Poslední dopis I

Kapitola první – začátky jsou těžké, ale krásné

Lásko,

když ti teď píšu, dělí nás toho tolik, že snad ani nevěřím, že ti tento dopis někdy přijde. Ale musíš si ho přečíst, abys pochopil. Tak asi začnu…

Tenhle večer mě obklopuje zvláštní a tady skoro nevídané ticho. Stéká pomalu po stěnách, krčí se v každém koutě, volá ze všech míst. Je chladně blízké a dělá mi společnost v tento zvláštní večer. Zapálím svíčku a do velké sklenky si naliji víno. Červené, jak jinak. Ani tys mě to neodnaučil. Od té doby, co se známe, piješ bílé a já červené. Už jsem tolikrát chtěla přestat pít, vždycky snad jen z toho důvodu, že se to ode mě nečekalo. Ostatně, i to, že budeme jednou spolu se od nás nečekalo. Hmm, nečekalo… slabé slovo… nikdo na celém světě si nás nedokázal představit jako pár, jako dva lidi, co se milují… spíš ani jako dva lidi, co se jen jako lidi mají rádi. A všechny jsme šokovali, ale přiznej si, nejvíc asi sami sebe. Z toho záporného, co bylo mezi námi, se pomalu a nenápadně začalo vyvíjet něco obrovského, z toho mála, co jsme „dostali“, jsme udělali neskutečnou věc – lásku. Někdy jsme za to obětovali i krev (pamatuješ na tu „nehodu“ když jsem tě „nechtěně“ sekla florbalkou a tys mě „omylem“ hodil přímo do kovové obruby branky), ale tak se to všechno vyvíjelo, pomalu, letmými pohledy, úsměvy, kontakty… tak pomalu a záhadně, až nad tím někdy zůstal rozum stát. Někdy jsem se doma po každém tomhle místě v našich začátcích pořádně zamyslela, jak jsi to myslel, co cítíš… tušili jsme, nevěděli. Bylo to jako zázrak z nebe, jako když v létě začne padat sníh, jako voda na poušti, tohle byla naše láska – tak neobvyklá, hluboká a krásná.

Nebudeme si namlouvat, že si pomatujeme den, kdy jsme se poprvé setkali. Já byla malá holka a ty neurvalý puberťák. Ale některé dny nám v paměti zůstanou navždy, nikdy se nesmažou, ať se stane cokoli. Třeba naše první schůzka, první polibek jako lidí, kteří vědí, že ten druhý je pro ně ochotný zemřít (a to nebylo hned :-) ), naše společné výlety, fotky… Už to pak nebyl můj život a tvůj život, ale na 100% už byl náš – žili jsme ho společně – společně ho vytvářeli, ničili a prožívali. Hmm, minulé časy… něco na tom bude, viď? Ale proto, abychom vzpomínali, ti nepíšu.

Píšu ti proto, protože je pár věcí, které jsem ti nikdy neřekla, ale které musíš vědět. Musíš, abys pochopil. Vím, že se teď mračíš, vím, že nemáš rád slova : musíš a pochopit. Teď se usmíváš. Vím to, protože tě znám, jako nikdo jiný, to si konečně připusť. Jsi pro mě jako kniha, kterou mám stokrát přečtenou od začátku do konce a znám její ohnuté a počmárané stránky naprosto zpaměti, ale pokaždé mě překvapí. Pokaždé! Asi proto jsme si tak rozuměli a nechápali se. A to všechno zároveň. Byli jsme prostě jiní, sví, takoví, jací jsme chtěli být, ne takoví, jaké nás chtěl mít svět.

Už zase odbočuji a ty jsi z toho nervózní. Ale vždyť mě znáš – jsem: „Rozverná a zapomnětlivá.“ to jsi mi vždycky říkával. Tak moc mi chybíš…

Konec první části…

Mám pokračovat? Pište komentíky když tak ok?