Černá a bílá 47

„Dobré ráno,“ slyšela jako první, když se jí pomalu začínaly otevírat oči. Slunce svítilo to odtemněného pokoje a prohřálo už tak zahřátou postel. Ležela na ní, částečně zakrytá peřinou, a vedle ní odpočíval Aleš. Vlasy měl ještě od probuzení rozcuchané, každý pramínek mu trčel na jinou stranu, ale přesto vypadal spokojeně a odpočatě. Byl vzhůru už nějakou dobu, ale zůstal ležet vedle Evy a pozoroval ji, jak spí, jak spokojeně oddechuje, její kaštanově hnědé vlasy padající z polštáře. Naklonil se k ní a políbil ji na nos.
„Už seš dlouho vzhůru?“ zeptala se ho a snažila se od sebe odlepit ospalá víčka. Usmíval se jejímu počínání a při tom vzal mezi prsty jeden pramen jejích vlasů.
„Ne, jen chvilku. Ještě nikdy jsem tě neviděl se probouzet,“ řekl po menší pauze. Líbilo se mu, jak se trochu začervenala. Položila se na záda a zhluboka vydechla. Přisunul se k ní blíž.
„Po lávce tvého nártu,“ začal pomalu polohlasem odříkávat text jedné písně, „přejdu nejsnáz pláče proud.“ Natáhnul se k její poodhalené noze a přejel lehce prsty od nártu až po koleno. „Na stéble tvého zápěstí budu dál i v bouři. Jen v hořko mléčné dráze tvých vlasů chtěl bych spát. A máš-li vést mě k zkáze …“ Jenže ta slova už nedopověděl. Položila mu prst na ústa a následně jej políbila.
„Pořád jsem na tebe myslel. Celej ten rok. Myslel jsem, že se tohle už nikdy nestane. A bál jsem se toho,“ řekl vážně, když se odtáhla a věnovala mu jeden pohled. Byl to krásný okamžik, cítila to. Cítila se zas po delší době šťastná. Ale zároveň ji něco uvnitř hlodalo. Na tahle jeho slova nedokázala reagovat. Ne hned. Myslel na ni celý rok … Jí se zprvu stýskalo. Moc. Trpěla. Ale nakonec se smířila a čas rány trochu zacelil. Nemůže mu odpovědět: ‚Já taky.‘ Místo slov jej pohladila po tváři a začala se zvedat z postele. Věděla, že tím tento romantický moment částečně zkazila. Jenže v tu chvíli ji nic jiného nenapadlo. Omotala si kolem nahého těla peřinu a chtěla zamířit do koupelny.
„Proč se schováváš?“ zeptal se jí pobaveně a zůstal ležet. „Myslíš, že jsem měl včera zavřené oči? Že jsem tě neviděl?“ Pobaveně se na něj otočila a po chvilce zaváhání peřinu pustila a zůstala stát uprostřed pokoje dočista nahá.
„Byl by to hřích – nedívat se,“ dodal s úšklebkem, když zmizela v koupelně.

„Moc tady toho k snídani nemám,“ omlouvala se, když už upravená stavěla před Aleše na stůl misku s cereálními kuličkami a mlíkem. Jen se usmál a uklidnil ji. Nezapomněl se významně dotknout její ruky, když si od ní bral lžičku.
„To je dobrý. Připomíná mi to mladý léta,“ prohrábl misku lžičkou a jednou si nabral. „Aspoň že sis včera cestou z chaty koupila mlíko.“ Povytáhla koutek úst do lehkého úsměvu a zabořila pohled do plné misky stojící před ní. Jednu nohu si přitáhla na prsa a v tomhle zvláštním posedu se pak dala do jídla.
„A co bude teď?“ zeptala se po chvilce ticha, kterou rušilo jen cinkání lžiček o keramické misky a tiché křoupání kuliček. Zvedl k ní pohled, čekal tuhle otázku. Eva se od jídla neodtrhla, její pohled však mluvil za vše.
