Klavírová ...

Vstoupila v ozvěně svých přespříliš vysokých podpatků, které z ní dělaly někoho tak jiného, do tichého sálu, osvětleného pouze svíčkami a romantickými, tlumícími lampami. Uklonila se a naučeným gestem odkryla klavír tak, jak si to celé včerejší odpoledne trénovala. S trémou a třesoucíma se rukama. Usmála se na své budoucí posluchače a kritiky prvních řad, aniž by se na ně vlastně vůbec podívala. Tak profesionálně a s nadhledem podia. A až potom usedla za krásný a velmi starý klavír dřívějších mistrů a jen zkusmo pohladila jeho bílé klapky, její budoucnost, a z hluboka se nadechla . Pro malý, soukromý rituál, kdy jí srdce bušilo tak, že tep cítila ve spáncích a studený pot jí stékal po odhalených zádech, což nikdy nikoho nezajímalo. V těch chvílích jako by měli všichni shodně zavřené oči. Pokaždé musela být tou silnou a dokonalou, v jejich myslích. Velkou klavíristkou, jak se od ní očekávalo, nemohla je zklamat. Musela jen pro ně hrát.....
.
Otevřela zažloutlé noty a začala. Jistě, s přehledem. Bez úsměvu,... Učitel se zatvářil tak pyšně, že by stálo pro to dýchat a žít, a pohodlně se usadil do sedadla, ... bez pocitu sebe, se zapřením. A lidé vytahovali dávno posmrkané kapesníky, už při prvním taktu, aniž by vůbec věděli proč. Aniž by rozuměli notám, cítili teplo či chlad. Byla to fraška. Jedna velká iluze něčeho velkolepého a významného.Jen. Koncert. A ona to cítila. Ale zároveň se tak bála. Toho, že nemůže hrát bez toho, aniž by ji kdo poslouchal. Že nemůže skládat a psát jen pro sebe, že prostě potřebuje být svázaná. Nepřestávala. Její prsty rychle kroužily bez kouzel po černo- bílém světě. Hrála skvěle, bez jediného zaškobrtnutí, pozastavení se. Bez zaváhání. Jí pán z druhé řady sjížděl po tmavě hnědých punčochách až k rozparku černých šatů. A dál, dál , ... otočila list, ... až ke krajkám, které by prý měly rafinovaně vykukovat. Pro dobrá hodnocení. A možnosti, lepších sálů a snad lepších lidí.
.
Ve chvíli rádoby oddechu, kdy jí podle programu na krk funěl dotěrný čtyřicátník, jež se při jeho sólu třel o její odhalená, dívčí záda, a zpíval snad o oktávu výš , odvážila se prvně za večer podívat do hlediště. Nebyla překvapená- vše stále stejné. Neměnné. Vlevo učitel, který ve své vší spokojenosti, začal podřimovat. Vedle odmítnutý dvacátník, píšící pro místní noviny, ve kterých bude zítra jisto jistě za největší propadák kulturního týdne. Samozřejmě. A hned vedle pán neidentifikovatelného věku, co pro její nohy utrácí týdně dvě stě korun s jeho ženou , která ho chodí hlídat a přichází o mnohem víc, když davá celou výplatu za den u kadeřnice, kosmetičky, aby se jí vyrovnala alespoň ke kotníkům. Zmalovaná, nesvá, smutná ....otočila stránku s otisky slz.. Celé dvě řady vlivných a znuděných, jež o umění vědí asi tolik, jako o práci. A úplně v zadu,škoda mluvit, v koutku, pár mladých dvojic, jež se přišli zahřát a potají a doufejme že alespoň něžně líbat, pro větší akci. A i když zřejmě stejně staří , připadala si z povzdálí klavíru starší, nejmíň o tisíc a jednu nepohádkovou noc. A možná jim závidí, to beztarostné jen bytí. A možná taky ne. Na prstech rukou bez nehtů, jež by jí při hraní vadily, by se dali spočítat ti, které doopravdy zajimá. Její dokonalé, bezchybné hraní. Katastrofických písní....o životech jim tak podobným.
.
