Through the ocean tears XVII

Uplynul měsíc od doby, kdy se Amanda rozhodla udělat ten veledůležitý krok. Posedávala jako každé ráno na terase s výhledem na vodu a kochala se krajinou kolem. Bylo tu tak krásně, měla pocit, jako by se stala novým člověkem. Tak čistým, tak bezhříšným. Jako by oceán, který šuměl daleko pod ní odnášel všechny špatné skutky tam za obzor.

Byla tolik vděčná své přítelkyni, která jí poskytla tak narychlo tuto možnost. Jednou za týden se za ní vždy přijela podívat, zkontrolovat jak se jí daří a přinesla s sebou nějaké novinky.

Amanda už byla zvyklá na ten tamní klid a každodenní temné počasí.

Přesto měla pocit, že Hastings je nádherné městečko. Večer se procházela kolem břehu za doprovodu racků, kteří jako by na ni postupem času již byli zvyklý. Chodili za ní, občas měla dokonce pocit, že jí rozumí.

Rozhodně ještě nebyla připravená vrátit se zpět do Německa. Ačkoliv neustále o všem přemýšlela, měla pocit, že kdyby se teď vrátila, vše by přišlo vniveč.

Častokrát večer přemýšlela, co asi dělá její manžel. Doufala, že se mu nic nestalo.

Před tím než usnula, vybavovala si jeho jemné dotyky na své kůži, jak dříve usínali v těsném objetí. Uznala, že za to mohla ona, kdo všechno hezké zkazil.

Naopak ale dokázala přiznat, že občas myslí i na Billa. Zajímalo jí, co asi cítí právě on. Co dělá, jak se má. Jenže kdykoliv zabloudila myšlenkami k němu, měla najednou zvláštní pocit. Pocit, který se jí nelíbil, jako by Toma zraňovala i tady.

Ale moc dobře věděla, že jestli nad vším nebude uvažovat teď, pak už k tomu nikdy nebude šance.

Usrkla svého šálku čaje, přitáhla si těsněji bavlněný svetřík a rozhlédla se kolem.

Zhluboka nasávala ten vlhký vzduch, který si za tu dobu tolik zamilovala.

A pak zahlédla pod kopci postavu, malou hubenou ženu.

Sharon jí právě poctila svou návštěvou.

Její kamarádka byla neskutečně laskavá a dobrosrdečná, za Amandin pobyt nechtěla ani korunu a vždy se pěkně starala jak o ni, tak o její dítě.

Již z dálky mávala s úsměvem na rtech, Amanda jí úsměv opětovala a vstala, aby ji mohla jak se patří přivítat.

„Jak se má moje zlatíčko?“ zeptala se Sharon a políbila ji na tvář, hned po tom co jí pohladila její –teď již- vystouplé bříško.

„Máme se dobře, oba,“ přitakala Amanda a nalévala jí čaj s mlékem.

Obě dvě se uvolněně posadili na proutěná křesílka a úsměvně se po sobě podívaly.

„Včera jsem byla u doktora, říkal, že je děťátko v naprostém pořádku, jsem neskutečně šťastná,“ zářila Amanda.

Sharon z toho byla stejně tak nadšená. „To mě moc těší. A jak si užíváš kraje?“

„Výtečně. Myslím, že ti do smrti budu zavázaná. Takhle dobře mi nebylo dlouho. Ta možnost vnímat jen své okolí a sebe samotnou, žádné negace, nic špatného, jen krása… myslím, že nám to dobře prospívá. Cítím se výborně,“ řekla a dívala se přitom do dály.

„Kouzlo naší země. Nebo spíš tohoto místa, ne všude je tak krásně jako tady. Tenkrát jsem si to tady taky zamilovala stejně jako ty, žila jsem tu necelý rok, ale pak jsem se jednoduše musela vrátit zpět k práci do Londýna. Ne, že bych nemilovala i Londýn,“ dodala Sharon a rozhodila rukama. Dobrá nálada z ní musela vyzařovat na míle daleko.

„A jaké máš plány na další dny?“

Amanda se zamyšleně rozhlédla. „Možná bych dokázala strávit tu celý život,“ hlesla, ačkoliv si byla vědoma toho, že to není možné.