„Teď? Teď bych nám uvařil kafe. Co ty na to?“zkusil to odlehčit. Káravě se na něj zadívala.
„Víš, jak to myslím,“ vytkla mu. Výraz ve tváři se mu změnil v neutrální a okamžik se na ni jen tak prostě tiše díval.
„Nevím. Byla by asi blbost to hned všem říct, co? Ale chci být s tebou,“ dodal rychle.
„Jo, to by byla blbost. Nedokážu si představit Danu … promiň, tvou mámu, jak by se na nás tvářila. Teď. Zrovna když jsme se vrátili z chaty. A co teprv Štěpán? Jak ten by reagoval?“ rozvykládala se a rozhazovala rozpačitě rukama kolem sebe.
„Štěpán? Myslím, že ten má momentálně trochu jiný zájmy,“ odpověděl hořce a nabral si další lžičku.
„Jo, to je možný. Ale i tak … bylo by to nefér. Nemůžeme spolu oficiálně být. Aspoň ne teď,“ dodala, když si všimla jeho vyděšeného pohledu. Párkrát zakroužil lžičkou ve zbývajícím mléku na dně misky. Věděl, že to takhle musí být, ale přesně takhle to nechtěl. Vždyť to bude zase to stejné co loni. Bude ji muset zase vyzvedávat na cestě do knihovny? Budou zase muset jezdit mimo město, aby spolu mohli být?
„Dobře. Zatím o tom nikomu neřekneme,“ hlesl nakonec poraženě a zvedl se od stolu. Schoval misku do myčky a postavil se ke dřezu.
„Budeš teda chtít to kafe?“ Spokojeně se na něj usmála.
„Jo, díky.“ Taky ona se zvedla a přistoupila k němu, když napouštěl vodu do konvice. Chytila ho za boky a políbila zezadu na krk. Všimla si, jak se lehce zachvěl a jak se mu v zátylku zvedly chloupky. Potutelně se usmála. Vzpomněla si, jak tenkrát s jednou holkou obdivovala Alešův zadek. Usmála se ještě víc, když jí ruce sklouzly místo tehdejšího zájmu. Aleš se k ní otočil čelem, ve tváři jen zářil. Přitáhl si ji blíž k sobě.

Od té noci uběhlo už pár dní. Teď jí několikrát denně pípal telefon a oznamoval novou příchozí zprávu. Pokaždé se jí tvář rozzářila nadšením a nedočkavě si četla její obsah. Pak byla občas dost překvapená, když byl odesílatelem někdo jiný. Například paní Bílá. Ta jí napsala zrovna toho rána, a proto teď stála před jejich domem a čekala, až jí někdo přijde otevřít. Ve dveřích se nakonec objevil obličej paní Bílé.
„Ahoj Evičko,“ přivítala ji, „ráda tě vidím.“ Otevřela dokořán, aby mohla vejít dovnitř. „Už mám uvařenej čaj,“ hlásila předem a kráčela do obývacího pokoje. Na stolku stála keramická konvice s čajem, dva krásné šálky a tác se Štěpánovými oblíbenými sušenkami.
„Omlouvám se, nabídla bych ti i víno. Přece jen jsem si z chaty přivezla asi 2 litry zpět, ale ty už jsou pryč. Zjistili jsme, že máme s Alešem velkou spotřebu,“ uculila se nevinně a usrkla si čaje. Evu to dost pobavilo. Je nezvyklé a vtipné tenhle výraz vídat u „starších“ lidí. Takhle se tváří většinou jen děti a puberťáci.
„To nevadí. Nějaký koupím a příště pozvu já tebe,“ uklidnila ji a vzala si jednu tu sušenku. Zcela chápala, proč je Štěpán tak miluje.
Pak už se paní Bílá rozvykládala. Povídala o všech zajímavostech i drobnostech, které se za poslední asi čtyři dny udály. Nezapomněla se však úspěšně vyhýbat jménu Štěpán. Eva jí za to byla částečně vděčná, neboť nevěděla, jak by se při tom měla tvářit. Pak se jí z kapsy ozvalo zazvonění mobilu.
