Černá a bílá 46

Na zádech nesla svoji těžkou tašku a soukala se s ní ze dveří obývacího pokoje. V duchu si říkala, že je fajn, že tady většinu přivezených věcí nechávají (jako jídlo, nějaké vybavení), protože už teď jí ta jediná taška stačí. Byla to obrovská tíha. Hned ráno, jak se vzbudila, vstala s o něco lepší náladou, a jakmile dosnídala, začala balit. Aleš ten se vzbudil teprve tak před půlhodinkou. Seděl u stolu a snídal.
„Jé, počkej,“ začal prskat svou snídani po stole, když uviděl Evu, jak se se svým břemenem pere. „Pomůžu ti.“ Vzal jí batoh z ruky a pronesl ho ven jakoby nic. S děkovným úsměvem prošla ven za ním. Položil to až u otevřeného kufru auta.
„Snad jsme nic nezapomněli,“ ozval se hlas paní Bílé ze sklípku chaty.
„Co tam hledáš?“ zeptal se jí syn, když se vyškrábala po schůdcích ven. Ve vlasech měla pár pavučin.
„Vínko. Dovezli jsme ho víc, než jsme stačili vypít. Tak si ho dám doma,“ mrkla spiklenecky a položila láhev do košíku v kufru. Eva se na ni mile usmála a také se porozhlédla naposledy po okolí chaty. Hrozně se těšila domů, ale teď se jí zas tak úplně nechtělo.
„Tak jeďte opatrně,“ vytrhl ji z krátkého zamyšlení Aleš. Všimla si, že paní Bílá už sedí za volantem. Páni, to je rychlost, pomyslela si a pospíchala na místo spolujezdce.
„To víš, že jo,“ mávla na něj otevřeným okýnkem matka. Ještě se na ni naposledy usmál. Obě už seděli v autě a připnuli si pásy.
„Ahoj,“ řekl, ale to už se rozvrčel motor a jeho slova v jeho zvuku zanikla. Dana po letech praxe mistrně otočila auto a vydali se směrem k civilizaci. Eva ještě chvíli pozorovala ve zpětném zrcátku Alešovu postavu. Dala by ruku do ohně za to, že v tu chvíli zesmutněl. Sledovala jej do té doby, než se jeho postava úplně zmenšila a pak zmizela.
A hurá domů …

První, co Eva udělala, když dotáhla svoji těžkou tašku až do bytu, bylo, že si zalezla do horké sprchy. Ne že by se v tomhle směru na chatě u Bílých nějak zanedbávala, ale doma je doma a potřebovala si v klidu pořádně vydechnout. Odhodila tedy brašnu na postel, a aniž by se zdržovala nějakým čajem či svačinou, zamířila rovnou do koupelny.
Vylezla z ní asi po půl hodině. Dlouhé minuty si nechala jednoduše stékat pramínky horké vody po zádech dolů. Upravila se a dala se po pár dnech dovolené do pořádku. Teprve potom si uvařila čaj a začala vybalovat. Jenže takové vybalování jí zabralo sotva pár minut, takže měla v podstatě celý večer před sebou. Bylo kolem šesté.
Vzala si polštář a knížku, kterou ráno zabavila paní Bílé ještě na chatě, a zalezla si na balkon. Často tohle nedělala. Většinou byl venku strašný hluk, nebo na to nebylo vhodné počasí. Dnes na to ale bylo počasí i nálada. Posadila se na zem a přes polštář se opřela o zeď, otevřela knihu na poslední přečtené stránce a dala se do čtení. Chvílemi knihu přivřela a rozhlédla se po okolí malého sídliště, uprostřed kterého stála bytovka s jejím bytem. Bylo to krásné nově zbudované sídliště s několika parčíky a dokonce malým obchůdkem, pekařstvím a trafikou. Sem se stěhovali všichni nový obyvatelé tohoto města. Stálo přesně na opačné straně, než čtvrť, kde Eva dřív bydlela. A byla proto ráda. Asi by byl pro ni bolestivý pohled, že na jejich bývalé zahradě se prohání dvě malé děti se psem a tatínek posedává s batoletem na hlavních schodech, kde dříve sedával její táta s ní.
