Od Japonska po Heraklovy sloupy

Pořád tančím. Jistě se ptáš, jak asi, když jsem takový poleno, který se ani neumí pohupovat do rytmu. Netančím totiž fyzicky. Netančí mé nohy. To duše. Skáče po červáncích a věsí na ně veliký transparent, aby na něj bylo vidět od jížního cípu Japonska až po Heraklovy sloupy, aby každý žijící tvor na téhle dokonale kulaté světokouli věděl, že ty jsi pro mě bílým majákem svítícím jasným světlem i v nekonečně černých dnech a já se svou kocábkou neznám většího potěšení, než v dálce spatřit záblesk, a pak přistát ve Tvé náruči. Já stále tančím...