„Promiň,“ omluvila se Daně a vytáhla telefon. Otevřela zprávu a četla. AHOJ KRASKO, CO DELAS U NAS TAKHLE BRZO DOPOLEDNE? ZUSTANES ROVNOU I NA OBED. PS:DESNE TI TO SEKNE! Koutky úst se jí zacukaly, musela se hodně přemáhat, aby se nerozesmála přímo před paní Bílou. Když pak zvedla pohled od mobilního telefonu, všimla si jejího zkoumavého výrazu. Jak to teď uhrát?!
„To píše Mirek. Už jsem ti říkala, že se se mnou dal znovu do řeči?“ vypustila ze sebe nakonec a byla na sebe hrdá. Lepší zahrání do outu už se jí dlouho nepovedlo.
„Ne, to jsi neříkala. To je skvělá zpráva,“ rozzářila se Dana. Věděla, jak moc ji hádka s Mirkem bolela. Měla tedy teď radost i za ni.
„No, potkali jsme se v klubu ještě ten večer, jak jsme se vrátili z chaty. Sám ke mně přišel a začal si povídat. Nakonec se mi omluvil a dokonce mi nabídnul, abych si s nimi někdy někam vyrazila,“ povídala dál.
„To je úžasný. To jsem fakt ráda,“ radovala se upřímně. Z rozhovoru je vyrušilo vrzání schodů.
„Ahoj,“ pozdravil přítomné Aleš, „co ty tady?“ Vypadal skvěle, pomyslela si Eva místo toho, aby mu odpověděla. Nebyl to žádný zženštilý typ kluka dnešní doby, ale zrovna dneska to vypadalo, že si dal dost záležet, než vylezl z pokoje. Černé triko mu ladilo s havraními vlasy, lehce sčesanými dopředu. A navíc byl skvělý herec.
„No, přišla jsem na pokec. Dana mě pozvala,“ brebtala pomalu a nesrozumitelně. „Ahoj,“ hlesla pak ještě, když si uvědomila, že ho zapomněla pozdravit.
„Co tady děláš? Nemáš ještě spát?“ otočila se na něj matka s tázavým pohledem.
„Cože? Normálně mě ráno taháš z postele, a když ti přijde Evča, tak si na mě ani nevzpomeneš. Tak jsem musel vstát sám, no,“ zkoušel to nějak ukecat. Snažil se přitom nedívat na Evu, neboť koutkem oka zahlídnul, jak jí úsměvně cukají koutky.
„Jé, sušenky,“ zavýsknul a vrhnul se ke stolu. To už se Eva mohla zasmát nahlas.
„To jsou Štěpánovy sušenky,“ obořila se paní Bílá a odtahovala tác z jeho dosahu. Přitom jí na tváři přejel krátce provinilý výraz, že jí to jméno tak nekontrolovatelně vyletělo z úst.
„No právě, jsou dobrý,“ huhlal se sušenkou v puse a usmíval se matčině reakci. Ta jen kroutila hlavou nad tím, jak má nenažrané syny.
„Tak fajn,“ vzdal to po chvíli Aleš a pohodlně se usadil v křesle nepřestávaje házet nenápadné pohledy po Evě. „Co si teda můžu dát k snídani?“
„K snídani? Je skoro dvanáct a ty chceš snídat? Už bude oběd,“ nepřestávala paní Bílá vrtět hlavou. „A vůbec, nechceš poobědvat s náma, Evi?“ Jaká náhodička, pomyslela si. Ale pokud je Štěpán doma, jako že nejspíš je, nebude překážet. Na druhou stranu věděla, že kdyby doma byl, paní Bílá by jí tohle nikdy nenavrhla. Všimla si jejich nadšených a očekávajících výrazů a rezignovaně vydechla.
„Tak jo.“