Skin on skin

Zadržím dech, ta náhlá blízkost se mi zdá naprosto nevhodná, přesto hned neuhnu. Nechci, nevím, co se to se mnou děje, ale v tu chvíli to nedokážu. Pohled upřený do jejích očí, ale v nich nevidím ten zmatek, co cítím já. Co? Možná lítost? Proč? Poté se omluvně usměje a zvedne se. Snažím se urovnat si co nejrychleji ten bordel uvnitř sebe, ale vím, že to nejde, už jsem se snažila dřív a marně. A tak mám teď plné ruce a oči práce, abych se zaměstnala něčím jiným, než je ona. Čímkoliv. Jen se nepodívat jejím směrem, jen se jí nedotknout.
Stejně svému pohledu na sto procent poručit nedokážu, a přesto, že si pohrávám s myšlenkou, zda by nebylo ze všeho nejlepší omluvit se jí, že už musím (i když jsem ještě ve škole tvrdila, že mám dnes času víc, než s kolika si vím rady, a byla to pravda) a zmizet, neřeknu nic. Doslova, stejně jako ona. A ticho mi není zrovna příjemné, ne tohle. Zatraceně, co se to se mnou děje?!
„Co tohle?“ ukáže na tmavě modré minišaty a konečně přeruší ticho.
„Můžu si je zkusit,“ odpovím, jen abych něco řekla. Ve skutečnosti se na původně plánované nákupy soustředím jen sotva.
„Čtyřicítka?“ zeptá se, a když přikývnu, podá jedny ze šatů. Zamíříme ke kabinkám, a sotva za sebou zavřu dveře, nedokážu si pomoct, abych se místo vysvlékání nesvezla na židli, který je v kabince, a nezakryla si obličej rukama. Musím se uklidnit. Prostě musím. Tohle totiž není normální. Nebo jo, je, chápu to, ale ne u mě! Já se takhle kvůli žádné holce cítit prostě nemám. Nikdy dřív se to nestalo, a nikdy mě nic takového nenapadlo. Nikdy jsem ani neměla takové sny, jako prý spousta žen. Tak co má znamenat tohle? A co když si toho všimne ona a bude si myslet, že...
Měla bych si to zkusit, uvědomím si. Připadám si skoro jako ve snu, když ze sebe sundávám své svršky a oblékám se do oněch šatů. Padnou mi, ale při pohledu do zrcadla znejistím. Příliš krátké, příliš úplé. Nerada se takhle ukazuju. Chci se cítit jistě, ne stále přemýšlet, jak zrovna vypadám.
„Tak jak?“ ozve se zpoza dveří a já otevřu, značně nejistě. Opře se o dveře a prohlédne si mě hodnotícím pohledem. Na kamarádku možná až příliš dlouhým, napadne mě, ale hned se okřiknu. To že blázním já, ještě neznamená, že v tom lítáme obě.
„Sluší ti to,“ řekne mi, a natáhne se, aby mi upravila překroucené ramínko. V momentě kdy se mě dotkne, bezděky ucuknu. Zvedne ke mně pohled a k mému překvapení se mi omluví a stáhne se. Tohle snad není jen to, že bych si to namlouvala já. Ani ona se nechová úplně běžně.
„Necítím se v nich,“ pokusím se to zamluvit. Otočím se ještě na svůj obraz v zrcadle a dodám. „Musela bych se v nich pořád hlídat.“
„Proč bys měla?“ vidím ji v odraze zavrtět hlavou. „Měla by sis víc věřit,“ usměje se. „Většina kluků je k postavě skoro nekritická, jen když jim dáš šanci si ji prohlédnout a neschováváš ji pod volným oblečením.“
„No jo,“ poznamenám, „jim možná. Ale mě ne.“ Nebo bylo by, mít postavu jako ona. Ale s tou svou opravdu nejsem zrovna nejspokojenější. A ono volné oblečení je jistota, která ni dodá sebevědomí. Nemyslím si, že bych byla tlustá, to rozhodně ne. Ale dokonalost vypadá jinak. Znovu mi sklouznou oči na její odraz v zrcadle a trochu se leknu, když narazím na její upřený pohled.
