Dotčené ego krásného anděla 18

Dny planou jeden za druhým.
Stejné.
Šedé a bez barvy!
Děje se jen to, co člověk očekává a nic nového se neděje.
Ondra se neozval. Nezatelefonoval.
Asi se urazil! Nebudu mu volat. Proč bych já měla být tak, která bude prosit. On mi několikrát ublížil a já už nechci, aby mi někdo ubližoval, trápil mě a hrál si se mnou, jako bych byla nějaká myš pro kočku!
Po čem nejvíce toužím?
Spálit mosty a odjet někam hodně daleko.
Tam, kde mě nikdo nezná. Nezná moji minulost a ani přítomnost.
Neví, co se děje v mojí duši a co mě trápí.
Co takhle sbalit si kufr a odjet na víkend někam daleko. Do nějakého penzionu a tam se schovat před prachem světa lidskou pýchou, která je všude okolo.
„Ahoj Sylvo, jak se vede?“ přivítá mě Tomášův hlas.
„Ahoj, ale jo jde to, ale potřebuji vypnout.“
„No tak to jdu za tebou v tu pravou chvíli. Co takhle jít do kina a potom na večeři a pokud budeš chtít, tak se můžeme projít v parku,“ navrhne.
„A víš, že to vůbec není zase tak špatný nápad!“ pochválím jeho snahu a jdu se chystat.
Nějak moc to nepřeháním. Tomáše beru jako kamaráda a nic více. Je mi s ním dobře a po jeho boku se můžu smát a chovat se přirozeně. Nemusím hlídat svoje slova, před tím než abych řekla něco, co by se někomu nemuselo líbit a pak by se urazil a nemluvil se mnou.
Je nám spolu dobře.
„A na co vlastně jdeme?“ zeptám se před kinem.
„No tak to nemám ponětí, když jsem viděl tvoje smutné oči, tak mě nenapadlo nic jiného jak tě rozveselit než pozvat tě do kina,“ odpoví spontánně a mě tím skoro dojme.
Že by tu byl konečně někdo, komu na mě záleží?
No tak tím, že nemá ani ponětí o tom co se hraje se vzápětí přesvědčíme. Protože se promítají Krtečkova dobrodružství.
Sedneme si do poslední řady a pošťuchujeme se celou dobu jako malé děti, které jsou v kině poprvé.
Je mi s ním báječně.
Směji se až mě bolí břicho. Těsně před koncem už oba bubláme smíchy tak nahlas, že raději odejdeme napřed, protože vražedné pohledy rodičů sedících několik řad před námi bychom potom nemuseli přežít. Z kina doslova vyběhneme a zastavíme se až u malé vinárny, kam jdeme na skleničku.
„Co to bylo minule za kluka?“ zeptá se Tomáš po chvíli ticha.
„Jeden známý,“ odpovím. Nemůžu říct, že je to přítel nebo kamarád, protože já vlastně ani nevím, kdo to je.
Kamarád to být nemůže, protože k němu cítím něco opravdu silného a přítel to není. Nechce jím být a já se nehodlám doprošovat!
Nemám to zapotřebí!
„Proč se ptáš?“ zeptám se.
„Ale jen mi přišlo, že by mě nejraději zavraždil pohledem.“
„To neřeš,“ uklidním ho a rozhlédnu se kolem.
Jsou tady lidé veselí, smutní, milovaní a nemilovaní, mladí a staří!
Jsou tu i jedny moc dobře známé hnědé oči!
Vpíjí se do těch mých a já najednou nemůžu dýchat. Nedostává se mi do plic téměř žádný vzduch. Jako bych dýchala a při tom ne.
Mám pocit že se zadusím.
Srdce mi bije jako splašené, div, že mi nerozdrtí žebra a nevyskočí z mého těla. Když tohle se mnou můžou udělat jeho oči, tak co se mnou může udělat on.
Uvědomím si, že na mě Tomáš mluví, ale jako by byl hodně daleko.
Teď jsem já a jeho oči.
Nemusí existovat vesmír, ani svítit slunce, stačí, když budou jeho oči otevřené.
Ondra vstane a přijde k našemu stolu. Podívá se na Tomáše a zeptá se: „Neruším?“
Než Tomáš stačí cokoliv odpovědět, tak mi podá ruku a přinutí mě vstát. Nenamáhá se cokoliv říct.
Políbí mě!
Tiskne mě k sobě až to skoro bolí a má mě celou ve své moci.
Když už mám pocit, že nemůže být už nic krásnějšího, tak mě vezme do náručí a vynese z vinárny.
„Nebude ti vadit, když tě unesu?“ zeptá se ochraptěle, ale nese mě stále dál.
„Ne nebude,“ zašeptám.
U auta mě pustí a nasedneme. Nastartuje motor a my jedeme někam, kde budeme jen sami dva.

Ondra otevře dveře pokoje a dá mi přednost.
Pokoj je malý, ale útulný.
Přistoupím k oknu a podívám se ven. Všude je tma, jen pouliční lampy lemují cesty a cestičky, zákoutí a koutky, do kterých lidé chodí nebo se jim vyhýbají.
Ondra přistoupí ke mně a obejme mě zezadu.
„Chceš se proletět?“ zeptá se mezi polibky.
„Chci!“
Roztáhne moje ruce a nepřestává líbat moji šíji.
Potom z ničeho nic přestane a otočí si mě tváří k sobě.
„Můžeš mi to někdy odpustit?“ zeptá se mě s obavou v očích.
„Nechal si mě dlouho trpět, víš to?“ zašeptám a dám mu malou pusu na tvář. Za ní druhou a třetí.
„Nevěděl jsem, co dál. Všechno mi připadalo ztracené a zbytečné, připadal jsem si mizerně a nemohl jsem si ujasnit, co vlastně chci.“
„A teď už to víš?“ zeptám se.
„Chci ženu, kterou miluji a je mi jedno, jak se na mě budou dívat ostatní! Miluji tě Sylvo, ale pochopím, když mě pošleš do háje, tak jako já tam poslal několikrát tebe a p tom všem, co se mezi námi stalo, bych se tomu ani nedivil!“
„Nikam tě posílat nebudu, protože bych udělala snad největší chybu svého života!“ odpovím a políbím ho.
Neměli bychom se bránit svým citům. Měli bychom je prožívat tak intenzivně jak to jen jde a nelámat si hlavu s tím co říkají nebo si myslí ostatní!
Každý si žije svůj život!
Takový jaký si ho udělá tak takový ho má!
Hezký nebo smutný!
Ten NÁŠ bude doufám krásný harmonický a plný lásky.
Podívám se do těch jeho hnědých studánek a vím, že ho miluji víc než cokoli na světě!
Je krásný a je můj!
Doufám, že takový bude i zbytek našich životů.
Krásný a takový jako my chceme!

KONEC