„Můžeš tu být jak dlouho budeš chtít,“ prohlásila Sharon vážně. „Ale kdyby se ti chtělo, můžeš někdy přijet za mnou do hlavního města, byla bych moc ráda. Mohli bychom jet nakupovat, také se podívat na památky. Projít se voskovým muzeem. Myslím, že by sis i Londýn zamilovala.“

Amanda kývala hlavou. „Tomu věřím. Tak dobrá, někdy přijedu, už teď se moc těším.“ Upila z květinového šálku a cítila, jak se jí po těle rozlévá zvláštní teplo.

„Joe říkal, že jsi byla nedávno ve městě,“ nadhodila Sharon.

„Byla. Chtěla jsem se podívat, jak to vypadá na druhé straně, abych pravdu řekla, občas mi to přišlo až moc… kopcovité,“ přiznala a obě se usmály.

„To ano, ale tady hned za rohem jede vláček, který tě vytáhne až nahoru. To víš, my Angličané jsme neskutečně líní.“

„Vždyť to říkám, že bych sem perfektně zapadla,“ zavtipkovala Amanda.

Moc dobře věděla, že Sharon má na jazyku úplně jinou věc, ale vzhledem k její dobrotivé povaze se bála se zeptat.

„Chystám se napsat mu dnes,“ odpověděla na nevyřčenou otázku.

Sharon to v první vteřině značně zarazilo. „A cítíš se na to?“

„Abych pravdu řekla, tak docela ano. Myslím, že to bude mnohem jednoduší než tehdy, když jsem mu psala dopis na rozloučenou. Jen mě mrzí, že se nedozvím, jak se má.“

Sharon chápavě pokyvovala hlavou. „Drahoušku, a co mu dát adresu ke mně domů?“

„Ne, myslím, že to by nebyl nejlepší nápad. Znám Toma, okamžitě by jel za tebou a nedal by ti pokoj, dokud bys mu neřekla, kde jsem.“

Sharon se usmála. „Evidentně mu na tobě hodně záleží.“

„Možná víc než by mělo,“ hlesla Amanda s provinilým úsměvem.

„Ale, notak… to co se stalo jsi nemohla nijak zásadně ovlivnit, srdci se poručit nedá,“ bránila ji Sharon.

„Víš já jen nechápu, jak se to najednou tak stalo.. všechno bylo perfektní a pak se to ze dne na den vše pokazilo.“

Sharon ji pohladila soucitně po paži. „Dej tomu čas, vše dopadne dobře, uvidíš.“

Amanda jí věřila, stačil jeden pohled do těch modrých upřímných očí a věděla, že Sharon by jí nikdy nelhala.

Strávili spolu takto polovinu dne, Amandě přišlo líto, když místo její přibližující se postavy s úsměvem, teď sledovala její záda, jak se od ní vzdaluje. Kaštanové vlasy jí vlály ve větru.

Ani chvilku neotálela a dala se hned do psaní, byl to poměrně krátký dopis, ale zabral jí spoustu času, neustále ho přepisovala, škrtala. Nevěděla jak se správně vyjádřit.

Cítila své pocity, ale neznala správnou cestu, kterou měla vše podat, aby mu nijak neublížila. Nakonec se však rozhodla, že Tom jí zná už natolik dlouho, aby věděl, co každým slovem míní.

Energicky sestoupala z kopce dolů a zahloubaná do svých myšlenek za ovívání studeného vzduchu došla až na poštu a hodila dopis do schránky.

Než došla zpět domů, začalo pršet. Ledové kapky tvrdě dopadaly na její broskvovou pokožku, otřásla se zimou a dala se do běhu. Ihned po příchodu se vysvlékla a uvařila si další čaj, sedla si k oknu a poklidně sledovala z tepla onu bouři.

To jak se racci najednou rozlítli do všech stran. Lidé se snažili utéct do bezpečí.

A pak... ty padající slzy k oceánu.

***

Ahoj lásko,

uběhla možná dlouhá doba, od chvíle kdy jsme spolu mluvili naposled. Snad se máš dobře, pevně v to doufám. Já i naše dítě se máme taktéž dobře, moc se těšíme na to, až budeme zase všichni spolu, ale dej nám ještě chvilku času. Je o nás skvěle postaráno, nemusíš se ničeho bát. Neuběhne ani hodina od toho, abych na tebe nepomyslela, to mi můžeš věřit. Jsi tak daleko, a já tě přesto cítím neustále u sebe, jako bys tu byl se mnou. Večer se procházím kolem vody, studený vánek čechrá moje vlasy a cítím se nádherně. Těším se na to, až se spolu uvidíme. Snad to bude brzy.

Líbá tě, tvá milující žena.

Amanda.