Through the ocean tears XII

Čas plynul, nebyl důležitý. Ne v téhle vteřině, v tomto momentu. Konečně to přišlo. Muselo se to stát. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo, chlácholila se Amanda v duchu při jeho těsném objetí.

Mnohem víc ji tížilo, že se každou vteřinou chtěla rozpojit, udeřit mu pořádnou facku, aby si to k ní už nikdy nedovolil. Ale nemohla, nechtěla. Cítila jeho jazyk na svém, hrály si spolu, jako by jeden bez druhého nemohl být. Měla pocit extáze, neskonalého štěstí a vzrušení, které jí právě proudilo po celém těle se nedalo s ničím srovnat.

Naklonila hlavu na druhou stranu, a přesto ho nepřestala líbat. Cítila jeho přirozenou vůni, která jí tolik chyběla. Dlouhé ruce ho držely pevně za krk, těla se dotýkaly…

A pak je cosi vyrušilo, na jejich tváře dopadly první kapičky vody. A přibývaly další a další, do jejich horkých těl náhle strčil prudký vítr.

Konečně se od sebe oddálili. Bouře, která se najednou přihnala z nenadání, jako by je trestala za jejich prohřešky, stále nabírala na síle.

Bill naproti ní stál, díval se na ni skrz přeháňku, která, jako by se snad držela jen nad jejich hlavami. I Amanda ho pozorovala. Oba dva měli ve tvářích výraz, snad jako by se k sobě chtěli znovu přiblížit a přesto je to oba mrzelo. Ruce už se k nikomu netiskly, visely křečovitě podél jejich těl. Zrychlený dech už pomalu klesal.

Tak co uděláš?! Pěkně sis to zavařila, to ti teda povím.

Jestli neodejde on, musím to být já, kdo zase uteče.

To sis uvědomila až teď?

Jen mě kárej, jen mi vyhubuj, sama se za to budu do smrti nenávidět.

Za ten polibek?

Ne, za to, že ho miluju.

„Měli bychom jít…“ vyhrkla ze sebe Amanda a čekala, co ji na to odpoví.

Kývl hlavou a oba se dali do rychlé chůze.

„… každý svou cestou…“ dodala.

Bill se zastavil. I přesto, že klížil oči, bylo znát, že najednou jí chce něco říct. Hrábl si do vlasů, jako by v nich snad měl nalézt útěchu, či odhodlání rozkřiknout se na ni z plných plic, že si s ním jen zahrává.

„Víme, že to tak bude nejlepší. Já nemůžu, Bille… vím, že je to hrozně moc pošetilé, po tom, co se právě stalo. Ale já…“ Amanda děkovala bohu, že déšť smíval její slzy.

Přesto Billovi nemohlo uniknout, jak její krásné oči nabraly v tu ránu červeň.

Udělal rychlý krok, aby jí byl blíž. Otřel jí slzu z tváře a pak pokývl hlavou.

„Nikdo se to nedozví…“ zašeptal jí do ucha a než se nadála vzpamatovat, utíkal pryč a ona tam stála sama v dešti.

Tentokrát to nebyla ona, kdo od něj v tomto počasí unikl.

Šla tiše a bezmyšlenkovitě, kapičky smívaly na jejích rtech i to poslední co po něm zbylo.

Než došla do hotelu, přestala už dávno plakat…

*****

„Stejně by mě zajímalo, jak jsi mohla doplavat až na druhou stranu…“

Amanda už po sté dnes slýchala tu samou otázku.

„Už jsem ti to říkala, sama nevím, prostě jsem plavala tak daleko, aby mě nikdo nemohl najít.“

„Já jenom…“ Tom pokývl hlavou a na chvíli jako by přemýšlel…

„Co jenom? Nebudu ti to pořád objasňovat,“ Amanda začala ztrácet nervy.

Oba dva byli zamčeni na svém hotelovém pokoji, balili své věci do zavazadel a Amanda přitom poslouchala nové místní hity.

Tom k ní najednou přispěchal, otočil ji čelem k sobě a zahleděl se jí do očí, měla pocit, že hledá něco, co by mu dokázalo, že je lhářka.

Nebo snad něco, co by mu potvrdilo, že zatímco on se o ní tolik strachoval, ona ho podváděla s jeho dvojčetem. Nesměl to vidět, nesměla to dát znát. Snažila se mu vymámit se slovy pusť, ale znovu ji k sobě naklonil.

„Málem jsem umřel strachy, copak ti to nedochází?!“ rozkřičel se na ni.

„Fajn, vždycky děláš pitominy ty, já to jednou zkusím a hned jsem ta špatná a nevyzrálá, že jo!“ zakřičela mu do obličeje z plných plic.

Věděla, že na to svým způsobem neměla právo. Ale mučilo ji, když se na ni zlobil. A svoji lítost chtěla zamaskovat vztekem.

Tom s ní ale zatřásl. „Prokrista, co se to s tebou najednou stalo? Tohle nebyla žádná vylomenina, vždyť se ti mohlo stát tolik věcí, a tys tam byla úplně sama, nikdo by ti nepomohl. Nejspíš ti je naprosto jedno jak jsem se v tu chvíli cítil já! Neměl jsem tušení kde jsi, co se s tebou stalo. Kdyby Gustava nenapadlo, že bys to mohla chytře obeplout až k hotelu a schovat se na pokoji, tajtrdlíkoval bych tam ještě do teď!“

Amanda sklopila oči. Na tohle mu neměla co říct, měl pravdu. Věděla to přece už tehdy, když tam plavala. Slíbila si, že hned jak se její tělo dotkne břehu, tak se vrátí po souši zpět. A neudělala to. Ne, protože Tom se mýlil. Nebyla tam sama.

„Omlouvám se, je mi to moc líto,“ hlesla a upřela svůj ponížený zrak opět na něj.

Stál k ní tak blízko. Díval se jí do očí. Byla jako malá dívka, která se omlouvá za to, že si místo obědu dala zmrzlinu.

A pak ji k sobě silně přitiskl. Tak, až nemohla dýchat. „Odpuštěno. Já jen.. nevím co bych bez tebe dělal. Umřel bych, přísahám, že bych umřel…“

Amandě se už po druhé za dnes zalily oči slzami. Tolik ji miloval, udělal by pro ni všechno na světě.

„Už mi to nikdy nedělej, prosím…“ nerozkazoval, jeho hlas zněl, jako by přímo žadonil. Hlavu měl otočenou do jejích vlasů. Nemohl se jí nabažit, musel ji mít prostě u sebe. Po celý život.

Políbila ho jemně na tvář.

Chtěla mu něco říct, chtěla se přiznat. Ona si ho přece nezaslouží, a to vědomí ji užíralo. Nesměla mu dál ubližovat. Svede vinu na sebe, udělá z Billa svatouška, který od ní utekl, protože mu jeho bratr byl přednější. A donutí Toma, aby ji konečně začal pořádně nenávidět, jak by si jedině zasloužila.

„Tome…“ mírně se od něj odtáhla.

I jeho oči byly skelné, trpělivě vyčkával, co mu chce říct. Tolik zármutku její vinou.

Prokrista, já nemůžu. Zabije ho to.

Ale ne musím mu to říct…

„Chci, abys věděl, že…“

Nestačila to doříct. Najednou pocítila horko na zátylku, divný pocit v břiše. A jediné co ji reflexně v tu chvíli napadlo bylo utéct na záchod, kde skončil i celý její dnešní oběd.