Dotčené ego krásného anděla 16

„Moment, už jdu!“ křičím z koupelny. To už je poněkolikáté, co se sprchuji a někdo otravuje. Napadne mě a jen zabalená v ručníku běžím ke dveřím.
„Ahoj Kristýno, co tady děláš?“ zeptám se překvapeně.
„Ondra se vrtil a chce tě vidět!“ řekne přímo.
„A proč nepřijde sám. Jo a pojď dál,“ vyzvu ji a ona jde za mnou.
Posadí se na gauč a čeká až se obleču.
„Bojí se!“ řekne.
„Proč bych ho měla chtít vidět, když mi udělal, to co udělal. Poslal mě do háje a pak odjel a ani se nerozloučil. Po nějaké době se vrátí a myslí si, že já tady budu sedět a čekat až mu se uráčí přijít. Tak to si trochu fandí, nemyslíš?“ zeptám se naštvaně.
„Víš vůbec, proč odjel?“ zeptá se Kristýna chladně a mně je jasné, že stojí na jeho straně a ať udělám nebo řeknu cokoli, tak to bude špatně a on bude ten, který trpí a je litován.
„Ne nevím. Za celou tu dobu a ni jednou nezatelefonoval, ani jednou neposlal SMS. Co teď vlastně čeká?“
„Má tě strašně moc rád,“ snaží se Kristýna změnit způsob jednání, ale je pozdě.
„Kristýno, já už znova nechci trpět. Nechci být tak, se kterou všichni mávají, podvádějí ji a nechci být už na nikom tak závislá. Chci žít a být konečně šťastná!“
„Já tě chápu, ale viděla jsem, jak o tobě mluví a vím, že to s tebou myslí vážně!“
„Proč nepřišel sám, proč poslal tebe?“
„Neposílal mě, neví že jsem tady přišla jsem z vlastní vůle,“ odpoví Kristýna klidně a já nemám slov.
„Co to říkáš?“ nechápu.
„Včera se vrátil a byl u mě. Mluvili jsme o tobě a já nabyla dojmu, že se jenom bojí, za tebou přijít.
Dívám se na ni, ale nevidím ji. Mám před sebou jenom rudo a nic víc.
„Proč se do toho pleteš! Nikdo se tě o to neprosil, tak proč si hraješ na nějakou dohazovačku. Nech to na nás!“
„Tak promiň, jen jsem chtěla, aby se to trochu pohnulo dopředu!“ hájí se.
„No tak ses na to měla vykašlat, protože to není tvoje věc!“
Ticho.
Jako bych do prostředku pokoje hodila bombu a po její odeznění je jen ticho. Takové to ticho, při kterém je všude kolem spousta hluku, ale člověk je ohlušen a neslyší.
„Asi bych měla jít, že?“
„Jo, to bude nejlepší!“
Odejde.
Ke dveřím trefí sama.
Ani nečeká, že bych ji vyprovázela a já na to nemám ani chuť.
Proč se mi pořád někdo plete do života.
Do mého života, který už tak má toho za sebou dost.
Kdybych nebyla tak slepá a naivní nemusela bych tady teď sedět a brečet.
Brečím a čekám!
Na telefon, na zavolání na cokoliv.
Jenom, kdyby se ozval.
Copak si pořád myslí, že jsem s ním spala, jenom proto, abych se pomstila Adamovi?
Ale já taková nejsem.
Nebo sem?
Rozpolcenost, kterou cítím je strašná. Nevím co dělat, ale život jde dál!
Dál a každým okamžikem utíká spousta věcí, které bych třeba mohla prožít jinak. S někým jiným a nečekat na zavolání, kterého se asi nikdy nedočkám.

Proč čekat na něco, co nepřichází?
Žít a bavit se s přáteli a ne jen sedět doma u telefonu a čekat a čekat.
„No konečně jsi tady,“ přivítá mě kamarádka.
V malé hospůdce je celkem rušno. Uprostřed týdne slavíme narozeniny jedné mé kolegyně.
„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale ještě jsem na něco čekala,“ odpovím popravdě.
Čekala jsem na telefon, který stejně nezazvonil. Pokud mě má tak moc rád, jak říkala Kristýna, tak by se měl ozvat. Během několika minut mám objednané pití, že ani nestíhám počítat, kolik těch skleniček už vlastně bylo. Zábava je více než veselá a časté výbuchy smíchu přitahují pozornost ostatních lidí v podniku. Několik pánů nám objednává pití. Mě to lichotí a užívám si jejich pozornost.
Na Ondru si za celý večer ani nevzpomenu.
On se připomene sám.
„Sylvo,“ uslyším volat svoje jméno.
Otočím se za tím hlasem a spatřím ho. Na sobě má košili a rifle.
Děsně mu to sluší, napadne mě, ale vzápětí mě přepadne takový vztek!
„Co chceš?“ zeptám se chladně.
Jak si může jen tak přijít po tom všem! Jak se mi může klidně podívat do očí a čekat, že to bude všechno v pohodě?
„Chtěl bych s tebou mluvit,“ řekne prostě.
„No ale já jsem tu s kamarády, tak promiň, ale nemůžu,“ odpovím chladně.
„Bude to jen chvilka,“ zkusí to.
„Sylvo, snad se nechceš zahazovat s takovou zrůdou,“ řekne mi nějaká moje kolegyně.
Ticho, které se najednou rozhostí kolem stolu, je hrobové.
Ondra to slyšel!
Slyšeli to všichni.
„Tak promiň, nebudu rušit!“ řekne Ondra a odejde.
„Co to prosím tě bylo za chlapa?“ zeptá se Eva.
Nevnímám ji.
Myslím na Ondrovy oči a na smutek, který se mu v nich usadil, když slyšel, co o něm řekla Eva.
Tohle si nezasloužil!
„Posloucháš mě?“ zeptá se znova.
„Snad na něj pořád nemyslíš? Najdi si nějakého fešáka a na něj se vykašli, vždyť bys s ním nikam nemohla jít. Musela by ses stydět!“
„Proč mi pořád někdo musí říkat co mám nebo nemám dělat. Nechte mě všichni už žít!“ řeknu a zvednu se od stolu.
Moje nohy mě nesou samy.
Ven!
Za ním!