Ta blonďatá holka

Nikdy jsem si nedělala starosti s věrností. Nikdy jsem ale neměla proč ji dodržovat, protože jsem nebyla s nikým, na kom by mi doopravdy záleželo. Život je moc krátký a já si ho musím užít. Tím jsem se řídila. Teď je všechno pryč. Ta blonďatá holka všechno změnila. Změnila mě, nás…

„Nazdárek.“ pozdravím ho. Otočí se na mě a s úsměvem mě políbí. „Už jsem si myslel, že se neukážeš.“ rýpe do mé občasné nedochvilnosti. „Neblázni, víš, že bych zavolala a rozešla se s tebou po telefonu.“ Vtipkuju. „Tak co dneska podniknem?“ zajímám se o dnešní plán. „Projdeme se?“ zkouší. „Jo můžem,“ Zatím mu neprozradím překvapení, které mi naši oznámili dneska ráno, že mě opouští na celý víkend, nechali mi nějaké peníze a zmizeli. „ale cestu vybírám já.“ Úmyslně jdeme nejdřív oklikou, aby zatím nic nepoznal.

„Ok, nechceš jít na chvilku k nám?“ zeptám se ho nevinně. „Vaši nejsou doma nebo co?“ „Hm, asi ne a přijedou až za dlouho, tak pojď.“ Přemlouvám ho. Hned co za námi zabouchnou dveře a odeženu naše dvě psiska, začnu ho líbat. Nejdřív jemně, ale postupně přidáváme na intenzitě. Miluju ho, proběhne mi hlavou.

„Kdy že se maj vracet tvoji rodiče?“ zeptá se, když ležíme příjemně unavení ? v mé posteli.. „Ani nevím hele, asi až v neděli.“ Odpovím ledabyle, jako by mi na tom ani nezáleželo, ale je fakt, že záleží a dost. Ráda s ním jsem. „A to mi říkáš až teď?“ a začne mě lechtat. „No jo, nebylo to důležitý.“ To už se ale smějeme oba. „Tak to tady zůstaneme ještě hodně dlouho.“ Rozhodne za nás oba. Nemám námitek.:-)

„Nazdáár!“ volá na nás Carda už ve dveřích. No jo jak jinak, už zas v náladě. Ale co narozeniny má jenom jednou za rok. Uspořádal u sebe mejdan a jak je vidět už v 9 to pořádně žije. Zahlídnu pár kamarádů, ale za těmi se podívám za chvíli. „Pojďte, uvedu vás, dáme si panáka!“ hned nás táhne do kuchyně, která součastně slouží jako bar. „Slušný výběr. Nezklamals.“ Pochválím ho. „Tak co si dáte?“ „Já si dám vodku.“ Objednám si. Ruce se mu už dost klepou, ale nacvrndá to do skleničky vcelku v pohodě, praxe v baru je znát. „Dáme si to samý ne chlape?“ optá se Cardy. „(Chi, chi, chi) Jasný!“ z toho se začnu smát taky, ten jeho smích mě fakt dostává do kolen. Ťukneme si na jeho zdraví a dál kluky nechávám o samotě.

Po těch asi 8 vodkách se mi začíná celý Cardův byt trochu motat. Narazila jsem tu na kámoše z dětství, takže jsme to museli pořádně zapít a teď se smějeme každé volovině. Chce se mi na záchod. Opustím ho a vydávám se hledat inkriminovanou místnost. Nějak už cítím, že mám dost a už nehodlám nic pít. Vydávám se hledat svého přítele. Někde tu musí být. Nikde není, zkusím ještě garáž.

Sice se mi všechno trochu motá, ale jeho poznám určitě. Ta holka mě nezajímá, nějaká bloncka mi může být ukradená. Zamotala se mi hlava, tak se chytím prvního co mi přijde po ruce a ztrhnu celou polici s nářadím. Udělám dost velký rámus, což vyruší jejich orgie. Docela to bolí, ale je mi to jedno. Jen ležím. A nade mnou se motá celý svět, teda strop.
„Vypadni…. Barčo, co blázníš?“ zvedá mě ze země, to první zřejmě nepatřilo mě. „Počítám kachličky ty vole. Ale řekni mi co vyvádíš ty s tou čůzou?!“ „Pojď ven, není mi nějak dobře.“ „Jo to jsme dva.“ Zabručím, ale jdu.

Dlouhou dobru jdeme mlčky, oba máme o čem přemýšlet a hlavně ze sebe chceme dostat aspoň nějaký alkohol. Po chvíli potkáme lavičku na kterou instinktivně zamíříme. „Záleží ti na ní?“ položím jako první svou otázku. „Ne.“ Odpoví celkem rozhodně. „Byl to omyl. Promiň.“ „Takže chceš zůstat se mnou?“ Přikývne. „Fajn. Půjdeme domů?“ „Jo.“ Potom mě obejme. „Miluju tě.“ Dodá ještě.

Dnes vím, že mám někoho s kým chci být a záleží mi na věrnosti. Dokázala bych nevěru odpustit, ale vždycky tu bude ta vzpomínka a bude mi hlodat v hlavě: co když se zas opije a podvede mě znovu?

Ale házím to za hlavu, užívám si, jsem přece mladá a spontánní!