Černá a bílá 45

„Co tady děláš?“ pustila se do něj bez pozdravu okamžitě paní Bílá, když vešel dveřmi na verandu. Koukal však stejně překvapeně jako ony dvě.
„Chtěl jsem pár dní klidu, tak jsem přijel na chatu. Nevěděl jsem, že jste tady … obě,“ dodal, když se Eva objevila ve dveřích kuchyňky. Tvářila se až vyděšeně.
„To tě nenapadlo, že jsem tady já? Zmizím na několik dní z domu a ho ani nenapadne, že bych mohla být na chatě. Proč jsi aspoň nezavolal?“ Paní Bílá byla očividně vyvedená z míry. Chtěla mít klid, vypadnout od synů. Stejně tak chtěla, aby si od nich odpočala i Eva. A jeden z nich přijede na večer za nimi.
„Tak jsem nezavolal, no. Vřelé uvítání máme za sebou. Můžu si jít odnést tašku?“ naladil drzí tón, který Daně přidal na barvě.
„Odnes si to do pokoje,“ rezignovala nakonec a trochu provinile se podívala na Evu, která dosud stále postávala ve dveřích. Aleš si vzal tašku a prošel kolem Evy.
„Ahoj,“ pozdravil ji s lehkým úsměvem.
„Čau,“ špitla. Paní Bílá se zhluboka nadechla.
„Já se z nich zblázním,“ řekla si spíš pro sebe. Z kuchyně se ozývaly zvláštní zvuky. Klapot, prskání, …
„Voda!“ vykřikly obě zároveň a hnaly se ke sporáku.

Zatímco si Aleš připravil v pokoji spaní, Eva s paní Bílou si vypily čaj na terase. Paní Bílá hltala čaj neuvěřitelně rychle, ale stejně rychle se taky uklidnila. Původní naštvání z Alešova příjezdu ji opouštělo. Teď spíš nabývala nejistého výrazu. Zkoušela přijít na to, co teď. Co teď s těmi dvěma? Přivezla sem Evu, aby ji na chvíli uklidila z toho blázince ve městě. A on si Aleš přijede za nimi.
„Co teda budem dělat zítra?“ nadhodila jen tak do vzduchu. Postřehla Evin zamyšlený výraz a chtěla ji nějak rozptýlit.
„No, já nevím. Říkali jsme, že půjdem na houby, ne?“ zvedla obličej od čaje. Obě byly z nastalé situace trochu mimo. Začaly tedy už podruhé toho večera řešit, co se zítřejším dnem.
„Jo, to bysme mohli,“ reagovala na její odpověď automaticky paní Bílá. Eva se znovu sklonila k hrnku.
„Mami,“ objevil se ve dveřích na verandu Aleš, „máte tady něco hotovýho k večeři, nebo si mám něco udělat?“ Vypadal normálně, jako vždycky, ale obě na něm poznaly trochu nervozity. To nás čekají krásný dny, pomyslela si Dana a pro odlehčení večera se pobaveně usmála na Evu:
„Máme tady koláč. Ale my jsme si na to museli suroviny nasbírat. Co pro něj uděláš ty?“
„Můžu se rozmyslet a odpovědět, až ho dojím? Mám šílenej hlad,“ usmál se nadšeně a přisedl si vedle matky. S chutí si vzal první kousek a zakousl se. Po tváři se mu rozlil blažený úsměv.
„Je výbornej,“ zamumlal s plnou pusou a od úst mu upadlo pár drobků na čistý květinový ubrus. Obě se mu zasmály, byly komplimentem potěšeny. Chvíli ještě jeho nenasytné počínání sledovaly a pak se paní Bílá zvedla.
„Jdu uklidit ty hrnky a kouknout se, jestli tam máme dost jídla na zítřek,“ omluvila se jim a zmizela v kuchyni. Eva se okamžitě po jejím odchodu zahleděla z okna a snažila se nemyslet na to, že je s Alešem v místnosti sama. Ale nešlo jí to zrovna nejlíp, zvlášť, když se Aleš sám pustil do hovoru:
„Kde jste na těch ostružinách byly? Byly jste tam u takovýho toho stromu se zarostlým obrázkem?“ zeptal se, když spolknul poslední sousto druhého dílu koláče, který spořádal. Tvářil se opravdu jakoby si chtěl povídat, což Evu povzbudilo. Bála se, aby nemluvil jen proto, že by mu bylo blbé mlčet. Lehce se pousmála.
