Through the ocean tears III

Jela jako šílenec, absolutně nedbala ohledy na dopravní provoz, který míjela, a který na ni ustavičně troubil ze všech stran. Díky tomu, se jí povedlo do deseti minut být několik kilometrů od domova u zkušebny s klubovnou, kde se všichni občasně scházeli a kde hlavně kluci ustavičně zkoušeli. Tom tam trávil většinu času, když nebyl s Amandou doma. Samotnou ji překvapilo, jak to, že ji to místo hned nenapadlo.

Nejprve slušně zaklepala. Když se nikdo nehrnul ke dveřím, využila svých klíčů a drze si odemkla sama.

Jakmile se za ní zabouchly dveře, prošla chodbou a nahlédla nejprve do zkušebny, všude byla tma až jí to nahánělo hrůzu po celém těle. Přes den sem pronikalo světlo zvenčí ale večer sem okna pouštěly jen malé proužky světla z pouličních lamp.

"Tome?" Amanda zavolala za roh místnosti. Stále se nikdo neozýval.

Zavřela tedy dveře s rozhodnutím, že když ji nikdo neslyší, tak tu asi nikdo není. Chodila krok po kroku ke vchodovým dveřím, když v tu chvíli se za zdí u klubovny ozval smích. Následně na to tam promlouvaly k sobě, jak Amanda vytušila, dva hlasy.

Tom a…

Nahrnul se v ní vztek a úzkost, prudce stočila klikou a vpadla do velké místnosti plné sedátek a kousků pizzy.

Uprostřed na velké půlkruhovité sedačce seděl Tom. Amandě by v tu chvíli spadl kámen ze srdce, kdyby se mu na klíně nevyjímala ta drzá coura. Ta dívka z Billova večírku, která s ním tak pracovitě laškovala. A pravděpodobně dosáhla svého, pomyslela si Amanda.

Amanda nechápavě stála u dveří s pootevřenou pusou a dívala se na ty dva, jak se spolu smějí a pijí do sytosti. Jelikož dívka seděla na Tomovi obličejem k němu. Trvalo pár vteřin než jim vůbec došlo, že je sleduje třetí nežádaná osoba.

Když se za jejími vlasy objevila Amandina silueta, Tom strnul a odhodil ji stranou. Nebyl schopný slova.

"Jsem šťastná, že se neutápíš nikde v žalu," Amanda prolomila ticho a pak stočila svůj zájem na dívku, "nenech se rušit, svůj cíl sis vydobyla nebo ne, ty děvko?!"

S tím odhodila klíče od zkušebny a domu Tomovi k nohám a než vyběhla ze dveří, stačila zahlédnout její překvapený pohled.

Neohlížela se kam utíká, jen vyběhla instinktivně k autu a hned jak zabouchla, odjela pryč. Jak směšné, že některé věci se pořád opakují, ačkoliv detaily jsou rozdílné. Tehdy utíkala ze zkušebny před Billem, který ji dohnal. Dnes, o pár let později, utíkala před Tomem, který se nestačil ani vzpamatovat, než vyběhla ven.

Auto zaparkovala za mostem ve městě a přemýšlela tiše, kam pojede.

Mohla by jet za rodiči, ale přesně věděla, jak se ihned budou šťourat v tom, co se dělo a budou jí dávat kázání o jejím chování. Budou jí vymlouvat Billa z hlavy a na to neměla nervy.

Bill. Mohla jet za ním, ale co by si tím pomohla? Nechtěla ho do toho zatahovat, ačkoliv věděla, že by ji kdykoliv pomohl a hlavně mu slíbila, že se ozve o resultátu. Ale on měl přece svou snoubenku a neměl povinnost se starat o Amandiny problémy.

Mohla za kamarádkami, ale… všechny už měli rodinu. Každému by jednoduše překážela.

Nakonec se rozhodla, že se schová do jejího jediného úkrytu.

Sjela cestou zpět do centra města a tentokrát věděla, že její pracovna jí nebude nijak obtěžovat.

"Amando? Amando, vstávejte…"

Amanda se probírala z tvrdého spánku, cítila jak jí táhne sval u krku až k ramenu a proklínala se v tu chvíli za to, že předtím než usnula pročítala nějaké pracovní spisy, které zapříčinily, že usnula hlavou položenou na stole.

"Oliviere," vzhlédla k němu. Byl to urostlý blonďatý muž s modrýma očima, které se vyjímaly za průhlednými brýlemi. Zároveň to byl jediný člověk, který jí byl nadřízeným.

"Hrozně se omlouvám, že jsem tady…"

"V pořádku," zarazil ji, "poslal jsem Claru, aby vám přinesla kávu, jste schopná práce? Nejste asi v moc dobrém stavu."

Amanda vstala od stolu, zatočila se jí hlava a málem upadla, díkybohu jí šéf ochránil od pádu svojí podporou.

