Krásná, brácha a já III.

Zastav se. Zastav se a rozhlídni se kolem sebe. Stůj i jen tu sebemenší chvíli, ale zastav se.
Co to je? Tohle mi dneska ráno poslal kolega v práci na mail. Byla to nějaká polozbožná prezentace
(za což jsem se mu odvděčil pozdviženým obočím), ale těch pár
vět mě nakonec tak zaujalo, že jsem se prostě zastavil.
Zastavil jsem se uprostřed podzimního parku, díval se na nedaleký kostel, stoleté buky, navlhlé lavičky..a jen tak stál.
Tohle jsem ještě nikdy neudělal, až dnes. Neskutečně mě to uklidňovalo - to jsem potřeboval.
Několik lidí se po mně sice otočilo, a nějaká maminka v červené bundě zvětšovala vzdálenost mezi námi tak urputně, že dítě,
které držela za ruku, za ní doslova vlálo.
Bylo mi to jedno. Stál jsem přímo vprostřed cesty, která vedla parkem, ruce v kapsách černé podzimní bundy, bradu co nejvíc zabořenou v zeleném šátku
kolem krku a jen tak se rozhlížel kolem sebe aniž bych myslel na něco konkrétního.
Po chvíli jsem zase vyrazil na cestu a svět kolem mě dostal zase obvyklý tvar. Byl říjen.

Snažil jsem se trefit klíčem do zámku našich zánovních dřevěných dveří když v tom se samy otevřely. Máma.
-ahoj..pozdravil jsem a přehodil hnědý bágl z levý ruky do pravý.
-ahoj..řekla trošku upjatě a dál se věnovala rovnání bot. Pokračoval jsem dál. V předsíni jsem přeskočil hromadu krabic s knížkama,
CDčkama a oblečením. Div jsem se u toho nezabil.
Zdolal jsem schody nahoru, přesně 18, a kolem mě tiše prošel brácha s další krabicí, ve které byla různorodá změť věcí.
Ani jsem ho nezkoušel pozdravit. Dost na to, že se mnou baví naši. I když slovo baví je asi přehnaný.
Všechno totiž prasklo. Všechno.