„Jo, tam někde. Bylo tam neuvěřitelnejch keřů a všechny úplně obsypaný.“
„No jo, to je mámino místo. Co si pamatuju, tak vždycky chodila na ostružiny tam,“ usmál se taky při té vzpomínce. Nemohla si pomoct, ale tenhle úsměv prostě zbožňovala. Sakra!!! Evo, vzpamatuj se! Přikývla a znovu pohlédla z okna. Teď na večer byl z chaty Bílých nádherný výhled. Les byl za chatou a z okna byl tedy rozhled na všechny louky a pole okolo, které lemovaly vzdálené kopce. Slunce pomalu zapadalo, krajina byla zbarvena mírně do oranžova.
„Aleši,“ ozvalo se zavolání z kuchyně, „už máš rozmyšleno, co za ten koláč?“
„Ne,“ odpověděl opatrně a zatvářil se útrpně.
„Tak umyješ nádobí,“ ozvalo se podruhé. Aleš zmučeně spustil hlavu.
„Něco za něco,“ usmála se na něj Eva a zvedla se od stolu.

Ležela na rozloženém gauči a četla namátkou vybrané stránky jedné z knih paní Bílé. Překvapilo ji, že Dana nečte klasické knihy pro ženy jejího věku. Romantické, historické nebo příběhy z doktorského prostředí. Ne, paní Bílá si na chatu přivezla plnou tašku detektivek. Eva sice detektivky normálně nečte, ale momentálně za to byla vděčná. Nad romantikou z hor by nejspíš neztrácela čas. Ale nějakou zábavu potřebovala. Neměla teď náladu posedávat u stolu s Alešem a povídat si o ničem. Když k ní před nějakou dobou přišel domů oznámit, že je zpět, vypadalo vše v pořádku. Zdálo se, že to mezi nimi bude probíhat jako do té chvíle. Jenže skutečnost, že Štěpán i paní Bílá, vlastně už skoro všichni, vědí o jejich loňském vztahu vše změnila. Dívali se na sebe jinak, nedokázali spolu tak uvolněně mluvit jako dřív. A takovou práci jim dalo, aby to šlo.
Aniž by věděla, co čte, přelouskala asi pět stránek. Odložila tedy knihu na polštář vedle sebe a zvedla se. Nazula se do plyšových papučí a vyrazila do kuchyně udělat si další čaj. Zastavila se ale hned na prahu. Aleš stál u dřezu a umýval nádobí podle dohody. Paní Bílá poskakovala kolem a umyté věci uklízela. Pár vteřin zůstala stát v otevřených dveřích a sledovala je. Vypadali oba spokojeně. I když, jak chcete hodnotit, jestli jsou lidi spokojení, když jsou k vám otočení zády. Prostě na ni ta atmosféra foukla.
„Mělas říct, utřela bych to,“ promluvila po okamžiku ticha k paní Bílé. Oba dva se na ni otočili. Na tváři měla lehký úsměv. Aleš byl pořád ještě překvapený pokaždé, když na jeho matku promluvila. Na to tykání si zřejmě ještě nezvykl.
„Ale ne, to je přece dobrý. Pár hrnků, talíře, to se dá zvládnout,“ ujistila ji klidně Dana a bokem šťouchla do syna, aby uhnul. Potřebovala uklidit do skříně pod dřezem jednu mísu. Aleš poslušně uhnul.
„Tak jo. Dám si čaj. Chcete někdo taky?“ zeptala se a vytáhla z jiné skříňky kastrůlek. Přistoupila k Alešovi z druhé strany a i ona do něj bokem žduchla a vydobyla si tak místo u kohoutku. Odpovědí byl krok stranou a pobavený úsměv.
„Já si dám kafe,“ hlásila se okamžitě paní Bílá.
„Kafe? Takhle večer? To zas neusneš,“ zkoušel jí to Aleš vymluvit, ale dočkal se jen káravého pohledu.
