Černé vlasy, modré oči - díl 6.

„Je to tu nádherný!“ vykřikla, když dorazili k chatě. Byla menší roubená a kolem dokola obklopena modřínovým lesem. Vůně jehličí a hub se jí vtírla do smyslů. Zamilovaně pohlédla na Patrika a všechny pochybnosti byly pryč. Věděla, že člověk, co tu teď stojí by jí nikdy neublížil. V tu chvíli jí přemohla touha. Chtěla ho, hned teď. Podívala se na něj a musela se usmát. Ona si tu na něj myslí, zatímco on zaníceně vynáší věci z auta do chaty. Zavrtěla nad sebou hlavou a šla mu pomoct.
Navečer si uvařili čaj a posadili se spolu ke krbu. Sice venku nebyla zima, ale lezavo přece a takový krb navodí dokonalou atmosféru pátečnímu večeru. Dlouho si povídali, probírali všechno možné a najednou věděla, že neudělala chybu. On aho snad vážně miluje! S Petrem si takhle nikdy nepovídala... Nakonec však zmoženi únavou oba naráz usli.

Druhý den se probudila v posteli, což jí zaskočilo. Vždyť usla dole, určitě ano.
„Páťo?“
„Dobré ráno, tak už ses vyspinkala?“
„No, to jo, ale tys mě nesl do postele?“
„Jo, někdy kolem čtvrté ráno jsem se vzbudil, tak jsem přesunul stanoviště nahoru do pokoje.“ poznamenal při krájení rajčete.
„A co to tu vyvádíš?“ zeptala se zvědavě.
„Dělám zdravou a vydatnou snídani.“ usmál se. Dokrájel zeleninu a chleba, vše naservíroval a začal mu zvonit mobil.
Vyběhl ven. Slyšela živý hovor tlumený zdmi domu.
Po chvilce vrazil zpět dovnitř a povídá: „Teď mi volal můj kámoš Denis, prej si dělaj menší výlet po okolí, tak esli nepudem s nima.“ vybalil na ní nadšeně.
„A chceme?“ znervóznila ho.
„No, myslim, že by to mohlo bejt celkem dobrý, ale je to na tobě, co ty na to?“
Zauvažovala. Je to to samý, jako s Petrem? Ne, Petr jí před to postavil, jako před hotovou věc, nezeptal se, jestli třeba s ním nechce být o samotě. To Patrik nechal konečné rozhodnutí na ní, přestože je celý natěšený, tak čeká na její výrok. Přece mu nezkazí radost.
Roztála. „Tak dobře, proč ne.“ zakřenila se.
„Já tě zbožňuju!“ vykřikl a objal ji.
„Vážně?“ řekla naoko šokovaně. „Ve snu by mě to nenapadlo.“ dodala se s míchem.

Bylo 10 hodin, když celá parta dorazila. Patrik Elišce postupně všechny představil.
„Tak tohle je Denis, Petruška, Lída, Ondra, Jana, Sam, Venca, Gábi, Jenda a Marek.
Následovalo běžné podání rukou a úsměvy. Na řadu přišlo ale i něco navíc. Markovo zavřeštění.
„No, tak to se mi snad opravdu jen zdá! Ty seš všude.“ rozesmál se. Dívala se na něj a pak jí to secvaklo.
„Hej Marku! Co ty tu děláš?“
„Taky tu mám chatu, tak ona opustí jednoho mýho kámoše a dá se do pucu s druhym.“
Ostatní na ně jen nechápavě civěli a nestačili se divit. Když Marek zaregistroval nechápající obličeje, začal vysvětlovat.
„Je to bejvalka mýho kámoše ze školy.“
Chápavě přitakali. Marek si Elišku přeměřil pohledem a Patrik znovu nervózněl.
Nikdo už nic neřekl a tak se mlčky vydali na cestu. Patrik zarytě mlčel a ostatní žhavě rozebírali různá témata. Ať už politickou situaci, auta, šminky, ekologii a spoustu dalšího.
Denis se přitočil k Patrikovi. „Si ňák změnil vkus né?!“
Patrik zrudl a výhružně zasyčel“ „Nech to bejt!“