„Měla bys to zkusit, alespoň někdy,“ promluví po chvíli tiše. „Máš co ukazovat, ne že ne. Tak se toho neboj.“
Zírám na to místo, kde jsem mohla vidět její tvář, ještě když ji nahradí opět běloba zavřených dveří. Přála bych si, aby je ještě otevřela, aby v nich ještě stála. Snad i, aby se mě ještě dotkla. Sklopím oči k zemi. Tohle bude vážnější, než by mě napadlo i v těch nejšílenějších vizích. Já to takhle nezvládnu. Nedokážu si před ní hrát na normální. Dál už ne.
A přece to jde. Jde to, protože jiná možnost není. Z kabinky vylézt jednou musím, a s taškou, ve které nesu nové modré šaty (nedokážu si představit, že by mě kdy kdo jiný zvládl přesvědčit k jejich koupi), pokračujeme v procházce obchody. A já se bavím, směju, povídám si...skoro jako normálně. Jen se mám neustále na pozoru, neustále se kontroluju, a neustále sleduju ji. Její chování, pohyby, pohledy, smích... Nezaujatý pozorovatel by neviděl nic jiného než dvě obyčejné kamarádky, snad ani ona nevidí nic jiného. ale stojí mě hodně sil zvládnout se tak chovat. Dřív se mi párkrát stalo, že jsem byla takhle nejistá ve společnosti kluka, který mě přitahoval. Až na to, že nikdy tak moc, a nikdy to nebyl takový maraton. A ani u jednoho z nich jsem se nebála tak šíleně moc, že něco zkazím, nebo že něco pozná.
Dvakrát míjíme dvojici holek – kamarádek, nebo kdo ví, v jakém jiném vzájemném vztahu – které se drží za ruce. Moderní záležitost, já vím, stejně jako je dnes poměrně běžný i bližší kontakt mezi holkama. Nikdy jsem mu zrovna nefandila. A teď se cítím ještě rozporuplněji. Pokaždé, když takovou dvojici potkáme, získá moje fasáda dočasné trhliny. A pak se držím v snad ještě zdvořilejší vzdálenosti.
Aby snad ale nevznikl dojem, že jsem si čas s ní neužívala – každá minuta byla svým způsobem úžasná. Až na onu sebekontrolu bych to mohla s klidným srdcem označit za jedny z nejpříjemněji strávených chvil. A to mě nakupování obvykle zrovna dvakrát nebaví.
Poté, co jsme vybraly šaty pro mě, jsme se vydaly na pátrání po kalhotách pro ni. Často nosila sukně nebo něčím zajímavé plátěné kalhoty, tentokrát však chtěla obyčejné rifle. V podstatě jsme tu dnes obě hledaly v jiných vodách, než pro nás byly běžné. Já jsem v sukni šla naposledy snad na maturu, ji jsem v riflích za celé tři měsíce snad neviděla nikdy. A to jsem si jí všímala víc než ostatních, už od prvního dne.
A tak jsem pro změnu čekala před kabinkou já. Dřív už jsem kolikrát sdílela jednu místnůstku s některou z kamarádek, dnes jsme ale nezvykle nakoupily nejdřív pro mě a až poté pro ni. Nějak by mi nepřipadalo správné udělat to co vždy, z nějakého důvodu by to nebylo tak nevinné, jako jindy. A kupodivu jsem ten pocit neměla jen kvůli sobě a svým pocitům.