„Však o to mi jde. Mám tam kupu knížek a nemám to kdy přečíst. Tak si dám kafe a budu číst v noci.“ Nad tím jenom zakroutil hlavou.
„Já si dám spíš ten čaj,“ rozhodl se to nekomentovat.

Teď už se večerní hodiny rozhodně popřít nedaly. V létě se stmívá dost pozdě, a tak hvězdná tmavá obloha naznačovala, že je čas spát. Digitální budík na nočním stolku ukazoval něco kolem jedenácté. Eva ležela pod lehkou dekou v obývacím pokoji na gauči a snažila se pokročit v rozečtené knize. Na stolku vedle sebe měla postavenou konvici s čajem a hrnek. Čaj, který si před tím dělala, už měla dávno vypitý, a tak se Aleš nabídnul, že jí uvaří rovnou celou konvici. On právě teď seděl s matkou na balkoně a o něčem se bavili. Okno pokoje bylo pootevřené, takže Eva sem tam zaslechla nějaké slovo z jejich rozhovoru, přestože se snažila opravdu knihu vnímat. Byl teplý večer, deku měla skoro zkopanou až ke kotníkům, ale vlažný čaj jí nedělal problémy. Z postele viděla kousek tmavě modrého nebe a na něm pár hvězd. Sklonila trochu víc hlavu a malý moment si tu krásu prohlížela. Knihu přivřela a nechala v ní jen jeden prst, aby neztratila text. Kolik večerů tady loni proseděla, blesklo jí najednou hlavou. Obočí se jí bolestně stáhlo, už zase přemýšlí nad tím, co bylo. A jaké to má následky. Měla přece tolik zajímavějších věcí na přemýšlení. Za pár týdnů nastupuje na novou školu, pozná hromadu nových lidí, bude se částečně stěhovat na koleje. Má hromadu vyřizování. Nad tím vším by přece měla přemýšlet. A ona se ničí bolestnými vzpomínkami. V tom okamžiku, jako by jí „někdo“ četl myšlenky zaslechla odpověď na jednu z otázek. Proč je teď Aleš tady? Proč přijel?
„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil,“ zaslechla Alešův hlas. Chvíli před tím, než promluvil, bylo ticho, nejspíš oba přemýšleli nad svým. Dana neodpověděla ihned.
„Vždyť se zas tak nestalo. Večer jsem zbytečně moc vystartovala. To spíš já bych se měla omluvit,“ řekla nakonec. „A proč jsi vlastně přijel? Doma byl naprostý klid, než jsem odjela. Ani slovo nepadlo,“ rýpla si do syna. Kdyby Evu ten rozhovor tolik nezaujal, nad její poznámkou by se i pousmála. Teď byla ale až moc zvědavá.
„Klid? Ten skončil ve chvíli, kdy zazvonil zvonek od vchodu,“ řekl jakoby otráveně. Pak pokračoval. „Ne, no prostě, Štěpán si dovedl nějakou holku a já je prostě nemohl poslouchat.“ Nejspíš už se k tomu nechtěl dál vyjadřovat, asi paní Bílé pohledem naznačil, co se nedalo poslouchat. Eva se mohla jen domýšlet. Před očima se jí vybavil sebevědomý úsměv té zrzky a okamžitě knihu zavřela. Lehla si, ruku strčila pod polštář a deku si přitáhla až na krk. Potom zavřela oči a snažila se usnout.
„Zajímavé. Ještě mi nikoho nepředstavil,“ reagovala na to až za okamžik paní Bílá. Eva ještě nespala.
Paní Bílá se po čase odebrala do pokoje, kde si při rožnuté lampičce otevřela jednu z knížek a dala se s chutí do čtení. Byla skoro v půlce, takže toho večera neusnula, dokud příběh nedočetla. Aleš zůstal ještě chvíli na balkoně. Očividně tuhle chatu přímo nemiloval, nemiloval pobyty na ní. Ale když už na ní musel být, nejradši ze všeho pozoroval v klidu noční oblohu. Ať bylo jasno, nebo zataženo. Tohle se prostě ve městě nevidí.