Asi po dvou hodinách cesty s Patrikovou nepříliš dobrou náladou se zastavili v hospůdcena oběd.
Eliška už se nemohla koukat na jeho zachmuřený obličej. Do svého mobilu naťukala:
POCKAM PRED HOSPODOU ... a mobil mu podala.
Přečetl si to, podíval se na ni a skoro neznatelně kývl na souhlas.
Po chvíli se Eliška zvedla.
„Kam deš?“ divil se Marek.
„Musím na vzduch.“ odpověděla nedůtklivě a odešla. Marek se už už zvedal, že půjde za ní, ale Patrik ho mrštně zatlačil zpátky na dřevěnou lavici a sám vyšel ven.
„Eli?“
„Páťo, neděje se nic, viď?“
„Mělo by snad?!“
„Nevím, proto se ptám, chováš se nějak divně. Nejsem slepá.“
„A jak se mám chovat prosimtě!“ vyjel na ni. „Pořád ho miluješ, že jo!“
„Koho?!“ vykřikla vyděšeně.
„Petra přece!“ podotkl netrpělivě chrčivým hlasem.
„Ty ses zcvoknul, ne?! S Petrem sem se rozešla, páč sem ho přestala milovat. Jak tě to vůbec může napdnout?!“
„Ale prosimtě a teď tady jedeš po Markovi!“ Plesk. Chytl se za tvář. Takovou ránu nečekal. Konečně ztichl a bezděčně na ni zíral.
„Miluju jenom tebe, po nikom nejedu a dost mě uráží, ponižuje a ubližuje mi, když tě tohle vůbec může napadnout.“ řekla klidně, ale se slzami v očích.
Chtěl se otočit a jít zas dovnitř, ale vzteky v sobě našla sílu a strhla ho ks obě. Začala ho rychle líbat. Jeho tep se zvyšoval, vracel jí stejně, věděla, že se chytí, že nedokáže přestat.
Vášnivě se líbali, ruku jí vplétal do vonných pevných vlasů a vzdychal. Tiše do polibků stékaly její slzy.
„Maj ňákou krizi, ne? Že padaly rány...“ řekl Marek uštěpačně a šel za nimi ven.
Vyšel rozhlédl se a zarazil se. Sledoval, jak se v těsném objetí zasypávají polibky.
„Ehm...“ jakoby si odkašlal a pokračoval: „...už se čeká jenom na vás, až si objednáte.“ poznamenal trochu netrpělivě a rozezleně. Odtrhli se od sebe a Patrik bleskově zavčel: „Už jdeme.“
„Tak co?“ vyptávali se všichni Marka hned, jakmile vešel dovnitř. Jen zakroutil hlavou a rádoby otráveně, čímž zakrýval navztekanost, protočil oči.
Ti dva vešli ruku v ruce a po celou dobu se na sebe zamilovaně křenili. Přesto chvílemi Patrik vypadal jako přešlý mrazem.
Oběd probíhal celkem poklidně, společnost klábosila, všichni se smáli se a zaujatě si vzájemně vyprávěli své vtipné příhody a zážitky. Do minutky ticha zazněl Patrikův vyjevený skřek a cinkot jeho vidličky, která dopadla na kamennou zem. Pohled celého osazenstva se stočil na něj. Jen se omluvně usmál a vidličku ze země sebral, oběd nerušeně pokračoval dál. Avšak stačilo by se sklonit pro něco pod stůl a spatřili byste drobnou Eliščinu ruku v jeho klíně. Něžně ho hladila a šimrala, hned v klíně, hned na zádech, až ho přešel hlad. Nejraději by ji čapl do náruče a vzal si ji ihned na místě. Místo toho se roztřásl, zvedl se a odběhl se zchladit na záchod.
„Chápete ho někdo? Co to s nim do prdele je?!“ zeptal se Denis naštvaně. Odpovědí mu byly stejně nechápavé pohledy, jako ten jeho a Eliščin potutelný úsměv. Po pár velice tichých minutách se Patrik vrátil a s úsměvem zasedl ke stolu.

