Násilná láska

Snažila jsem si namluvit, že se mi všechno jen zdá. Ale začala jsem mít strach. V hlavě jsem vymýšlela plán, co udělám. V kapse jsem sevřela klíče a rozhodla jsem se rychle udeřit.
Když nastal ten správný okamžik, sebrala jsem všechny své síly a pěstí ozbrojenou hroty klíčů praštila svého pronásledovatele do hrudi.
Evidentně to nečekal a mě osobně zaskočila ta hrůza v jeho očích.
To, co následovalo, se ani nedá popsat.
Zjištění, že ten, o kom jsem si myslela, že mě chce kdo ví co - okradnout, přepadnout nebo něco horšího, bylo otřesné. Ale kdo mohl tušit, že vás chce někdo dohonit jen proto, aby vám podal váš na zem spadlý šátek?
Od té doby se svému násilníkovi stále omlouvám.
Pokaždé, kdy je to jen možné.
Uplynulo už mnoho let od našeho romantického seznámení.
Když se někdo zeptá mého již nynějšího manžela, jak jsme se seznámili, s úsměvem na tváři mu odpoví, že jsem si jeho srdce vzala násilím.
Z naší lásky se nám narodily tři zdravé děti.
Pokaždé v jejich očích vidím sebe a svého manžela.
Proč trvá štěstí jen krátce? Proč, když jej nalezneme, jej musíme zase ztratit?
Teď už v manželových očích vidím pouze utrpení a bolest. Vzdaluje se ode mne čím dál tím víc.
Naše láska ale nikdy nezmizí. Zůstane v našich dětech.
Ty jediné mi dávají sílu.
Taky mi ho budou připomínat, až bude navždy pryč.