Ale nakonec se přece jenom zvedl, a to když budík ukazoval něco k půlnoci. Opláchl se venku v lavoru a zamířil do postele. Když procházel obývacím pokojem, zastavil se a nechal pohled na spící Evě. Deku už měla zase spadenou na boku, ale vlasy měla krásně rozhozené po polštáři. Po špičkách došel až k ní a znovu ji dekou přikryl. Ruka se neudržela a chtěla ji aspoň pohladit po tváři, ale vyrušil ho hlas ze sousedního pokoje.
„Aleši,“ ozvala se přidušeně paní Bílá, „doneseš mi prosím ještě hrnek kafe?“ S tichým povzdechnutím tedy stáhnul ruku zpět a zamířil do kuchyně.

„Nevím, co to bylo za hloupej nápad brát mě s sebou,“ bručel Aleš, když loudavým krokem obcházel další strom a hledal houby. Vyloženě ho to nebavilo. Tahal nohy po zemi, zůstávaly za ním v popadaném jehličí rýhy.
„Stejně bys celej den proseděl na balkoně. Aspoň se trochu projdeš,“ odpověděla mu úsečně paní Bílá a hnala se za dalším náznakem kloboučku. Plátěnou tašku už měla skoro z půle naplněnou a vypadalo to, že ji to teprve začalo bavit. Její syn nasadil otrávený obličej a skončil s obcházením. Zase nic nenašel.
Eva měla od rána až moc přemýšlivou náladu. Ji samotnou to trápilo. Věděla, že těch pár dnů má být v pohodě, být šťastná a uklidněná. Už kvůli paní Bílé. Ale nemohla si pomoci, od chvíle, kdy se probudila, se jí v hlavě pořád motaly myšlenky, aniž by věděla, jaký k tomu mají důvod. Potloukala se pomalu lesem a ztrácela se zbylým dvěma z dohledu. Ve své tašce měla sotva pár drobných hříbků, žádné výstavní kousky. Teď dokonce litovala, že ty chudáky nenechala v zemi. Na chvíli se ocitla v kruhu listnatých stromků, kterým už zežloutlo pár nedočkavých lístků. Popadané jehličí na zemi vystřídala vysoké svěže zelená tráva a sem tam vykoukl barevný květ.
Když se konečně bezcílně vymotala z tohoto houští, neviděla ani paní Bílou ani Aleše. Kupodivu ji to neznepokojilo. Aspoň je měla na chvíli z očí. Popošla pár kroků k zelenému mechu a složila se na jeho měkkou peřinu. Znovu se začínala cítit v Alešově přítomnosti dobře a sebejistě. Ale je to dobře? Znamená to něco? Zároveň jí při tom všem přemýšlení tlačilo svědomí vůči Štěpánovi. Copak se z toho kruhu nikdy nedostane?
„Evi,“ promluvil na ni najednou Aleš zpoza stromu. Lekla se až nadskočila, uniklo jí krátké vypísknutí. Zasmál se její reakci, ale hned se jí gestem omluvil. „Říkali jsme si, kde seš? Jestli ses nám neztratila,“ usmál se na ni svým typickým úsměvem. Ještěže sedím, pomyslela si. Nejspíš by se jí teď podlomila kolena.
„Tak trochu,“ odpověděla dvojsmyslně, přičemž jen ona chápala, co tím doopravdy myslí. Nabídnul jí ruku a pomohl jí na nohy. Zvedla se a oprášila se od všudypřítomného jehličí. Automaticky se vydala Alešovi v patách.
Spokojeně se vraceli do chaty, až když paní Bílá nasbírala plnou tašku hříbků a následně naplnila z půlky ještě tu Evinu. Snažila se ignorovat zadumané nálady obou mladých a občasnými poznámkami se je snažila trochu lépe naladit. Těžkým letním vzduchem se neslo otravné crčení brouků všeho druhu. Jejich hlasy sílily víc a víc. Nakonec Eva přišla na to, proč se najednou tolik ozývají. Vyšli z lesa přímo pár metrů od zdejšího rybníka. Po tom, co se Dana všemožně snažila, jí teď zamrzl úsměv na rtech. Na kratičký okamžik zůstala stát a zírala na velké vodní zrcadlo. Zase se jí začalo všechno vybavovat, všechny vzpomínky. Ty špatné i ty příjemné … Vzpomněla si, jaké cítila šimrání v zátylku, když se jí v této vodě Aleš poprvé dotknul. A při pomyšlení, že ten člověk stojí pár kroků od ní … Odvrátila uhranutý pohled od vody a rázně vykročila za paní Bílou.
