znovu se podívala do zrcadla, usoudila, že s tím už nic nesvede a rozběhla se dolů, kde už troubil její otec. Tak tedy na cestu. Do nové školy.

Na tomto místě by se možná hodilo něco o Mary říct. Pocházela z jihovýchodní Anglie, z malého průmyslového
městečka. Většinu roku však trávila, jako každé anglické dítě, jehož rodiče byli slušně zabezpečení, v internátní škole. Internátní škola slečny Howardové byl prestižní institut, určený jen dívkám. Absolventky vykazovaly neobyčejné procento úspěšnosti na slavných univerzitách a disciplína tu byla přísná. Každé chvíli trvalo, než si zvykla, ale tato škola vám umožnila opravdu vyniknout, pokud jste na to měli hlavu. A to Mary rozhodně měla, patřila mezi nejlepší žačky. Ne každému tvrdá kázeň vyhovovala, Mary však svým způsobem vyhovovalo vstávat v sedm, chodit spát v devět a do města se podívat jen v neděli (stejně tam nebylo nic k vidění – jedno cukrářství a kloboučnictví, dva obchody s obuví a tři s konfekcí, malé zatuchlé náměstíčko a nezajímavý supermarket).
Život Mary tedy plynul v normálních kolejích – učení, knihy, hry se spolužačkami, prázdiny na pobřeží či ve Francii. No a pak učinili její rodiče ono Rozhodnutí. Její otec dostal slušně placené místo ve Výzkumném centru informačních technologií. Byl vědec a na tuto příležitost čekal dlouhá léta. Jeho žena si našla místo profesorky historické na blízké univerzitě a Mary měla nastoupit do Southtown High School. Při pomyšlení, že bude každé odpoledne doma a na smíšenou školu se jí lehce zvedal žaludek. Škola měla být podle všeho úplně něco jiného, než její v Anglii. Jedna její dřívější spolužačka pocházela z New Yorku, tam však prý byly školy jako v Londýně – lidé chodili převážně v černé, rokovali nad kávou a přeli se o intelektuální literatuře. Škola, kam měla Mary chodit byla na relativně malém městě a takové školy ona znala jen z letmo zahlédnutých seriálů. Spousta dětí ve značkovém oblečení, školní královny, vědecké kroužky. „No, takové to snad nebude“ pomyslela si. Mary Steppeltonová se v životě v ničem tak nemýlila.

Otec ji vyhodil před školou a spěchal do nové práce. Mary si přála mít alespoň poloviční nadšení jako on, ale moc se jí to nedařilo. Před školou už stálo mnohem víc mladých lidí, než kdy viděla pohromadě (snad kromě celoanglické internátní soutěže v deskriptivní geometrii, měla však dojem, že zrovna tímhle se tu chlubit nebude). A taky mnohem víc černých, než kdy viděla – vzápětí se však za tuto myšlenku zastyděla. Přinutila se s hlavou skloněnu projít do školní budovy, která se zdála být tak složitá. Předně ji tvořilo několik komplexů, všechno to byly nízké, světlé budovy. To teď ale nevnímala, byla ráda, že podle plánku našla kancelář výchovné poradkyně, kam se měla dostavit. Nesměle zaklepala. Usměvavá žena s dlouhými modrými nehty ji přišla vstříc, vyzvala ji, ať si sedne a začala svůj proslov.
„Vítejte na Southtownu, drahoušku. Byla jste zařazena do třídy 11c, víte, co to znamená, drahoušku? To je vaše základní třída, dále budete docházet na předměty, na které jste se zapsala, že ano, drahoušku? V naší škole se nekouří, alkohol se trestá vyloučením a zbraně jsou rozhodně zakázany, co říkáte, drahoušku?“
Mary to vyvedlo z míry. Zbraně??? Žena však zřejmě čekala na její odpověď. „J-jistě, madam“ vykoktala se nakonec. Žena vypadala spokojeně.
„Zde máte klíček od skříňky a váš rozvrh. V případě jakýchkoliv problémů jsem tu pro vás, drahoušku. Teď si ještě zapíšu, jaké zájmové kroužky budete navštěvovat.“
Kroužky? Mary byla zmatená.
„Myslela jsem, že jsem vám to posílala ve svých materiálech. Chtěla bych pokračovat ve francouzštině a literatuře.“
„Ale jistě, drahoušku, to jsou předměty, na které budete chodit. Já se ptám na koníčky. Sportovní kroužek? Sbor? Laboratorní pokusy? Školní hudební skupina? Divadelní kroužek? Návrhy oděvů? Školní samospráva? Ekologie? “ byla by pokračovala do nekonečna, všimla si však Maryina nejistého výrazu.
„Ale no tak. Co jste zatím dělala ve volném čase?“
„Já…učila jsem se…“
Jistě, měla i své koníčky, ale zdálo se, že čtenářský kroužek ani hraní společenských her škola nenabízí. A většinu svého času opravdu věnovala učení.
„Drahoušku, my v Americe se na to díváme jinak, moderněji, řekla bych.
Ale jděte, něco jste musela dělat. Zpívala jste třeba?“
„Ano, dělali jsme Mozartovo Requiem s dívčím pěveckým spolkem…“
„Opravdu? No…to je pěkné. Co divadlo?“
Ach, hrály jsme Shakespeara.“ chtěla dodat, že hrála v mužskou roli na závěrečná akademii, při pohledu na soucitný pohled výchovné poradkyně si to ovšem rozmyslela.
„To je rozkošné, drahoušku. Zapisuji vás do divadelního kroužku. A teď už šup do hodiny!“
Když už byla Mary celá popletená na chodbě, výchovná poradkyně ještě vystrčila hlavu ze dveří, spiklenecky na ni mrkla a potichu řekla:
„A drahoušku, jen taková malá přátelská rada. Být vámi, nic bych o Shakesperovi ani Reqiem neříkala.“