Při zpáteční cestě šůa Eliška vpředu s ostatními a právě něco s divokou gestikulací probírala s Liduškou.
Denis se přitočil k Patrikovi. „Hele kámo, nechci nic řikat, ale ta tvoje buchta...nemyslim, že zrovna pro tebe je to ta správná partie.“
„Aha...a na to si přišel jak simtě, dlouhou dedukcí a uvažováním pomocí svého velmi nadprůměrného IQ?“ rozčílil se.
„Je moc...fádní. Karina byla živá, sexy a prostě správná holka, víš co.“
„Hlavně pěkná mrcha a děvka. Navíc pro mě je Eliška dostatečně sexy, řek bych.“
„A nenamlouváš si to jenom?“ šťoural do něj Denis nadále, oba se podívali na Elišku a pak zase na sebe navzájem.
„Ne, rozhodně ne, já se znova zamiloval a konečně sem šťastnej.“ Denis pokrčil rameny a Eliška, když ocítila pohledy na svých zádech se otočila a vycenila na Patrika své bílé zoubky v okouzlujícím úsměvu. „Dívej na ni, dyť je nádherná...“ řekl oslněně Denisovi.
Eliška zpomalila a šla vedle Patrika. Denis se raději vzdálil oslňovat ženské pohlaví, jdoucí vpředu.
Parik zapletl své prsty do jejích jemných prstíčků a něžně je stiskl. Pak se zastavil, cukla sebou a čekala, co se bude dít. Drželi se za ruce a tiše stáli.
Ostatní nezpozorovali jejich nepřítomnost a nerušeně pokračovali v trase.
Pustil její dlaně a odstoupil. Nyní je dělila téměř metrová mezera. S otazníky v temných očíchna něj hleděla, chtěla něco říct, ale chytl jí ústa. Pak opětovně odstoupil a nadechl se.
„Miluju tě...“
Chvíli zaraženě mlčela a přemýšlela, pak se rozesmála, vrhla se mu kolem krku a křičela.
„Já taky, já tebe taky!“ A dál víte, jak to je, když začneš, je těžké přestat. Tiskla se k němu těsněji a těsněji. Sjížděl rukou po jejích zádech a líbal ji. Nejprve jen tak ochutnával její rty a hrál si, něžně ho kousla, intenzita sílila. Sklouzli do provoněného mechu. Rukama započal další objevnou výpravu po jejím těle. Každá křivka, záhyb, ďolíček...nic mu neuniklo...
Začala se rytmicky pohybovat a dráždila tím celé jeho tělo. Každým pohybem a hlasitým výdechem ho přiváděla k šílenství. Nemohl dál, odklonil se od ní a položil se vedle jejího těla. Rukou ji vískal ve vlasech a ona zavřela oči. Do druhé nabral hrst jehličí a vsypal jí ho do výstřihu. S výkřikem vyskočilaa šokovaně nad ním stála. Začal se smíchy skoro dusit a její šokem prošpikovaný obličej se změnil v nebezpečnou grimasu vzteku. Popadla jehličí a vetřela mu jej do vlasů a obličeje, pak začala utíkat a po cestě si strhla triko plné hlíny a pichlavých smrkových jehliček. Dohnal ji.
„Eli...triko nestačí, řekl bych, že to jehličí máš i na jiných místech.“ sděloval ji vysmátě. Ale udělal něco, co nečekal. Pomalu si stáhla jedno ramínko, pak druhé a nakonec podprsenku rozepla a provokativně pomalu ji sundavala. Stál na místě jak politý horkou vodou, tváře mu zase hořely, dech vynechával a polykal jen s obtížemi. Přistoupila k němu a aby nebyla sama, svlékla mu také jeho triko. Pak se na něj podívala a dala se do smíchu, on se přidal, tak tam stáli. Oba do půl těla nazí a svíjející se smíchy k zemi. Jak to mohla být idylická chvíle, nebýt příchodu jisté osoby...
„Pardon, že ruším, ale hledali sme vás. Musíte se furt trhat a ani to nikomu neříct?!“
„Marku? Kde ses tady vzal?“ vyskočili oba a bleskově se oblékli.
„Nevěděli sme, kde ste, šel sem vás hledat.“ opakoval netrpělivě.
„Débře, tak sory, příště to řeknem, ale...bylo to neočekávaný...“ řekl Patrik a Eliška se znovu sípavě rozesmála. Marek na ně hodil pohrdavý pohled a vydali se na zpáteční cestu. Později potkali zbytek s polečně v pořádku doarzili na Patrikovu chatu.

Slunce už dávno zapadlo, opbloha černala a místy vykukovaly hvězdy.
Denis, Ondra, Sam, Petruška, Jana, Gábi a Venca přemluvili Patrika a společně se chystali na místní diskotéku. Jenda s Liduškou si měnily zamilované pohledy a řekli ostaním, že nikam nepůjdou. Elišce se taky nechtělo do zakouřeného prostředí, takže zůstala spolu s dvojicí na chatě. Marek se přidal ke zbytku a vyrazili směr diskotéka.

Eliška seděla na terase, pila čaj a pozorovala vycházející hvězdy.
„Je krásně, co?“
Otočila se a za ní stál Marek.
„To už ste zpátky?“ divila se.
„Ne, nějak mi nebylo dobře.“
„Aha, tak to jo...“ ukončila hovor a otočila se na druhou stranu.
„Chvíli si přisednu.“ řekl a posadil se vedle ní. Prudce vstala a běžela do schodů, zavolal na ni, otočila se a zavrávorala. Spadla dolů a nehýbala se.
„Eli!“ zaslechla a pak už jen ticho.
Otevřela oči a zjistila, že leží na posteli a někdo na ni mluví. Marek.
„Marku, co...“ rozhlížela se zmateně.
„Slítlas ze schodů, ale vypadá to, že bude vše OK...“ řekl a začal ji líbat.
„Co děláš! Chodím s Patrikem!“ vykřikla vztekle.
„No a?! S Petrem si taky chodila a chrápala si s Patrikem...“
Vší silou ho praštila a shodila ho z postele. „Táhni! Tak vypadni!!!“ křičela na něj hystericky.