Správné rozhodnutí

Hlavu měla plnou melodie své oblíbené písničky. Hlasitost měla na maximum. Přála si jediné, aby muzika překřičela tok jejích vlastních myšlenek. Otázkou je, zda to pomáhalo. Bohužel nikoli.

Zase na něj myslela, celý den. Nenáviděla se za to. Stále ještě seděla na lavičce se sluchátky pevně vraženými do uší. Když ji někdo ze zadu popadl za rameno. Nelekla se, čekala ho. Vyndala sluchátka a mlčky ho chytla za ruku. Byla tma, a i když neviděla na krok, moc dobře věděla kam jdou. Jejich kroky byly automatické. Šli do parku, na jejich místo. Hlavou se jí honily myšlenky: jejich poslední milování, jejich společné chvíle. Všechno už bylo jen automatické. Kam se vytratila láska, vášeň a cit? Všechno je tak dávno. Vše se dělo ještě před tou osudnou nocí. Všechno zničil jediný večer, jediný moment. Od toho večera se vlastně neviděli. A teď? Jakoby na to oba zapomněli, jakoby se nic nestalo. Ten večer ji opustil, nechal ji dál volně žít, žít s někým jiným. Bez boje ji nechal odejít ruku v ruce s někým jiným. Zamyslela se tak moc, že si ani nevšimla, že už sedí na lavičce a on na ni upírá svůj zrak. Hořela pod jeho pohledem. Spaloval ji. Doslova z ní vysával všechnu její energii, život. Tmavě hnědé vlasy, stejně tmavé oči, vypadal úžasně, on byl úžasný, a ona to věděla. Děsilo ji to. Milovala ho. „Dnes jsi jiná. Tichá“. Vytrhl ji z přemýšlení. Chtěla mu odpovědět, ale zvládla by to vůbec? Chci říct, je na to odpověď? „Podívej, hvězdy svítí jako tenkrát, když jsme se poznali“. Takhle vyřešila odpověď. O tomto tématu mluvila často. O hezkých chvílích jejich vztahu. O tom jaké to bylo, tenkrát, předtím než ji nechal odejít. Ale od té chvíle se toho stalo tolik. Tak dlouho se neviděli, tak dlouho spolu nepromluvili jediné slůvko. Tolik jí chyběl, strádala po něm. A on si dál užíval života, bez ní. Ale ne sám, s jinýma. Nepotřeboval ji. Nezajímal se o to jak se má, jak se cítí. Tak co tady teď s ním dělá? Proč vedle něj sedí? Už dál nemohla. On ji přece nechal odejít, odejít za jiným. Nevydržela ten nápor. Tolik jí ublížil. Vyskočila a bez jediného slůvka utekla pryč. Volal za ní, ale ať si volá. On také její volání tenkrát neposlouchal, nevnímal, tak proč ona by teď měla? Uběhla několik stovek metrů, když se konečně zastavila. Neběžel za ní, ale to se dalo předpokládat. Z kapsy vylovila mobil. Vyťukala číslo. „Ano?“ ozvalo se ospale z telefonu. „Promiň, že tě budím, jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju“!