„Já dojdu později,“ řekl zničehonic Aleš a místo po cestě s nimi zamířil ke břehu rybníka. Evě se stáhnulo hrdlo, ale snažila se seč mohla tvářit se aspoň trochu normálně. Stačilo se zatvářit trochu víc poplašeně nebo zděšeně a co by si Aleš myslel …?
„No tak jo,“ kývla na to dost překvapená paní Bílá. Ta nevěděla příčinu jeho konání. Věděla o jejich loňském vztahu (jako snad každý teď), ale nevěděla, kde to začalo. Tady. Tady to bylo. Eva odvrátila od Aleše pohled a horečně se snažila přijít na nějaké téma k hovoru s paní Bílou.

Dostala neuvěřitelnou chuť si jít zaběhat. Už je to dlouho, co se chodila pravidelně do lesa proběhnout. Hodně dlouho. Hned, jak došli s Danou do chaty, převlékla si kalhoty a přezula se do pohodlnějších botasek, a vyrazila ven. Paní Bílá se zatím se svým úlovkem usadila na balkoně a začal houby čistit. Eva vylezla před chatu, naposledy se na Danu ohlédla a pak se prostě rozeběhla, kam ji napadlo. Vydala se opačným směrem, než byl rybník. A Aleš. Po chvíli běhu zjistila, že ta krátká pauza jí dost ubrala na dechu, a musela proto zkrátit krok a zpomalit tempo. Ale moc jí to nevadilo. Stíhala si přitom prohlédnout trochu okolí štěrkové příjezdové cesty. Asi po čtyři sta metrech narazila na slušnou vyšlapanou cestu, která zahýbala kus před silnicí do lesa. Zabočila a octla se přímo v lese. Nedělala si žádné starosti s tím, že neví, kde je, kam se vydala a jak se vrátí. Vždycky se přece může otočit a běžet stejnou cestou zpět.
Běžela už hodnou chvíli, s dechem sice ještě stačila, ale už nedokázala myslet na nic jiného než na pravidelné oddechování. To potřebovala, zaměstnat se natolik, aby nemohla přemýšlet. Ať sbírala houby, vařila čaj nebo oběd, umývala nádobí, sekla zahradu, vždy u toho měla čas přemýšlet. A to nechtěla. Pobyt mimo město jí sice trochu pomohl v tom, aby mohla nerušeně přemýšlet. Ale s bolestí zjišťovala, že ono přemýšlení zatím k ničemu nevede. A zítra se vrací zpět. Do města. Za Štěpánem a zrzkou, za Mirkem. Nechtělo se jí zpět, ale nechtěla ani zůstat tady. Cesta, po které právě běžela se celou dobu lehce stáčela vlevo. Na kraji si všimla houby. Musela se pousmát. Celé dopoledne se courají po lese, aby nic nenašli, a tady si hříbek sedí přímo u cesty a čumí. Napadlo ji, jestli by se nezeptala Dany, zda by nemohli odjet už tenhle večer. Vždyť jde jenom o noc, stejně si ráno sbalí a ještě před obědem vyrazí domů. Tak proč tady zůstávat. Na druhou stranu to už tady bylo loni. Už loni se kvůli ní jelo z chaty dřív. A Danu to tady očividně baví, domů se jí nechce. A nejspíš by jí tím taky dala záminku k přemýšlení, že se mezi ní a Alešem zase něco stalo. To ne. To nejde. I kdyby měla trpět jako v pekle, vydrží tady. Ale co nevydrží je ten běh. Zastavila se a pořádně se nadechla. Stehna ji pálila a z čela tekly litry potu. No jo, pomyslela si, vyrazím po půlroce běhat a hned to takhle přetáhnu. Měla dokonce pochybnosti o tom, jestli bude zítra schopná se postavit na nohy. Neměla ani ponětí, kde to je. Jak daleko doběhla a jak dlouho jí bude trvat cesta zpět normální chůzí. Ušla tedy normálním krokem pár desítek metrů a pak se opřela o strom.