Až kolem osmé večer si uvědomila, že na balkoně sedí hodiny a vlastně téměř nic nepřečetla. Zadumala se do svých myšlenek a ztratila pojem o čase. Bylo zvláštní, že jela z města, aby přestala myslet na potíže se Štěpánem a Alešem. Celou dobu tam myslela právě na ně, a když se vrátí, skoro úplně je pustila z hlavy. Venku se ochladilo, a tak si sbalila věci a vrátila se dovnitř.

Představa dalšího prosezeného večera ji vyděsila natolik, že se neuvěřitelně rychle vypravila a už byla na cestě do klubu. I kdyby tam nikoho známého nepotkala, dá si aspoň něco k pití, poslechne si dobrou muziku. A vůbec, kdo jí brání jít třeba za hodinku a půl domů, že? U vchodu si všimla staré dobré tváře podnikového vyhazovače. Znala ho už dlouho, vlastně od doby, co se začala chodit s holkama. Pracoval tady už tehdy. Než vešla, pořádně si prohlédla všechny plakáty, aby se ujistila, že toho večera nehraje zrovna Štěpánova kapela. Zamířila rovnou k baru a objednala si nějaké slabší pití.
Bylo to tu jako každý týden, víkend, prostě jako vždy. Klub narvaný k prasknutí, hromada lidí, nedostatek dýchatelného vzduchu a hlučno. Místo kapely dnes stál na pódiu mladík za stolkem, přeplněným bednami, kufry, a ze všeho vedla kupa drátů. Místo živé hudby bylo dnes na programu disko. Eva nebyla nijak žánrově vyhrazená, takže jí to nedělalo problém. A i podle skladby, která právě hrála, to vypadalo, že ten kluk má docela vkus. Ale jedním z nedostatků takovýchto večerů zde byl nedostatek přestávek. Vlastně tady nebyly žádné přestávky. Takže hudba hrála neustále a člověk ji musel neustále překřikovat. A to musel i Mirek.
„Ahoj,“ pozdravil ji hlasitě, když se postavil k baru vedle ní. Žádný pozdrav nečekala, a tak se překvapeně ohlédla, kdo ji to zdraví. Nemohla uvěřit svým očím. Co se stalo, že s ní Mirek zase mluví? Nebral jí telefony, neodpovídal na zprávy? Nebo pozdravil jen ze slušnosti?
„Čau,“ odpověděla mu a přívětivě se usmála. Rozhodla se počkat, co z něj vypadne. Vůbec neměla ponětí, co se bude dít. Co jí řekne? Přišel se usmířit nebo si spíš rýpnout?
„Dlouho jsme se neviděli,“ řval dál, neboť na popud lidí na parketu se hudba ještě víc zesílila. „Jak ses měla?“ Snažila se tvářit co nejvíc normálně, automaticky. On se jí ptá, jak se měla? Vždyť jí neodepisoval, nezvedal telefony. Neviděli se tak dlouho jenom kvůli němu. Tak proč se teď tak blbě ptá?
„Nebylo to nejhorší. Byla jsem teď pár dní mimo město. Ale už se začnu pomalu chystat na vejšku,“ odpověděla mu na otázku a usrkla si pití. Postoupil si z jedné nohy na druhou, nervózně se ošíval a nakonec se gestem zeptal, zda si může přisednout na barovou stoličku. Kývla.
„Evi, chtěl jsem se ti omluvit,“ začal pak. Celá omluvná scéna však byla deformovaná hlasitou hudbou a faktem, že Mirek musel hulákat, aby slyšela aspoň slovo. Eva však nereagovala. Věděla, že je čas mlčet a nechat ho vykecat. A taky nevěděla, co by na to řekla.
„Byl jsem vůl, že jsem tě tak odsoudil. Neměl jsem na to právo, v podstatě je to tvoje věc. A taky jsem neznal všechno kolem,“ omlouval se jí i pohledem, aby se ujistil, že aspoň něco z toho Eva pochopí. Ta hudba byla vážně nesnesitelná.