"Děkuji, opravdu mě to moc mrzí. Neměla jsem kam jít…"

"Děje se něco? Nechcete s něčím pomoct?"

"Ne," Amanda mu věnovala úsměv, poslední, co by se jí chtělo udělat, by bylo vyprávět mu o tom, že se pohádala s manželem, "jste moc laskavý, vážím si toho."

"Jsme přece lidé, musíme si pomáhat," odbyl jí větou a odhodil jí na stůl stoh papírů.

"Proč jsem vás vlastně vyhledal, i když ne v nejlepším stavu… potřebuji vás zítra na školení."

"Co prosím?"

"Na školení," zopakoval, "odjíždím zítra školit nové zaměstnance a rád bych vás vzal sebou, jste moje obrovská posila."

"Aha," odpověděla zaraženě Amanda a snažila se v hlavě najít dobrou výmluvu, aby mohla odmítnout, "na jak dlouho?"

"Jen čtyři dny, bude to takový krátký odpočinkový výlet, co říkáte?" Olivier ji nepřesvědčoval. Amanda mu na očích poznala, že s ní automaticky počítá a nemá šanci se z toho jakkoliv dostat.

"Dobrá, pojedu."

"Perfektní, tak tedy zítra, pojedeme mým služebním autem, abychom ušetřili na benzínu, co vy na to?"

"Ne, pojedu svým autem, nic se neděje," Amanda odmítla. Přece jen, bez svého auta, byla jako bez nohy. Od doby, kdy si nechala udělat řidičský průkaz se bez auta jednoznačně nedokázala obejít.

"Dobrá, pak vám tedy benzín proplatím. Dejte si dnes volno, uvidíme se hned zítra ráno. A nezapomeňte prostudovat ty papíry," s mrknutím odešel.

Ať byla Amanda v jakékoliv špatné životní situaci, byla mu vděčná za to, že jí vyšel maximálně vstříc. Věděla, že pro ni měl vždy slabost, a čekal na vhodnou chvíli.

To poslední co potřebuju je, aby do mě začal vandrovat šéf, pomyslela si v duchu a oklepala se. Ačkoliv byl krásný muž, kterého by chtěla většina žen. Ona o něj nikdy neměla zájem a vždy mu dávala jasně najevo, že její vztah k němu je čistě profesionální.

Během poledne dorazila domů, tiše se proklínala za to, že včera odhodila uraženě klíče do zkušebny, jelikož teď se neměla jak dostat domů, aniž by prošla přes svého muže.

Zazvonila tedy u dveří a vyčkávala.

Nic.

Podruhé tvrdě zmáčkla knoflík u dveří a netrpělivě stála u dveří. Nenamalovaná, neučesaná a s nevábným postavením, když se krčila na jednu stranu.

Ani ne po vteřině se hned otevřel vchod a Amanda se ihned po příchodu rozhlédla, kde je kdo.

Tom jí nejspíše otevíral z kuchyně, kde byl nainstalován systém, stejně jako v chodbě.

Přešla tedy pomalu přes velký obývací pokoj do srdce domova a spatřila, jak se krčí nad kuchyňskou linkou s telefonem v ruce a dělá, jako že ji nevnímá.

"Ahoj," prohodila jako by se nic nestalo a odložila kabelku na stůl.

Pokývnul hlavou a dál hovořil s někým do aparátu.

Tak mi trhni nohou chlapečku, pomyslela si v zápětí a odešla i s kabelkou nahoru do pokoje, aby si sbalila věci.

Už měla skoro naplněný kufr, když ucítila v zádech propalující pohled.

Bála se otočit, nechtěla mu čelit. Nechtěla se dohadovat. A neměla ponětí kdo by komu měl odpouštět a kdo by měl hrát hru na uraženého.

"Kam jdeš?" ozval se prudce Tom.

"Jedu pryč."

"Ptám se kam," zopakoval.

"Sama nevím." Amanda nakonec zastoupila post uražené.

"Takže je konec?" chytil ji za bolavé rameno a otočil směrem k sobě.

"Au," Amanda vyjekla a zamračeně si mnula ruku. "Uklidni se."

"Promiň," pohladil ji omluvně po krku. Amanda si ihned uvědomila, jak moc jí chyběl jeho dotyk.

"Jedu na školení, dnes pojedu k rodičům a vrátím se za pět dní, pak si promluvíme," odpověděla rázně a přímě a odcházela s kufrem z pokoje.

"Vezmu ti to," Tom se nabídl.

"Ne, vezmu si to sama."

"Ami, poslouchej…"

"Ne, Tome. Nebudu poslouchat. Jedu pryč, přemýšlej, já budu taky přemýšlet," s touto větou ho ve dveřích políbila, sebrala z věšáku své klíče a bouchla dveřmi.

Když nastupovala do auta, všimla si obrysů jeho postavy za oknem.

Než se mu ztratila z dohledu, stihl jí ještě zamávat.