Osudová nehoda?

DEN PRVNÍ:
"Ach jo, jak já nesnáším ráno. Zase abych vstala a spěchala do školy." Teda vlastně jeden človíček mě k ní tahne. Říkám si, někdy je vlastně výhoda chodit s klukem, který je ze stejné třídy jako ty. Sedím s ním v jedné lavici v hodinách a pak se vidíme i většinu odpoledne. Myšlenka na Dana mě naladila na fajn vlnu, snad mi jí nikdo nezkazí.
Cestou ke škole poslouchám na MP3 Lucku Vondráčkovou a broukám si hity jako je Vítr a Strach. Mířím si to ke starému gymnáziu kousek za náměstím. "Čau Lejlo, představ si, že Kapustňák celé třídě nasolil pětky z matiky!" spustí na mě u šatny naše třídní šprtka Katka. Vlastně není tak špatná, jen by někdy mohla vynechat téme "škola". "Ahojky Káťo, kde si sehnala ty informace? Protože jestli mi dá za pět, můžu se rozloučit s dvojkou na výzo." ptám se sklesle své spolužačky. "Dal mi rozdat písemky a všechny měly kouli. Jo a jakto, že že se s tebou Dan rozešel, myslela jsem, že vám to klape." Stojím před ní jak vyjevená a čekám, kdy se tomu začne smát. "Co to meleš za kraviny, hele Káťo, tobě z té školy fakt šibe", chytnu jí za ruku a táhnu do třídy. "Ale...", Katka ani nedopoví, já mířím ké své lavici, ale Danovy věci tam nejsou. Zajímavé je, že jakmila vstoupíme do třídy, všichni ztichnou. Rozhlédnu se po třídě, Dana uvidím až v poslední lavici u okna, jak se baví se svým kámošem a všechny své věci má u něho! Trošku se zarazím, ale spustím na něho: "Čau, ty se mnou dnes nesedíš? Chtěla jsem jsem s tebou probrat ty prázdniny." Dan se sice odtrhne od Vaška, ale vůbec se mi nepodívá do očí: Jo promiň, ale já bych chtěl teď sedávat vedle Vaška a na ty prázdniny už něco mám." Potom sklopí hlavu úplně a já si uvědomuju, že se něco muselo stát. Ne´jsem schopná ze sebe vydat slovo a tak si sednu do lavice a koukám před sebe. Nemůžu uvěřit, že se tak najednou změnil. Chvilku tak sedím a potom se rozhodnu na něj otočit znovu. Vidím, jak zírá do sešitu matiky, ale jedno mi je jasné: Rozhodně nezkoumá obsah nějakých rovnic! Jen co se otočím zpět, zazvoní na hodinu. Jakmile nám učitel vysvětluje naše chyby v písemce na tabuli, vytrhnu ze sešitu kus papíru a na něj nahrabu vzkaz: "Co to vyvádíš? Miluju tě. L." Pošlu ho Danovi a během pár sekund se mi papírek vrátí s odpovědí: "Sorry..." Vůbec to nechápu, navíc to chladné SORRY a pár teček. To přece není můj Dan. Skoro celou hodinu mu posílám vzkazy. Zbytečně. Neobtěžuje se mi odpovědět. Zbytek dne prožiju jako v tranzu. Po zazvonění shrnu z lavice všechny ty sešity a učebnice a naházím je do batohu. Spěchám k šatně, kde se Dan zrovna obouvá. Jdu k němu a říkám: "Dane, proč se mnou sakra nemluvíš? Stalo se ti snad něco?" Dan ke mně zvedne hlavu a podívá se mi do očí: Promiň, ale já s tebou už nemůžu chodit, uvědomil jsem si, že tě beru spíš jako kamarádku. Ale ty mě určitě pochopíš," Potom se zvedne a odchází. "Ale já tě Dane miluju!!"Vykřiknu za ním, ale on se už neotočí. Vycházím ze školy, pořád si v hlavě přetáčím, co se dnes vlastně stalo. Nevnímám nic kolem sebe. Vstoupím do přechodu, aniž bych se rozhlédla, zda něco jede. Na poslední chvíli zahlédnu, jak se ke mně řítí jedna sportovní motorka s velkou rychlostí.

DRUHÝ DEN:
...Probouzím se, vůbec netuším, kde jsem. Před očima mám malou mlhu,zahlédnu před sebou obrys ženy. Začíná se mi lepšit obraz, vedle ženy rozeznám i muže. Dochází mi, že budu zřejmě v nemocnici. "Slečno Lejlo, slyšíte mě?" sestřička se mě snaží nějak probrat. "Proč tu jsem?" vydám ze sebe. Sestřička se na mě usměje: "Srazila tě na přechodu motorksa, pamatuješ si na to?" "Jo, šla jsem ze školy a najednou se ze zatáčky vyřítila nějaká motorka" vzpomenu si, když mi to sestřička řekne. "A co se dělo předtím? Stalo se ti něco nepříjemného nebo se ti udělalo špatně?..." vyzvídá sestra. Ale u této otázky se zaseknu, sama si nedokážu vzpomenout, jak jsem tam mohla tak vběhnout. Vím jen, že jsem byla nějaká naštvaná. Ale sakra, co se teda stalo? Najednou si na nic nevzpomínám. Jakoby se přede mnou minulost zavřela. "Nevím, nemůžu si na nic vzpomenout." odpovím sestřičce. To, že jsem byla naštvaná, si nechám zatím pro sebe, musím na to přijít. "Nevadí, nejspíš si vzpomeneš později, teď se chvilku odpočiň. Maminka za tebou přijde asi za půl hodiny." konejší mě sestra a vzápětí odchází i s doktorem. "Mohla bych se ještě na něco zeptat?" ptám se najednou. Oba se otočí. "Co je s mou nohou? Vůbec jí necítím." Tentokrát promluvil doktor: "Máte ji zlomenou, navíc jste měla i nějaká zranění na hlavě. Ale hlavně můžeme mluvit o zázraku, slečno." Ptotom se zavřely dveře. Koukám do stropu a marně napínám hlavu, jak to se mnou vlastně bylo.
Někdo zaklepe na dveře a vzápětí se otevřou. Je to máma. když mě uvidí, zbledne ještě víc něž já. "Zlatíčko, jak se ti daří? Co si to vyváděla?" Spustí na mě asi 20 takových otázek. "Mami, teď na to nemám náladu." Musím už konečně přijít na to, co se včera stalo, běží mi celou dobu v hlavě. Odbývám ji skoro u každé otázky. V tom přijde sestřička: "Paní Andrlová, měla byste už jít. Lejla potřebuje odpočinek." Máme mi zpusinkuje snad celý obličej a potom se slzami v očích odchází. Sestřička odejde s mámou. Vydechnu si a zavřu na chvíli oči. Je zbytečné přemýšlet, asi na to nepřijdu.

Chcete pokračování? Tak mi napiště do komentářů. ;)