Through the ocean tears XIX

Dnešní den byl nádherný, Amanda vstala o dvě hodiny dřív než obvykle, slunce jí jednoduše donutilo. Slunce, jako by v téhle části světa, svítilo úplně jinak. Bylo takové ostřejší, ale zároveň- doplňováno vánkem, tvořilo příjemnou kulisu.

Těšila se z dnešního počasí a už za sebou měla ranní procházku po městě. Před týdnem byla u doktora, miminko stále rostlo jako z vody, úměrně s jejím bříškem. Už se cítila jako pravá „těhulka“.

Byla již ve čtvrtém měsíci těhotenství, už začínala pociťovat tlačení v podbřišku, kdykoliv se ohnula. Časté chození na toaletu také nebylo ničím příjemným, ale když si pomyslela, že za pár měsíců spatří konečně plod své lásky, vždy to naprosto zničilo všechny chmury z její nynější neschopnosti.

Ve svém oblíbeném obchodě popadla dva plátky novin, nakoupila pár potravin, včetně kyselých okurek a oliv, na které měla poslední dobou neustále chuť a vycházela jemným krokem ven.

Při odchodu míjela Joea. Usmíval se na ni jako obvykle a už od pohledu ji zdravil.

„Jak se vede?“ pustil se do řeči a čechral si své dlouhé vlasy. Byl to muž středního věku, který pracoval v místní atrakci, tedy v Podmořském světě.

„Vede se skvěle. A jak se vede vám?“

„Také výborně, koukám, že jste si dnes přivstala. Obyčejně vás venku vidím až v poledních hodinách a ne tak časně ráno,“ přiznal a zahleděl se na noviny. „Co nám dnes píšou pěkného?“

Amanda se usmála a jen tak před sebe rozhodila papíry. „Abych řekla pravdu, ani nevím.“

Přesto, když skláněla výtisk dolů, nemohla si nevšimnout jeho vyděšeného výrazu.

„Děje se něco?“

„Ne,“ pokýval nejistě hlavou, „ne, přeji hezký den.“

„Vám také,“ věnovala mu letmý úsměv a pokračovala v cestě k vodě.

Nemohla však celou dobu zapomenout na ty jeho oči, když se na ní pak podíval.

Byl tak zaskočený. Přemýšlela, co udělala špatně. Vždy se k ní choval tak mile.

Posadila se na tvrdé malé kamínky, rozhodla kousek natrhaného rohlíku kolem, aby si její ptačí přátelé něčeho zobli a znovu rozhodila noviny.

Pomalu pročetla všechny stránky, které nebyly nijak výrazně zajímavé a nakonec rozhodila výtisk na poslední stranu a pak jí to všechno došlo.

Přes zadní stránku se vyjímala její fotka a u ní popisek Hledaná.

Stáhlo se jí hrdlo, udělalo se jí mdlo a najednou jí přešla všechna dobrá nálada.

Nevěřícně zakroutila hlavou a chvilku se rozhodovala, jestli vůbec má cenu dát se do čtení, situace jí docházela víc než dobře.

Nakonec se přemohla a upřela zrak na ta titěrná písmenka, která se jí náhle slévala dohromady.

Všichni jistě dobře známe kapelu Tokio hotel, stále ovládají svět. Nyní se však slavný Tom Kaulitz nachází v naprosto dezolátním stavu, a proto prosí, aby kdokoliv kdo zahlédl jeho ženu, Amandu Kaulitzovou, ihned ohlásil informace na nejbližší policejní stanici.

„Prosím o jakoukoliv zprávu za kterou se velice štědře odměním. Pokud, to bude číst, vrať se prosím domů. Prosím, vrať se!“

Zatím nemáme žádné zmínky o její osobě, ale Tom se nevzdává. Při našem rozhovoru byl naprosto dezorientovaný a místy se zdálo, že vůbec nevnímal okolí. Proto i naše redakce za jeho jméno prosí: „Amando, ať jsi kdekoliv, vrať se…“

Když dočetla článek, všimla si, že stránka se zkrabatila z jejího pláče.

Proč jí to dělá tak složité, když ví, že to dělá pro dobro věci? Pomyslela si.

Rozrušeně se vracela zpátky po mírném kopečku do svého příbytku, byla si vědoma, jakému tlaku je teď vystavena.

Joe viděl její fotku, určitě si plátek koupil a teď ji může prozradit.

Ne, říkala si, na to je až moc hodný. Určitě si dá dvě a dvě dohromady a žádnou hloupost neudělá. Přesto měla zvláštní pocit, přece jen si nemohla být naprosto jistá.

