Dotčené ego krásného anděla 12

Co tady kruci dělala?
Krásně opálená a odpočatá.
Byla s Adamem na dovolené a oni tam utužili svůj vztah. Vrátili se k sobě a na všechno se snaží zapomenout.
Myslel si, že je to máma, a tak se ani nenamáhal obléci si triko. Nechtěl, aby ho takhle viděla.
Zjizveného a odporného.
Čert u byl dlužný tu opravu skleníku.
Čert mu byl dlužný i to, že před tím pil, aby uhasil bolest.
Bylo to pár dní po tom, co se zastavil u Adama, aby zjistil, jestli se už Sylva rozhodla, když ji viděl ve dveřích a dozvěděl se, že se vrací k Adamovi, musel co nejrychleji pryč!
Ve dveřích se ještě otočil, ale byla to ta největší chyba. Viděl ty dva.
V obětí!
Bodl ho osten žárlivosti. Musel pryč! Co nejrychleji, aby je už neviděl, ale nešlo to. Pokaždé, když zavřel oči, viděl je, ale hlavně viděl ji!
Byla krásná.
V každé vteřině a v každém okamžiku!
Její úsměv, její oči, její vůně, která zůstala v jeho posteli, když tam spala.
Nevypral si.
Chtěl cítit její vůni, i když trpěl jako kůň, s každým nádechem ji měl před očima.
Pár dní po-té se opil.
Seděl sám doma a pil vše, co teklo!
Chtěl jen uhasit svoji bolest v láhvi, ale povedlo se mu to jen částečně. Když se ráno probudil, bolela ho hlava, nohy se mu motaly a musel jít pracovat k mámě.
Nechtělo se mu.
Nejraději by si lehl a spal, ale slíbil to. Bylo pravé poledne a on byl ještě opilý. Když lezl na žebřík měl před očima její tvář, když padal sklem, byla to ona na koho myslel.
V nemocnici si uvědomil, co se vlastně stalo, a když mu doktor řekl, že mu zůstanou jizvy, přemýšlel, co na to řekne Sylva. Nezáleželo mu na tom, že ho jizvy pálí a bolí jako čert, všechny své myšlenky upíral k ní!
Bude se s ním ještě někdy bavit?
Se zrůdou!
Lenka ho opustila, ale byl rád, aspoň ji nemusel pustit k vodě on. Vyhýbal se jí a ona jemu.
Konečně byl svobodný! A svobodný už navždy zůstane.
Zavřel se doma před celým světem. Styděl se za sebe a za svůj vzhled!
Uviděl ji a chtěl být mrtvý.
To poslední o co stál byla její lítost!
Chtěl jí ublížit, ale ublížil sobě.
Byl na ni zlý a ona za nic nemůže.
Je to jen jeho vina!
Je sám!

„Dobrý den, je tady ještě Adam?“ zeptám se na recepci.
„Ano, je ve své kanceláři. Mám vás ohlásit?“ zeptá se příjemný stařík.
„Chtěla bych ho překvapit!“
„Aha, no tak to jsem vás neviděl!“ odpoví s úsměvem vrátný a já jdu do Adamovy kanceláře.
Ve výtahu se moje myšlenky zase vrátí k Ondrovi!
Kdyby jen tušil…
Jdu prázdnou chodbou.
Nikde ani noha. Je tu prázdno. Z pod Adamových dveří je vidět světlo.
Přistoupím ke dveřím a pomalu otevřu.
Pohled na milující se dvojici mi vezme vítr z plachet.
Oba mají zavřené oči a užívají si vášně!
Vnímají jeden druhého a okolní svět by mohl klidně hořet a oni by si toho nevšimli.
Vzdechy a pohyby nabírají na intenzitě.
Stojím jako socha.
Nemůžu vykřiknout ani odejít.
Adamovy oči se střetnou s těma mýma. Otočím se a utíkám pryč. Co nejdál od něj.
Za sebou slyším jen jeho volání, ale nezastavím se.

Potemnělé ulice jsou poloprázdné. Jdu městem a mám přesný cíl!
Nohy mě tam samy vedou a já je nemůžu a ani nechci zastavit.
Stírám si zbytky rozmazané řasenky s tváří a vím, že jsem udělala chybu.
Neměla jsem tam chodit!
Chci se mu pomstít.
Zazvoním na dveře, na které jsem už dnes jednou zvonila.
Po chvíli se otevřou a stojí v nich Ondra. Má na sobě bílé triko a vypadá překvapeně.
„Sylvo, co tady děláš?“ zeptá se překvapeně.
Políbím ho. Bez jediného slůvka, bez jediného vysvětlení!
Obejme mě, ale zároveň celý ztuhne. Podívám se na něj a vidím jen bolestivou grimasu.
„Jizvy!“ zašeptá a já ustoupím.
Přitiskne mě k sobě a líbá mě jako smyslů zbavený.
Vím že ho to bolí, ale nechci aby přestal. Vezme mě do náruče a odnese do domu. Zamíří rovnou do ložnice a postaví mě na zem.
Knoflíček po knoflíčku mi rozepíná halenku, která za chvíli skončí na zemi. Když mu chci stáhnout triko, brání se.
„Copak?“ nechápu.
„Jizvy!“ řekne zastřeným hlasem.
Podívám se na něj a přetáhnu mu triko přes hlavu!
Znovu spatřím jeho jizvy.
Pohladím jednu, druhou, třetí…
Sleduje moje počínání. Chytí moji ruku, ale potom ji zase pustí.
„Nebolí to?“
„Ne!“ zašeptá s znovu mě políbí.
Na čelo, tvář, nos a ústa.
Znova přejedu prstem po jedné z jeho jizev, skloním se, abych ji mohla políbit. Celý se napne a zavře oči.
Laskám jeho jizvy, ale on mě z ničeho nic zastaví.
„Nedělej to!“ řekne a pomalu vstane.
„Proč?“ nechápu.
„Protože se sám sobě hnusím!“
„Myslíš si, že bych tady byla, kdybys mi byl odporný?“
Otočí se ke mně a hledá v mých očích nějakou známku po lži, výsměchu. Nic tam ale nenajde.
Posadíme se na postel. Díváme se jeden druhému do očí a nemluvíme.
Temné stíny tančí po stěnách ložnice.
Ukrývají nás dva.
Nás dva, kteří prožíváme něco jako zakázanou lásku, ale tím nejkrásnějším způsobem, jaký existuje.
Milujeme se a je nám jedno, co bude zítra a co za rok.
Teď je naše chvíle a nikdo nám ji nemůže vzít!