Asi jsem to vážně přetáhla, pomyslela si nešťastně a vrhla jeden pohled za sebe na cestu, která ji nazpátek čeká. Uniklo jí lehké zafunění. Cítila, jak jí ještě pořád vyrážejí na čele malé kapičky potu. Pár pramínků vlasů jí viselo slepených do tváře. Co se dá dělat, Aleš by sice neplánovaný návštěvník, ale už kvůli paní Bílé tady prostě do zítřka vydrží. Dnes si ale pro jistotu zavře okno na balkon, aby se vyhnula dalšímu nechtěně vyslechnutému rozhovoru.
A v tu chvíli, kdy se jí v hlavě ozvala Alešova slova ze včerejška, se neuvěřitelně lekla. Až nadskočila. Mezi stromy pár metrů od ní se objevil Aleš. Co tady dělá? Vždyť byl u rybníka, jakoby mu vyčítala v duchu a dívala se, jak se k ní přibližuje. Všimla si náznaku lehkého úsměvu na jeho tváři. Ale jinak se moc šťastně netvářil. Aniž by se ona nějak hnula od stromu, došel loudavým tempem až k ní.
„Kde se tady bereš?“ zeptal se pomalu, když se zastavil asi metr před ní. Neměla sílu se ani pohnout, natož pak nějak rázně odpovědět.
„Byla jsem běhat,“ řekla jednoduše. Jakoby to snad nebylo na první pohled jasné, dodala si ironicky. „Nebyl jsi u rybníka?“ otočila otázku na něj.
„Byl. Je hned tady za rohem. A tady ta cesta vede přímo k silnici,“ naznačil rukou směr cesty, kterou Eva přiběhla. Sakra, zaklela si. Chtěla běžet na druhou stranu a přitom zamířila přímo k němu.
„Aha,“ dodala jen polohlasně, aby nebylo ticho. Aleš stojící naproti ní polkl naprázdno. Zatracená chata, hučelo jí v hlavě, zatímco byla jeho pohledem hypnotizována. Nedokázala z něj spustit oči. Poprvé od chvíle, kdy se u ní stavil po příjezdu z Anglie, byli zase sami. Vzpomněla si na mrazení v zádech, které tenkrát zase pocítila. Na jeho pohled a lehký dotek ruky. Snažila se tomu všemu nějak zabránit. Ačkoli to bolelo, snažil se proti tomu bojovat vzpomínkou na Štěpána. Jenže Aleš udělal jeden krok směrem k ní a vzpomínka se desetkrát zmenšila. Stál tak blízko ní, tváře od sebe měli jen pár centimetrů. Cítila jeho vůni. Nezměnil ji. Vybrala mu ji loni sama. Všimla si dokonale oholené tváře a toužila se jí dotknout. Ale věděla, že nesmí. Jeho ústa se lehce pootevřela a pohnula se směrem k ní. Naprosto upřený pohled stihla v poslední chvíli odtrhnout a odvrátila se od něj. Alešovy rty se zastavily těsně u její tváře. Zaslechla jeho hluboký nádech. Vrátila tvář zpět. Mlčela, ale aspoň pohledem se mu to snažila celé vysvětlit. Zvedl levou ruku a pohladil ji lehce po tváři. Položil své čelo na její.
„Já vím,“ šeptl.
„To je dobře,“ reagovala na to polohlasem a nepatrně se pohnula, čímž mu naznačila, že by ji měl nechat jít. Zůstali však i přesto stát naproti sobě.
„Můžu jít zpátky s tebou?“ zeptala se ho a snažila se ovládnout svůj hlas. Cítila, jak se celá třese. Samozřejmě ji napadlo, že by se mohla vrátit stejnou cestou, kterou přišla, ale bylo by to vůči Alešovi blbé. A paní Bílé by bylo nejspíš podezřelé, kdyby přišli oba ze stejné cesty jen pár minut po sobě. Rozhodla se proto pro cestu s ním. Přinejmenším nebude mít před paní Bílou tajnosti.
