Vítr

"už je to 8 měsíců!! tak sakra vzpamatuj se! Najdi si nekoho jinyho" křičí na mě Izabela už asi po stý.
"NE! to nejde... Miluju ho .. ja vim že on mě né vim že on mě nenávidí! Ale proč? Proč se tohle všechno
muselo stát? Proč sem se musela zamilovat do největšího hlupáka z okolí? Dit sme měli krásný vztah!"
Tyhle rozhovory se stávají čím dál tím častější ale také zároven čím dál tim neúnosnější.
Je pozdě večer nemohu usnout... cely den sem nic nejdela...... Když začne se rozednívat cítím touhu!
Touhu vztát... Přiblížím se k oknu a vidím strom. Strom kde mě každý den líbával.. kde lásku mi vyznával.
Tet prázno tam je.... jako vcelém okolí. Nikde nikdo.. jen vítr a déšt... předhání se vtom kdo vydá
hlučnější zvuk. Vítr láme větmi stromu. Né ledajakemu stromu ale tomu našemu... tomu stromu kde si mě
každý den líbával ..... kde lásku si mi vyznával.... Je krásný to pohled.... Mé ospalé duši se málokdy
naskytne k vycházejícímu slunci pohled. Však náhle udeří hrom. Rána až vyvedla mě z myšlenek...Podívám
se co se stalo. Však náhle zatají se mi dech. Náš strom.... zničil ho ten hrozný blesk. Mělo mi to
snad něco říct? Mám zapamenout a žít jiný život? vždyd už dávno vím že mě nechce.. že existuje už ta "jiná"
ALE NEE! já NIKDY nezapomenu...MILUJU HO! pak napdne mě ten strašný čin. Hned sem se smířila stím, že
své přátele už nidky neuvidím. Bosou nohou vyšlápla jsem si na židli .. potom na stul... pak otevřela dokořán
okno. Mé slzy by se dali rovnat tomu silnému dešti. Však náhle tiše řeknu: " Odnes mojí duši... vetříčku
prosím vzbav mě téhle bolesti.. Sama nevím co dělám však nakročím si nohu.. padám k zemi a cejtím úlevu.
Už netíží mě bolest už nemám po celém tele chlad tet zachránil mě vítr.
Když uslišel co se stalo..... ani kapku slzy neuronil... ale na tváři mu videt bylo.. že jeho přání
abych umřela vážně nebylo. Jeho srdce bije pro jinou to moje bilo pro něj.. však zachránil mě vítr a
ulehčilo mi práci.. už mé srdce nebije...