...

„Usměj se.“ Uslyším zrovna, když si zapínám kabát. Usměj se, usměj se, to se řekne lehce. Ale je to složité, když se zrovna dovíš něco, co tě srazí na kolena. Ale ve chvíli kdy mne pevně sevřeš v objetí se stejně usměji. Po chvíli mne políbíš a řekneš: „Když se budeš snažit, zvládneš to i sama.“ Tázavým pohledem se na tebe podívám a ty dodáš: „ten úsměv“. Nyní jsem se, ale musela zasmát od srdce.
Proč je mi s tebou tak krásně? Proč když jsi mi na blízku, tak se cítím v bezpečí? Proč? Je to tím, že tě mám tolik ráda? Nebo tím, že ti začínám věřit? Nevím co by se dělo, kdybych tě nepotkala. Nechci na to ani pomyslet. Asi bych byla stále taková jako dříve. Žila bych ve smutku… v bolesti… Ty, ty jsi mne změnil. Ty jsi dokázal to o co se už mnozí tolikrát marně snažili.
Vzpomínáš, když jsme se poprvé viděli? Seděl jsi v parku a vypadal tak smutně. Ale v tu chvíli, kdy jsi zvedl hlavu a podíval se mi do očí, jsem spatřila tu touhu… vášeň… Zprvu jsem netušila, že bys to mohl být ty. Ten co mne probere z mého špatného snu ve kterém jsem žila a probudí ve mne touhu spatřit svět jinýma očima. Ale po chvíli, kdy jsi mne oslovil, jsem se cítila tak zvláštně… krásně…
Teď už konečně vím, proč jsem ten pocit měla… Zamilovala jsem se do tebe…