„Jo,“ křičela teď pro změnu Eva, „řekla bych, že to celý bylo velký nedorozumění. Probrala bych to klidně víc, ale za pár minut bych nebyla schopna slova.“ Zasmál se jejímu postřehu a v tu chvíli poznala, že pokud ještě nenajeli do starých kolejí, jsou na nejlepší cestě k tomu. Naplnilo ji neuvěřitelné štěstí, když viděla jeho upřímná očka, jak se na ni opět přátelsky smějí. Chyběl jí. Mávla na barmana a objednala jejich společné oblíbené pití, které si tu vždycky dávali.
„Seš tady dneska s Karolínou?“ zkusila navázat nějak na hovor, ale hlasivky začínaly pomalu protestovat. Na barovém pultíku se před nimi objevily dvě skleničky s pitím.
„Jo,“ odpověděl a chopil se sklenky.
„Tak na vás,“ pozvedla tu svoji a připili si.
„Nechceš si jít sednout za náma?“ zeptal se, když odložil vyprázdněnou skleničku. Vypadal, že to myslí vážně upřímně. Další signál, který Evě dodal na náladě. Ale stejně odmítla.
„Ne, já zaplatím a už půjdu domů. Jsem docela utahaná. Navíc se tady nedá mluvit,“ usmála se omluvně a hlásila se k placení.
„Tak jo, jak myslíš. Ale někdy si s náma vyrazíš, ne?“ zkoušel to Mirek dál. „Musíte se s Karolínou poznat blíž. … Udělalo by mi to radost.“ Zamrkal na ni těmi svými dlouhými řasami a ona nemohla odolat. Na tady ten pohled ji ukecal už mockrát.
„Fajn, dej vědět.“
„Super,“ rozzářil se. „No, tak já už musím. Určitě se ti teda ozvu. Tak čau,“ rozloučil se a zamířil ke stolku, kde Eva zahlédla jeho novou „kamarádku“. Jak si k ní přisedl a políbil ji. Měla z něj radost, moc jim to spolu slušelo. A takovou dobrou zprávu už dnes nečekala. Zaplatila a po pár minutách z baru zmizela.

Když dorazila domů, mohlo být tak kolem půl desáté. Ze všeho toho hluku a ruchu z klubu byla docela utahaná, takže se v koupelně chystala k spánku. Zatímco si oplachovala obličej, broukala si pro radost nějakou písničku. Z celé té příhody s Mirkem měla tak dobrý pocit, že nepochybovala o tom, že dnes rychle a spokojeně usne. Broukala si ji pořád dokola, i když už seděla skrčená v kuchyni na židli a vyřizovala si poštu na internetu. Popíjela poslední teplý čaj a oči se jí pomalu zavíraly. Jenže potom se ozval zvonek.
„Kdo to může být?“ zeptala se sama sebe nahlas. Mrkla jedním okem na pestrobarevné hodiny na zdi a přesvědčila se, že je opravdu k desáté večer. Kroutila nad tím hlavou a mířila ke dveřím. Návštěva ji dokonale překvapila.
„Aleši, co tady …?“ zeptala se, ale nenechal ji domluvit.
„Já … já vím, ale už to nevydržím,“ řekl rychle a bez pozvání překročil práh bytu, vzal Evinu tvář do dlaní a dlouze ji políbil. Cítila, jak se jí podlomila kolena. Vdechla krátce jeho vůni a zatočila se jí hlava. Ruce se jí automaticky zvedly a zajely do uhlově černých vlasů. Jedním máchnutím zabouchla dveře, to už ji přitiskl ke zdi a dál vášnivě líbal. Aniž by tušila, co dělá, sundala mu několika pohyby triko.
Během pár vteřin se ocitli nazí na její posteli a svíjeli se vášní a láskou, která tak dlouho čekala. Jedno je jasné – toho večera usnula Eva spokojená.