Dveře vedle mě se otevřely, a tak jsem se na ni otočila. Tázavě zvedla obočí, a já aniž bych si uvědomila, co vlastně v tu chvíli dělám (no jo, hlavně že celou dobu se tak pracně a bez přestávky kontroluju, abych se pak z ničeho nic spokojeně zapomněla), jsem jí odhrnula vlasy padající do čela dřív, než jsem se vlastně podívala, jak že na ní vlastně ty zatracené rifle vypadají. Sama jsem se zarazila v půli pohybu a myslím, že mi v tu chvíli dokonale ztuhl úsměv na rtech. Na špičkách prstů jsem stále cítila teplo její kůže, když jsem se pokusila jako by nic říct, že jí to sluší. Netuším, jak vlastně vypadaly. Myšlenky byly zaneprázdněné tím, že se mě snažily přesvědčit, že to nic neznamenalo, že to bylo běžné a přirozené gesto.
Až na to, jak uspěchaně jsem ho pak ukončila.
A až na její pohled, který ze mě nespouštěla.
„Já tě chtěla požádat, jestli bys mi nedošla pro větší,“ ozvala se ona opatrně po chvíli, a já vlastně teprve tehdy sklouzla pohledem dolů, abych si uvědomila, že nejen, že na sobě neměla žádné nové rifle, ale ani žádné staré kalhoty.
Do prdele...
„Nevešla jsem se do nich,“ dodala a výmluvně trochu nadzvedla ruku, ve které je držela.
„Promiň,“ dostala jsem ze sebe a bylo mi jasné, že jsem rudá až za ušima. Ale přesto přese všechno se mi chtělo smát. Bylo to všechno tak... absurdní! Natáhla jsem se po nich a chtěla zmizet tak rychle, jak to jen šlo, ale ona je z ruky zatím nepustila. Nesmála se, ani se neusmívala. A pořád mě pozorovala těma teď snad i nepříjemně pronikavýma tmavýma očima.
A potom ke mně natáhla druhou ruku a prsty mi lehce přejela po tváři.
V tu chvíli jsem zřejmě znovu nedýchala. Teprve teď kalhoty pustila, ale já se najednou ke spěchu neměla. Tohle ticho bylo jiné, než všechny předchozí. Oproti němu se všechny ty předtím zdály lehké, bezvýznamné a obyčejné.
Udělala krok blíž ke mě a políbila mě. Na rty, způsobem, který se nazývá kamarádská pusa, krátce, lehce, nevinně. Až na to, že tomu poslednímu jsme zřejmě nevěřily ani jedna.
A pak to najednou nabralo jiné obrátky až neuvěřitelně rychle. Místo, abych šla pro onu větší velikost jsem se ocitla v kabince spolu s ní. V první chvíli se najednou nevítán vrátil zdravý rozum a já zůstala jen rozpačitě stát, ale naštěstí ne na dlouho. Kašlu na rozum, on mi to, co se se mnou děje vysvětlit nedokázal. A já už se nechci kontrolovat.

Nechtělo se mi tomu věřit, i když určité náznaky jsem mohla pozorovat nejen během dneška, ale i o pár dní dřív. Ale nebylo to tak dávno, kdy jsem měla tu čest vidět ji s přítelem, pozorovat je a spokojeně žárlit. Rozešla se s ním, ale viditelně byla na druhé straně řeky.
Možná... někdy jsem si dopřála ten luxus doufat. Ale ne často. V dnešní době má orientace nikoho nepohorší, ale také je těžké poznat, kdo patří jen mezi ty „tolerantní“, a kdo má zájem. Tak jsem si nechtěla dělat plané naděje.
Ale její pohledy, a její zmatek...
Nemohla jsem se jejího těla nabažit, v momentě, kdy jsem se ho konečně mohla dotknout. Ale bála jsem se. Byla viditelně nervózní a sama si nebyla jistá zda se mě může dotknout, a když už tak kde. Lehce jsem poznala, že se nikdy dřív nedotýkala jiného ženského těla, než toho vlastního. Ale přes tu nejistotu byly její dotyky příjemné.