Září začalo krásně. Venku svítilo, teplo skoro jako v létě a jediný co nasvědčovalo tomu, že se blíží podzim bylo to, že zlátlo listí
na stromech. U nás doma jsme byli všichni spokojený. Naši, já i brácha. Ovšem my s bráchou ze stejnýho důvodu-pouze s tím
rozdílem, že já o tom věděl a Lukáš ne.
Už jsem si na to celkem zvyknul a snášel jsem to líp než kdy dřív. A od jistý doby jsem se začal zamykat ve sprše.
Teda zamknul jsem se vždycky, když se tam objevila Klára pouze v županu. Bylo to tak riskantní, že jsem měl pocit, že to děláme
hlavně proto, aby už to konečně prasklo a věci se daly do pohybu.
Při její poslední návštěvě v koupelně se věci trochu do pohybu daly, leč dost negativním směrem.
Nedočkavě jsem z ní rval župan, opřel ji o kachličkovanou zeď, a protože času nebývalo nazbyt, během chvilky bylo po všem.
Rychle jsem se oblékl do čistého a chystal se hned po ní opustit koupelnu.
Byla na odchodu, když v tom jsem ji chytil za ruku, a vypadlo ze mě:
-spíš s ním?
Vylekaně se na mě podívala.
-neptej se mě na to..řekla pochvíli.
-já to chci vědět!trval jsem na svém a dostával vztek. Jasně, že s ním spí. Jinak by se brácha pořád neculil jak měsíček na hnůj.
Chvíli jsme se navzájem přeměřovali pohledem.
-jo, spím s ním!řekla vytočeně a prudce se mi vytrhla.
Dostal jsem vztek a uvědomil jsem si, že žárlím. Že neskutečně žárlím.
-je mi z tebe blbě..utrousil jsem rádoby klidně a podíval se na ní s opovržením.
Ušklíbla se a i když bylo znát, že jí to hodně zaskočilo, vpálila mi:
-mě z tebe taky..děláme totiž oba to samé..
A s těmito slovy opustila koupelnu.
Měla pravdu, ale nemohl jsem ji nechat takhle odejít. Dohnal jsem ji v chodbě a znovu ji chytil za ruku. Tentokrát důkladněji.
-to bylo pořád jak se to vyřeší, co?!zvýšil jsem na ni hlas. Byl jsem od přírody flegmatik, ale z týhle situace už mi začínalo hrabat.
-pusť mě..!řekla ostře a pokusila se mi vytrhnout.
-ne dřív, dokud mi to nevysvětlíš, panenko..ujistil jsem ji klidně a stisk zesílil.
-auuu, to bolí..
-co tu sakra děláte?!ozval se Lukášův hlas. Překvapeně jsem sebou trhnul a Kláru rychle pustil.
Vzmohl jsem se na pouhé: nic..
Lukáš se s tím kupodivu smířil, vzal Kláru kolem pasu a odešli spolu do pokoje. Vztekle jsem nakopl zábradlí u schodů.
Od té doby jsem Kláru potkával jen zřídka, sama mě nevyhledala. Poslal jsem jí několik smsek, ale odpověděla pouze jednou s tím,
že bude lepší to skončit a že až bude čas, tak si o tom promluvíme. Magořil jsem z toho.
Nakonec se příležitost naskytla - po několika nekonečných dnech. Vrátil jsem se z práce dřív a slyšel Kláru, jak s někým mluví.
Kouknul jsem na botník, Lukáš ještě určitě nedorazil. Vycítil jsem šanci. Pak mi došlo, že telefonuje.
Dveře byly otevřené a v jejím hlase bylo znát, že zadržuje pláč.
-díky moc..tak teda zítra..jo, v práci jsem si nahlásila volno..ještě jednou díky...přijedu asi v 8 nebo v 9.
Čekal jsem v kuchyni, kam přišla hned jak domluvila. Úlekem skoro nadskočila.
-kampak se chystáme?zajímal jsem se
-za bráchou..řekla tiše a nevěděla, kam s rukama. kam s nohama.
-jen jestli..rejpal jsem ošklivě a svým způsobem mi to dělalo dobře.
-nemusíš bejt zlej..upozornila mě, ale na mě se nepodívala.
-a jakej mám bejt?zeptal jsem se klidně, a pokračoval - rozejdeš se se mnou jednou smskou, ani neřekneš proč..
-protože je mi blbě z toho co dělám, víš? A už to takhle dál nechci. Nechci být s tebou a nemůžu být ani s Lukášem.
-a byla bys s ním kdybys mohla?nepřestával jsem s jízlivým tónem.
-jo, byla. Došla mi spousta věcí, všechno to byla chyba - to s tebou byla chyba..panebože, jak toho lituju..Rukama si prudce prohrábla vlasy a vzdychla.
-říkala jsi, že seš do mě zamilovaná..připomněl jsem jí a z hlasu se mi vytratila veškeré barva. Všechnu svojí energii jsem soustředil na
pohledy, které visely na lednici, protože jen tak jsem se dokázal jakž takž zkoncentrovat. Myslel jsem na to odkud jsou
a kdo je napsal, a snažil se zachovat si tvář. Věděl jsem co přijde a bál jsem se, že to neustojím.
-myslela jsem si to..ale vím, že je to jinak..miluju Lukáše, ale nemůžu s ním bejt, protože se stalo to co se stalo..tohle je nejlepší řešení pro všechny.
-Kláro, prosím..řekl jsem nešťastně. Já ji miloval, miloval jsem ji od začátku a ona přece mě taky! Tak co se, sakra, stalo?
-nech toho, Ondro. Mně je ze sebe samý zle, tobě by ze mě taky bylo za chvíli zle..že jsem dělala takový věci..nemělo by to žádnou budoucnost..
Bouchly dveře. Lukáš.
-v poslední době na vás dva nějak narážím..nemám si dávat na něco pozor?smál se mezi dveřma a mířil ke Kláře, která
ze sebe vypotila dost křečovitý úsměv. Lukáš si však ničeho nevšiml a už ji bral do náruče.
To jsem vidět nemusel a vypadnul jsem.
Ale ještě jsem s ní neskončil, ještě si s ní promluvím...nemůže jen tak zmizet. A já ji nemůžu nechat. Chci ji mít u sebe a být s ní. Tohle nemůže.