Mary se pokoušela nějak proplétat studenty na chodbě, všichni se však tlačili do tříd. Jak se snažila být nenápadné, nevšimla si, že se v přecpané chodně otevřela ulička a kdosi zřejmě důležitý procházel. Šťastná, že má konečně prostor se skoro rozběhla. To ovšem neměla dělat, protože do něčeho vrazila. Lépe řečeno do někoho. Ztratila rovnováhu a upadla. Chodbou se rozlilo šokované ticho a ona se konečně odvážila podívat nahoru. Shlížely na ní tři bohyně pomsty.
V téhle chvíli zastavíme čas a podíváme se na ty tři dívky zblízka. První nalevo stála Keana Mosmithová, hvězda roztleskávaček. Byla to vysoká černoška s dohladka vyfoukanými vlasy. V uších měla stříbrné kruhy, na očích broskvové stíny, lesklou tmavou pusu, oranžové triko a kraťounkou bílou minisukni, která odhala dlouhé tmavé nohy. Napravo stála Annabella Padwicková, která měla hnědé kudrnaté vlasy, bělostnou pleť a ze všeho nejvíc se zřejmě snažila vypadat roztomile, což se jí celkem dařilo. Měla motýla ve vlasech i na modrém triku, které zvýrazňovalo modré stíny a k tomu růžové zvonové kalhoty. Kdyby Mary v tu chvíli myslela, napadlo by jí, že ten ohoz nejspíš ukradla panence Barbie. Annabella byla jednou z ukázkových studentek, která měla všechny sešity seřazeny podle barev a podepsanou každou barevnou pastelku.
„Co to děláš, káčo pitomá? To nemáš oči?“ ozval se pánovitý hlas a Mary vzhlédla.
Vysoké černé boty. Fialová vrstvená sukně. Černé tílko, které vypadalo spíš jako prodloužená podprsenka. Stříbrný řetízek. Dlouhé blond vlasy. Malý nos. Dokonale souměrný obličej. Oči orámované černou linkou.
Předsedkyně školní rady. Tajný sen všech fotbalových hráčů. Jistá královna plesu a naděje divadelního kroužku.
Ďábel se na svět vtělil v podobě Amandy Prince Lowellové.

„No tak? Ani jazyk nemáš?“ Okolostojící se zasmáli. „Promiň“ zvedala se rozpačitě Mary. Chápala, že se neuvedla zrovna skvěle, ale pořád jí nedocházela ta katastrofa. Právě vrazila do nekorunované i korunované královny Southtownu. Už její zlý pohled byl společenská sebevražda, co teprve tolik posměšných slov na něčí účet? Mary však zákony střední školy neznala.
„Snad se tolik nestalo“ řekla Amandě, když se konečně zvedla ze země. Chodba oněmněla podruhé. Taková troufalost? I Amanda vypadala šokovaná.
„Ty…“ zasyčela „opovaž se mi ještě někdy připlést do cesty.“ Pak se svými společnicemi odkráčela a studenti se konečně rozešli zas za jinou zábavou.
Toto pěkně začíná, pomyslela si Mary, no ale škola je velká, tuhle slečinku snad už nepotká. Podle plánku našla třídu slečny Marwellové, 11c a nesměle zaklepala.
„Dobrý den“ řekla tiše celkem sympatické třicátnici. Ta zatleskala.
„Třído! Pozor – to je vaše nová spolužačka, Mary, a přistěhovala se sem z Londýna. Je na vás, aby jste ji tu pěkně uvítali, dosud totiž chodila jen do dívčí internátní školy.“
Slečna Marwellová to zřejmě myslela dobře, Mary však dost dobře poznala, že mohla říct „prodělala několik těžkých potratů a její rodiče pracují v cirkuse“ a třída by se smála méně.
„No tak, Mary, přeji ti hezké studium na Souttown High“ usmála se učitelka povzbudivě.
„A abychom to Mary ulehčili, řekněte každý své zájmy a jméno, ať se co nejrychlejii zorientuje!“
Mary tam musela stát jako opička a snažila se poslouchat neochotné hlasy, kterak říkají „Muzika, fotbal…eee…televize, menuju se Mark Smith.“
No a pak uslyšela ten hlas, který si prostě musela zapamatovat.
„Kluci. Zpěv. Nakupování. Jsem Amanda Prince Lowellová a jsem si jistá, že si to jméno hodně rychle zapamatuješ“ řekla rádoby milým hlasem její známá z chodby.