Nejsem žádná exhibicionistka a nevyžívám se ve veřejných místech, ale tentokrát jsem nedokázala odolat, a po chvíli jí přetáhla tričko přes hlavu. Viděla jsem, že se stydí, i když rozhodně neměla za co. Napadlo mě, zda se cítila nejistá i před svým bývalým, nebo to privilegium mám jen já? Zkoumala jsem její tělo prsty a poté i rty. reagovala na mé doteky, i když se stále dost kontrolovala, tak jak mi připadalo, že se hlídá celý den. A poté mě překvapilo, když jsem ucítila její ruce i pod svým trikem. Zadoufala jsem, že nikoho nenapadne otevřít a pomohla jsem jí s jeho sundáním. A ona se buď učila zatraceně rychle, nebo znala hodně dobře alespoň svoje tělo. Nedokázala jsem odolat tomu, aby mi pohled několikrát nesklouzl k zrcadlu, které zabíralo víc než jednu celou zeď a ve kterém jsem mohla vidět naše těla hned ze tří úhlů. Byla nádherná a já stále ještě nemohla uvěřit svému štěstí.
Už se tolik nestyděla, když jsem jí sundala i kalhoty, snad si na novou situaci zvykala. Nebo, mohla jsem doufat, už byla příliš vzrušená na to, aby ještě myslela na stud. Což by platilo v mém případě, kdybych se se svým tělem už dávno nesmířila a jakž takž nespřátelila. Neměla jsem odvahu svlékat se dál, ani sebe, ani ji. Ale chtěla jsem víc. Neměla jsem ponětí, jak dlouho už můžeme být uvnitř, ani co se děje za dveřmi a jestli se je někdo zrovna nechystá otevřít, ale neodolala jsem, abych jí nezajela rukou do kalhotek. Při tomhle novém dotyku sebou cukla, ale neuhnula, ani nezaprotestovala. Opřela se zády o stěnu kabinky a v její tváři jsem si mohla přečíst že se jí líbilo, co dělám. I já jsem tolerantní pro většinovou populaci, ale jednu věc nikdy zcela neuznám. Sex s mužem může být zajímavý. Ale on nikdy neví, co žena cítí. Druhá žena ano. Mazlení s nimi nikdy nemůže být lepší, tomu nevěřím.
Chvěje se a téměř se jí podlomí kolena. Všimnu si, že i ona se sem tam podívá na náš obraz. Ale ke konci zavře oči a vidím, že se ovládá, aby nebyla hlučná.
Nechce se mi znovu ven, do toho otevřeného, ale přitom stále tak konzervativního světa. Nechce se mi ven, protože teď ji můžu držet v náručí, ale nejsem si jistá, jestli to budu moct i později, tam venku. Zkušenosti lidi sbírají rádi, ale takovouhle lásku? V podstatě jsem na tom stejně jako na začátku, můžu jen doufat.
Nejraději bych tu chvíli, kdy mě objímá a já cítím její dech, její vůni tak blízko, protáhla navždy, ale to nejde. Ani jedna nepromluvíme, když se po čase odtáhneme, když se snad trochu uspěchaně oblékáme, když vycházíme z kabinky. Venku je prázdno, ač v obchodě je docela dost lidí. Jdeme bok po boku, ale daleko od sebe. Vrátit rifle a ve z obchodu. Zatím nevím, kam míříme, a nejsem si jistá, jestli to ví ona. Ráda bych promluvila, ale nevím jak. Poprvé mi na někom záleží tak moc, že mám vyloženě hrůzu z možnosti, že nebude cítit to co já, A tak jdu vedle ní, a doufám. Doufám, že ke mně osud nebude jako tolikrát zlomyslný. Doufám, že se dnešek nezmění v jednu jedinou osamocenou hořkosladkou vzpomínku. Venku se stmívá a konečně padá sníh. Vycházíme na ulici, aniž bych stále tušila, kam vlastně máme namířeno. Ví to vůbec ona?