A přes to všechno ... 4.Díl

Stojím u laviček, kde jsme se měli s Alyssou sejít a pak dojít pro Samantu. Alyssa má 10 minut spoždění a mně začíná být zima. Koukám do ulic, ale nikdo nejde.
“Ahoj.“ Ozve se najednou někdo za mnou. Otočím se.
“Jé ahoj, co ty tady?“ dívala jsem se do jeho zlatohnědých očí. Mé rozbušené srdce asi dělalo vevnitř kotrmelce a nebo to možná byli ti motýlci v mém břiše. Přitlouble jsem se usmívala a čekala na odpověď. Fred nadzvedl skate.
“Jdu si zajezdit. První den ve škole byl propadák.“ Usměje se. Najednou zapomenu na všechny ty trable se Samantou. Celý můj svět už zase vypnul.
“Aha ... no u nás taky.“ Sice mluvim pravdu, ale vipadá to dost nevěrohodně.¬
“Kam vlastně chodíš na školu?“ zeptá se ještě pořád s tím úsměvem.
“Na Jazykovku do Folleta.“
“Aha. Tý jo. Se máš. Takovou mít školu ...“ přestane se na mne dívat – což mě zrovna nepotěší – a zvedne hlavu k nebi.
“Co tam vidíš, tak zajímavýho?“ začnu se tam taky dívat.
“Nic. Jenom bouřku.“ Tahle konverzace se moc nevyvíjí.
“Ťuky, ťuk.“ Zaťuká mi někdo na rameno.
“Ahoj.“ Je to Alyssa, konečně.
“Ahoj ...“ řekne Fred trochu zklamaně.
“Jé ahoj Frede. Chceš jít s námi?“ Zeptá se Alyssa.
“A kam jdete?“ otočí se mne a zase se usměje.
“Za Samantou ...“ řeknu a dobrá nálada mě přejde.
“A to je kdo?“
“Nová holka ze školy. Milá.“ Řekne Al a usměje se.
“Vlastně už něco mám.“ Najednou mi začne v kapse vybrovat mobil na obrazovce se objeví neznámé číšlo.
“Halo?“
“Ahoj Lee! To jsem já Bára.“ Bára v telefonu zněla dost ... no zklamaně ...
“Ahoj. Copak?“
“Přijď a já ti to pak vysvětlím.“
“No, vlastně už něco mám...“
“Ale tohle je naléhavé!“
“Dobře už jedu.“
“Díky, seš úžasná.“
“Jo to sem papa“

“Kdo to byl?“ zeptá se mě Alyssa.
“Bára.“
“A co chtěla?“ pro změnu Fred.
“Že mám přijít. Je to prý naléhavé.“
“Řkla jsi jí, že nemůžeš?“
“Vlastně jsem jí řekla, že už jedu.“
“A co Samanta?“ naléhá Alyssa.
“Ať si trhne nohou.“ Zakřičím na ni a rozebíhám se na tramvaj. Když dojedu na Pablovskou, vystoupím. Zamířím k Bářinýmu domu a ještě než zazvoním už mi někdo otevírá.
“Dobrý den paní Buvierová.“
“Ahoj, seš moc hodná, že jsi přijela. Rychle běž nahoru než Bára rozmlátí celý pokoj.“
Vejdu do Bářínýho pokoje. Má zrovna v ruce nůžky a nějakou fotku. Rychle to upustí a zavěsí se mi za krk.
“Co se děje? Vipadáš ... no, ne moc dobře.“ Bářiny obvykle dokonale zčesané do drdolu vlasy jí teď vysely po celém obličejí, její namalované a pořádně zvýrazněné oči byli celé černé od rozmazené tužky a řasenky a její obvykle naprosto klidná, milá a vtipná povaha byla teď zoufalá a rozzuřená.
“Ri-ri-richard ... on ... on ...“ Bára začně popotahovat a snaží se vykoktat, co se vlastně děje. Podám jí kapesník. Vysmrká se a utře si slzy. „On mě nechal!“ vykřikne nakonec.
“Cože?!“ Bára a Richard jsou naprosto nerozlučná dvojice. I o hodině se držejí za ruce a o přestávce se od sebe nerozdělí. O prázdninách byli společně na týden v Itálii a vlastně vůbec všechno dělali spolu. Poslední dobou se Bára s ostatníma ani nebavila, jak do něj byla zamilovaná.
“Prý ... prý, že potřebuje trochu volnosti a... a že pro něj prý nejsem dost dobrá.“ Báře se podlomily nohy, takže jsem jí musela chytit, aby si něco nezlomila.
“Nejsi dost dobrá?“ Bára? Bára je bytost dokonalá. Ve škole perfektní výsledky, vypadá vždy naprosto dokonale a hlavně to není žádná děvka. Podívám se na zem. Leží tam ta fotka s nůžkami. Je na ní Bára a Richard. Pak se rozhlédnu okolo. Všude jsou známky Richarda. Všude. Ale pak mi pohled padne na jednu určitou fotku Richarda a Báry.
“To ... to je Samanta?“ zeptám se. Ta holka byla na fotce s nimi. Ale ta fotka musela být nejméně rok stará, protože tam měla Bára ještě barevný melír.
“Jo, proč?“ řekne jakoby nic. Takže Bára tu holku už znala.
“Ty jí znáš?“
“Jo. Byla tady přeci již jednou na návštěvě, nepamatuješ?“ blik! Chybějící puzzlík k vyřešení záhady. Tak proto je ta Samanta na mne tak protivná.
“To je ta jak ... no ... chodila s Billym?“
“Jo ...“ špitne Bára. Minulý rok o prázdninách sem přijela za Bárou na návštěvu tahle Samanta a její kluk – Billy. Byli tady asi měsíc, možná i dýl a docela jsme se kamarádili. Docela hodně. Ten večer, kdy odjížděli pro ně Bára uspořádala rozlučku. No a Billy a Samanta se pohádali a nakonec jí dal Billy kopačky. Tehdy jsem ho viděla samotného venku u zábradlí a tak jsem za ním šla. Billy mi vysvětlil, co se děje a já ho na utěchu objala. No a v tu vešla do scény Samanta, která viděla to objetí zařvala něco typu, že jsem mrcha a že proto se s ní Billy rozešel. Pak zalítla zpět na párty a pařila dál. Já a Billy jsme tam zůstali sami a koukali na hvězdy. Pak mě Billy políbil. Nejhezčí polibek mího života. To naštěstí Samanta už neviděla. Další den Samanta a Billy odjížděli a už se sem nevrátili. To je vše.
“Aha ... Je mi to strašně moc líto.“ Řeknu nakonec Báře.
“ Jo ... mně taky.“
“Pojď ven, třeba se ti uleví ... „

--- konec 3. část, Liter 28.9.08, By: BoOBee