Aleše zarazilo její chování. Vždycky byla taková tichá, plachá, nejistá v těchto věcech. A teď … sebevědomě jej usadila a ještě s ním půjde zpátky do chaty. Je jiná. V tomto je rozhodně jiná, než loni. Jenže mu to vůbec nevadilo. Uvědomoval si, že je mu to jedno. Že na nějaké malé změně přece nezáleží. Věděl proč …
„Máš nějaké zprávy o Monice?“ zeptala se ho, když asi po pěti minutách chůze směrem k chatě probrali odpolední počasí ze všech stran. Její otázka ho zarazila. Hlavně proto, že mu nejdřív vůbec nedošlo, co má na mysli.
„Jo, Monika. Už je jí líp. Za chvíli začne nová sezóna, tak musí být zdravá, aby si mohla nakoupit nový šatník,“ dodal s neskrývanou ironií, kterou Evu upřímně pobavil. Zároveň však poněkud překvapil. Uvědomovala si, že ačkoli spolu mluví a jednají většinu času naprosto automaticky a přirozeně, jsou spolu věčně ve střehu a hlídají se.
„Vidíš, ještě žes mi to připomněl,“ dodala pak a plácla se na oko do čela. Zasmál se jejímu vtipu, ale v hlavě ho napadla jiná myšlenka. Nemá přece vůbec žádné výčitky svědomí, že nechal Moniku samotnou v Anglii. Že od ní jen tak odjel, že se jí ještě neozval a že si na ni vlastně do teď vůbec nevzpomněl. Ne, že by to dřív bylo jinak.

Paní Bílá vešla na terasu, kde byl v rohu postaven jídelní stůl, s horkým hrncem v rukou a položila jej na nachystané prkýnko. Eva jí byla v patách a nesla talíře a příbory. Usedli a každý si vzal krajíc chleba z připraveného talíře.
„Tak dobrou chuť,“ uculila se paní Bílá ještě před prvním soustem.
„No, snad. Doufám, že po prvním polknutí nepadnu otráven,“ řekl Aleš rádoby podezřívavě.
„Tak jez, čekáme, až polkneš,“ reagovala okamžitě paní Bílá. Eva měla ráda její pohotovost a vtip. Tentokrát jí to ale málem přivedlo zadušení. Až po pořádné ráně do zad se mohla nadechnout.
„Ony ty houby ani nemusí být otrávený,“ podotkl Aleš při pohledu na rudou Evu, „fungujou i tak.“ U stolu vypukla další vlna smíchu. Paní Bílá musela všechny hodnou chvíli uklidňovat, aby byli vůbec schopni jíst. Včetně jí. Nakonec se ale přece jen uklidnili a mohli si vychutnat výbornou míchanici z čerstvých hub. Chleba z talíře rychle zmizel a obsah hrnce se doslova vypařil. Hlavně tedy zásluhou Aleše.
„Už odmala to mám na talíři,“ stěžoval si Aleš, když snědl poslední lžíci večeře.
„No a není to pravda?“ ptala se ho paní Bílá. „Nikdy jsi nic nenasbíral, ale když se má jíst, tak jich sníš vždycky nejvíc,“ vyčítala mu a taky odložila příbor. Na to se Aleš jen stydlivě uculil. Eva se na jeho dětinský úsměv zadívala o něco delší dobu.
„Tak jdem na to,“ pokračovala paní Bílá. Myslela tím samozřejmě nádobí. Evu tím vytrhla z nechtěného polevení, takže se okamžitě zvedla a odnášela všechny talíře do kuchyně.
„Chceš čaj? Budu vařit,“ zastavila se ještě Dana nad svým synem, než zmizela za Evou v kuchyni.
„Ale jo, dám si. Díky.“
„Není zač. Těch čajů už si tady moc nedáme, že Evi,“ houkla za ní do kuchyně. „Možná ještě tak jeden dva zítra ráno, než odjedem ...“
„Cože? Už zítra?“ skoro vykřikl překvapeně Aleš a upřel udivený, až vyděšený pohled na matku.