Ještě ten večer jsem zavolal Radkovi, kolegovi a vlastně šéfovi z práce, že si na zítra beru volno. Souhlasil.
Celýv večer jsem pak trávil tím, že jsem se snažil nějak zůstat o samotě s Klárou, leč nedařilo se. Tak snad zítra.
Usadil jsem se do obýváku, abych měl situaci pod kontrolou, ale oni dva za celou dobu nevylezli z pokoje.
Hlavou se mi honily ty nejhorší myšlenky a představy a měl jsem chuť tam vejít a něco udělat. Aniž bych tušil co dávají v televizi, bezmyšlenkovitě
jsem přepínal z kanálu na kanál a všechno mě rozčilovalo.
Barva koberce, tvar stolu, tvrdost gauče, bělost záclon..měl jsem chuť něco nakopnout. Nakonec jsem šel spát s mučivými myšlenkami.
Usnul jsem po dlouhé době a tvrdě. Probral jsem se v půl sedmé a prudce vyskočil. Rychle jsem se oblékl a vyrazil do kuchyně, abych
nepromeškal Kláru. Tam jsem narazil na bráchu. Já vůl! No jasně, buď ji k bráchovi veze a nebo ji jde vyprovodit..
-ty nejsi v práci?zkusil jsem to. Třeba dneska začínají dýl..
Podíval se na mě jako na cizího. Všimnul jsem si vypitých lahváčů na stole a když jsem uviděl, že drží v ruce nějakej dopis, všechno mi došlo.
Ona mu to napsala!
-ty svině..procedil Lukáš skrz zuby a dřív než jsem stihnul jakkoliv zareagovat, vrhnul se na mě.
Pak mi vše splývá. Od sebe nás dostal až táta, kterého nahoru přilákal řev a vyděšená máma, která mi pak věnovala ten nejhorší pohled
jaký jsem u ní kdy viděl. Táta se tvářil znechuceně.
Že mi bylo včera hrozně? Pravou hrůzu jsem zažil až dneska ráno. To bylo v září.

Netušil jsem, kam se brácha stěhuje. Od té doby na mě nepromluvil a tvářil se, že nejsem.
Kláru jsem neviděl, ani s ní nemluvil. Volané číslo neexistuje.

Dneska večer mě táta pozval na pivo. Pocítil jsem neskutečný příval vděku v těchto černých dnech. Nejsem zavržený syn!
-tati, kam se Lukáš stěhuje?zeptal jsem se, když jsem měl pocit, že je vhodný okamžik.
Podíval se na mě, ale v jeho pohledu už nebylo žádný odpor, ani nechuť, spíš soucit nebo tak něco. Možná pochopení?
-do Brna..jejich firma tam otvírá pobočku..řekl a pousmál se. Bráchovi to přál.
-aha..to je dobře..řekl jsem a cítil pocit viny.
-našli si tam docela velký byt..podle fotek moc pěknej..pokračoval a v rukou protáčel půllitr.
-našli?zeptal jsem se a začala se mě zmocňovat hodně tíživá a nepříjemná předtucha.
-jo, našli. S Klárou si to vysvětlili a on jí všechno odpustil..jsou zase spolu..dopověděl tiše.
Krve by se ve mně nedořezal. Měl jsem pocit jako kdyby do mě někdo vrazil kudlu. V jednu šílenou vteřinu mě napadlo-jdu se zabít.
-Ondro, je to tak dobře..Lukáš jí měl rád a ona toho všeho litovala..asi k sobě patří..
Nevnímal jsem co říká. V hlavě mi hučelo, před očima se mi míhaly obrazy Kláry, bráchy..chtělo se mi řvát. Ale neudělal jsem to.
Táta mi položil ruku na rameno a jako kdyby tušil, řekl:
-nemysli na kraviny, Ondřeji..nejdřív to dej do pořádku s mámou, a počase to bude dobrý i s Lukášem, uvidíš..
-a s Klárou?
Podíval se na mě a zavrtěl hlavou v odmítavém gestu, jako by chtěl říct- ta holka je pro tebe pasé, kamaráde..

TÉMĚŘ O ROK POZDĚJI
Slavili jsme s klukama v hospodě moje narozeniny. Nálada byla výborná a já se skvěle bavil.
Až mě překvapovala kolik mám kámošů co nezapomněli na moje narozeniny.
Zrovna jsme se jak koně řehtali nějaký kravině, když v tom mi v kapse zavrněl mobil. A ještě jednou.
Otevřel jsem SMS zprávu a měl pocit, že se mi na chvíli zastavilo srdce. LUKÁŠ.
Můj brácha. Ten samej Lukáš, kterej se mi od jistý doby neozval. Kterej nechtěl, abych přijel na Vánoce a nedal
o sobě v nejmenším vědět. Ten Lukáš, který měl ten nejlepší důvod mě nenávidět.
VŠECHNO NEJLEPŠÍ K TVÝM NAROZENINÁM PŘEJE LUKÁŠ A KLÁRA.
Měl jsem radost, že napsal. Nevím, jestli se v něm něco zlomilo nebo jestli se v něm prostě ozval brácha, ale měl
jsem jednoduše radost. A nad tím, proč se na konci vyskytlo i to druhé jméno, pro mě zakázané, jsem raději nepřemýšlel.
Možná tím chtěl něco naznačit, ublížit, ukázat...a nebo mi jen a prostě přáli k narozeninám.

KONEC.