Dotčené ego krásného anděla 13

Slastné vzdechy se rozléhají pokojem!
Společně se vydáme do jiné galaxie a je nám oběma krásně. Jako by ostatní lidé přestali existovat a na celé galaxii jsme zůstali jen my dva a nikdo jiný.
Já a Ondra!
Ondra a já!
Jedno tělo a jedna duše.
Uběhlo několik hodin. Probudím se v neznámém prostředí a chvíli mi trvá než zjistím, kde vlastně sem. Když vedle sebe uvidím Ondru, rázem si na to vzpomenu a zatrne mi ve slabinách. Na tváři se mi objeví blažený úsměv, který vzápětí vystřídá mrak.
Adam.
Ten bídák!
Chtěla jsem se mu pomstít a to se mi povedlo. Když on mohl podvádět mě, já můžu podvádět jeho.
Najednou se stydím sama před sebou.
Jako bych byla stejná jako on.
Byla jsem mu nevěrná a tudíž jsem stejná jako on. Znovu se podívám na Ondru. Klidně spí, na tváři má mírný úsměv.
Možná se mu zdá o našem milování.
Znovu se usměji, ale ten úsměv zase zmizí.
Najednou nemám sdání. Musím pryč!
Daleko od Ondry, Adama a sama od sebe.
V největší tichosti se obleču. Posadím se k Ondrovi na postel a chvíli ho pozoruji. Jeho víčka, rty, nos.
Celou jeho tvář, každý její detail.
I kdybych ho už nikdy v životě neměla spatřit, tak si po dnešní noci budu pamatovat každý detail jeho tváře, každý záhyb a každou vrásku a jizvu.
Všechno!

Tiché bouchnutí dveří zavře dveře za uplynulou nocí.
Krásnou, ale zakázanou!
Pomalu jdu probouzejícím se městem.
Přemýšlím o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Minulost mi přinesla jen trápení a bolest. Přítomnost ze mě jen čiší. Uplynulé okamžiky mám hluboko pod kůží a budoucnost si můžu určovat sama.
Co chci?
Jak chci žít dál?
S kým se chci ráno probouzet a večer usínat?