Ale aspoň tu byl on, tajemný. Všimla si ho minule, i předtím. Chodil pravidelně a asi kvůli ní, pro ni. Jejich oči se střetávaly pravidlně v těchto chvílích a snad jen on věděl, že je má bledě modré, protože uplakané. Poslouchal. Bez náznaků. Jako by rozuměl. A pokud by alespoň některé písně mohly být věnované, bylo by to jemu. Že ji držel sedět, nad vodou. Hledívali na sebe nepopsatelně, ani oni nevěděli.Jen tušili, svá srdce. Miloval její skladby o lásce, o ní samotné, o smrti, o ní samotné, jen o ní samotné. Uměl poslouchat skrze notové osnovy. A ona milovala ty pohledy, kdy zaručeně nevěděl, co má na sobě. Dodával ji sílu i s těmi úniky, kdy mizel beze slov a ona o něm nevěděla vůbec nic. Milovala ho? A její jedinou jistotou bylo, že přijde zas. .. milovala ho.
.
Toho večera byl však jiný. Roztržitý, tikal. Choval se víc než zvláštně. Cítila ho na dálku, tu jeho věčnou vůni růží. A o přestávce nezmizel....otočil list. Když dávala neumělecké podpisy, totiž kostrbatým písmem a především s láskou, měla ho v zádech jako oporu. A když se otočila, zůstal ./ chtěla se nadechnout / , a pravá noha mu vykročila vstříc. Bez ohledů.
( Tiché ahoj, do ztracena a oči s mrknutím. Tiché ahoj, do ztracena a pevný, jistý pohled. Monika, ...a stálý posluchač. Mlčeli. Představovala si to jinak, přesto nebyla zklamaná. Naopak. Nepředstavoval si to nijak, ale nebyl překvapen. Byli od sebe na metr, ale ta elektřina bolela, pálila v očích. Shodně vytáhnuli kapesník, ona plakala a on byl nemocný. Jediná věta, co zazněla, nebyla nevhodná. Jen nebyla čekaná. " Hraješ dobře, možná i víc než to. Taktika, dokonalá. Hraješ jako stroj, v porovnání s ním však hůř- on do toho city vložit nemůže...Nehraješ pro sebe, prosím, zamysli se" Zmizel s divným pocitem, že skončil ... a ona zůstala stát, aniž by tušila, že kárá jen ty, na kterých mu záleží. Že jí právě chtěl pomoci, že jí pomohl. I když sobě tím ublížil. Stála...a pak musela jít dohrát skladbu, vlastně chtěla... )
.
Usedla, nedívala se do hlediště. I když věděla, že její sen zmizel. Protože by byla příliš vidět její neprofesiální červěň tváří. A začala kouzlit. Vkládala do každé noty něhu až z toho mrazilo, pocit. Ty písně byly přeci o ní, nešlo o ně. Vždyť neposlouchali a přece ji jen živili. A peníze budou, ona být nemusí. Poztrácela dny, kdy to bylo pro radost...A tak hrála, a brečela. A všechno to bylo rázem o něčem jiném- pocítil to kdekdo. Když se u slov neopětované lásky a tužeb zasekla, učitel se vzbudil. Káravě pohlédl, ale nic nezmohl. Ona byla klavíristkou. Všechno bylo v jejích rukách., Proč jen to nevěděla dřív? Všechny písně by měli věnování a srdce... otočila list..pochopila, a konec. Krvácelo, tím závěrem zaručeně zaujala všechny, nic nehrála. Byla jen ona,a tleskali všichni Nejvíce ten obětovaný, schovaný za zadním závěsem....
.
Zavřela noty, odkopla boty, uklonila se a odešla. Nic víc, nic míň. Přijde někdo další, s rozparkem až ke krajkám, poslušně hrající pro někoho, koho to nezajimá....a třeba bude mít větší smůlu na posluchače, třeba se nenajde nikdo, kdo řekne " hraješ hůř než stroj, protože bez citu "...
-
Nenávratně. Zmizel. A tak ji domů, odvezl její přítel (měla ho a má ) , který vždy její významné dny prošvihl. ( věděl, že ji měl i má ) Ale ona toho večera našla sílu mu říci, že ke všemu je potřeba cit (hlavně k tomu někoho dál mít ).
.
A snad pro tu růži a jeho vůni na klavíru, na který od té doby padá prach, anebo pro ty chvilky, kdy ho setře a vyhrává se ze svých pocitů v klidu domova. Jen o sobě a pro sebe.
.
S citem,
láskou,
s ním v hlavě a prstech a dlaních, pochopila, že ...
...