Usadila se na měkkou postel a přikryla si nohy dekou. Pokud jí ještě před chvílí bylo příjemně teplo, nyní se cítila prochlazená.

Klepala se jako osika.

A nenapadlo jí nic jiného než okamžitě zavolat Sharon.

Ani ne za dvě hodiny už ji Amanda vítala na prahu svého úkrytu.

***

Sharon měla na tváři po přečtení soucitný výraz. „Moc mě to mrzí, drahoušku.“

„Nevím, co mám dělat,“ přiznala Amanda a sklopila hlavu do dlaní.

„A povídáš tedy, že Joe o tom ví?“

„Určitě, pořád vidím před očima ten jeho výraz…“ hlesla.

„Dobrá,“ Sharon jí jemně pohladila, „hned s ním promluvím, neboj se ničeho, ano?“

Amanda přitakala. „Já jen… nechápu ho, proč to dělá?“

„Srdíčko, protože mu chybíš,“ odpověděla klidně Sharon. „Stýská se mu po tobě.“

„Ale to mně po něm přece taky, ale cožpak nedokáže pochopit, že potřebuju ještě chvilku klidu? Copak toho chci tak moc?“

Sharon uhnula pohledem, zdálo se, že na něco vzpomíná a pak stejně lehce promluvila: „Muži prostě přemýšlí vždy jinak. A my- ženy- se v jejich myšlení nikdy neorientujeme. Stejně jako oni nevidí do hlavy nám. Jsou poháněni jinak než my, tvého manžela evidentně pohání vroucná láska.“

Amanda neměla jak jí oponovat, věděla, že Sharon má opět pravdu.

***

Za stmívání se konečně rozhodla vyjít ven. Sharon byla od té dobroty a rozhodla se, že tentokrát přespí ona u Amandy. Ta jí za to byla neskonale vděčná, měla pocit, že kdyby byla dnes sama, zbláznila by se. V blízkosti o pět let starší Sharon měla vždy pocit zvláštní klidu, jako kdyby seděla se svou matkou. Ovšem její maminka o jejích starostech nic nevěděla a Amanda jí nechtěla zatěžovat, ačkoliv si moc dobře uvědomovala, že pokud Tom přeháněl i tím způsobem, že ji nechal celosvětově vyhledávat, musela o jejím útěku vědět i ona.

Ráda by si s ní popovídala, vše jí objasnila. Ale bála se, že by ji matka prozradila.

Tentokrát do poštovní schránky neházela jen jeden dopis, ale dva….

***

Drahý Bille,

dlouho jsem se rozhodovala nad tím, jestli ti napsat. Nakonec jsem rozhodla, že to udělám, ať už to bude mít jakékoliv následky, musela jsem to udělat.

Stejně tak jako u tvého bratra, doufám, že se máš dobře a můj čin se tě nijak nedotýká. V podstatě jedna z věcí kvůli které jsem tady, jsi ty. Určitě to moc dobře víš, postupně mi dochází věci, které jsem v té přítomnosti bohužel nemohla vidět, jelikož jsem byla- stejně jako miliony dalších lidí- zaslepená tvým oslnivým charismatem.

Chci tě poprosit o jednu věc, snaž se přesvědčit Toma, aby mě nevyhledával, nedělá mi to o nic lehčí, píšu mu to, ale jak se zdá, nevnímá má slova.

Chci ti tímhle říct, že cokoliv jsem k tobě kdy cítila, to budu cítit nadále, ale dění se mění, už vím, co bude pro mě i pro mé dítě nejlepší.

Bohužel, ať jsem se jakkoliv snažila vzpomenout si na onu noc, stále to nejde, neměj mi to za zlé, vím, že mi teď nemůžeš nijak odpovědět, ale stále mám občas náznaky strachu, jak by to nakonec všechno mohlo dopadnout.

Přeji ti krásné dny do chvíle než se shledáme,

Amanda.

***

Milovaný Tome,

nemohlo mi uniknout v novinách to, že mě vyhledáváš, proto tě hned zprvu prosím, abys s tím přestal, vůbec mi to neulehčuješ, naopak.

Vím, že i pro tebe je to těžké, a přísahám, že stejně tak pro mě, ale alespoň pro jednou mi prosím věř! Odpovědí přichází ze dne na den stále víc a víc, vím, že neustále slibuji, že se brzo vrátím, ale dokud si nebudu naprosto jistá, zkazila bych tím všechno o co jsem se poslední měsíce tak úpěnlivě snažila. Miminko se má výborně, ale stres, který tak náhle přišel není to nejlepší. Nikam neuteču, brzo tě políbím na tvoje rty...

Miluji tě,

Amanda.