Dílo okamžiku

„To není možný,“ mluvila k sobě a zoufale hledala klíče v kabelce. Stála před vchodem do domu a nemohla dovnitř.
„Můžu vám pomoct, Marion?“ ozvalo se dobrosrdečně za ní.
Ohlédla se. Soused ze třetího patra byl venčit psa. Ratlík neznámého původu se jí otřel o nohu až nadskočila, protože měl špinavé packy. Chtěl na ni skákat, byl rozkošný, ale Marion se ho trochu bála. Neměla se psy úplně dobrou zkušenost.
„Uvítám to, ale nevim jak se dostanu domů. Nejspíš jsem zapomněla klíče v práci na stole jak je mým dobrým zvykem,“ povzdechla si. Přelézat balkony v desátém patře od sousedů se jí zrovna nechtělo. Neměla strach z výšek, to ne, ale přeci jen ... hloubka je to slušná a kdyby slítla dolů, tak by jen mohla litovat toho, že nesepsala závěť.
„Nemá někdo z vašich známých rezervní?“ zeptal se ještě soused když za ní zabouchl dveře do domu.
Zavrtěla odmítavě hlavou. „Z mých známých ...“ pomyslela si útrpně. Neměla zrovna moc přátel. Rodiče jí před nedávnem zemřeli. Pěkně postupně. Nejdřív tatínek na rakovinu, pak maminka z uzoufání, protože bez něho nemohla žít. A Marion tu nechali samotnou. Sourozence neměla. Přítele neměla, kamarádky také ne. Byla sama.
Normálně jí to snad ani nevadilo. Měla dvě kočky a svou hudbu. Někdy cítila samotu, ale dokázala se s ní dobře vypořádat. Byla na ni zvyklá. Byla jejím druhým já.
Zašátrala ještě jednou v kabelce a vyndala mobil. Mohla by zkusit zavolat svému šéfovi, jestli by ji ještě nepustil do kanceláře. Neměla by jinak kde spát.
„Pane Buriane, moc mě mrzí, že obtěžuji, ale zapomněla jsem si v kanceláři klíče. Bylo by nějak možné, že byste mi otevřel a já bych si je vzala?“
Pan Burian byl starší pán tak kolem padesátky. Marion u něho nastoupila hnedka po škole a zůstala dodnes. Dobrých deset let. Pan Burian ji měl vskutku rád, dokonce akceptoval její podivínskou náturu. Když jí rodiče zemřeli, byl první, kdo kondoloval a když se hroutila z té ztráty, nahrazoval jí otce a snad i díky němu přečkala to nejhorší období. Byla mu nesmírně vděčná. I tak mu nikdy nepřestala vykat. Byl to její výraz úcty vůči němu.
„Ale jistě, Marion, to není problém. Sejdeme se tam za půl hodinky, ano?“
Marion se ulevilo. Nečekala tak vstřícné jednání. Přeci jen volat kolem desáté večer není úplně obvyklé. Paní Burianová nejspíše nebyla právě nadšená.
Vydala se tedy zpět ke kanceláři. Pracovala v malé účetní firmě a měla na starosti agendy hned několika zákazníků. Byla vždy nadmíru pečlivá, a proto si ji pan Burian také vážil. Zákazníci byli vždy spokojeni.
„Příště si je dejte do kabelky rovnou,“ prohodil s úsměvem pan Burian, když pouštěl Marion do kanceláře. Klepla do krabičky na stěně a zařivka začala líně a pomaloučku vydávat světlo.
Ale ani toho nebylo třeba. Marion by našla svůj stůl i poslepu. Klíče ležely vedle telefonu. Ulevilo se jí. Dneska v noci má kde spát.
„Děkuju mockrát,“otočila se s úsměvem. Ale ten jí zmrzl na rtech ve chvíli, kdy zaznamenala, že se za ní nikdo nenachází. Bylo jí to divné, že by odešel a nechal klíče v zámku. Začala se trochu obávat. Zpoza rohu slyšela divný chrčivý zvuk. Obezřetně se přiblížila ke dveřím.
Na podlaze ležel pan Burian a škubal sebou. V Marion by se krve nedořezal. S rozšířenými zornicemi na něho vyděšeně zírala a nebyla schopná pohybu. Hlavou jí proběhly snad všechny poučky o první pomoci, ale najednou jakoby se nemohla rozhodnout, co má udělat.
Pak jako když utne přiklekla k němu, podložila mu krk smotanou bundou, čímž mu uvolnila dýchací cesty, vytáhla mu zapadlý jazyk a do úst mu vrazila násadu hřebenu, který nosila vždycky při sobě, aby si neprokousl jazyk. Přestal se konečně třást a Marion okamžitě zavolala sanitku. Byla vyděšená k smrti. Netušila, jestli udělala všechno správně. Vlastně si nebyla ani jistá tím, jestli řekla operátorce správnou adresu. Úlevu jí příneslo až typické houkání sanitky. Pan Burian byl stále v bezvědomí.
Přiběhl záchranář, aby se podíval, jak je na tom pacientZaznamenal tak jako Marion známky epileptického záchvatu a pochválil její zásah.
„Gratuluju madam. Nejspíš jste mu zachránila život.“
Konečně jí došlo, co udělala, podlomila se jí nohy a ona padla na kolena a obličej položila do dlaní. Svévolně se jí spustily slzy. Byly horké a hřály. Byly úlevné a zoufalé a přesto né smutné. Zachránila život. Splatila dluh.
Saniťáci přinesli nosítka a naložili pana Buriana. Přes nos už měl dýchací masku a měl podstatně lepší barvu než před pár minutami. Marion nevěděla, co přesně mu záchranář podal za lék, jen viděla rychlé injekční podání léku a pan Burian byl v okamžiku úplně klidný.
„Musím to oznámit jeho ženě.“ Uvědomila si a dnes už potřetí nahmatala v kabelce telefon.

Daniel seděl v lékařském pokoji a pročítal sportovní stránky novin. Byl zarytý sparťan a věděl, že se včera hrálo s Teplicemi. Večer začínal klidně. První výjezd zaznamenali v devět hodin večer. Nebyl to náročný případ. Klasický astmatický záchvat. Přijeli tam, nechali toho mladého kluka nadýchat, chvíli odpočinout ve sterilním prostředí sanitky a bylo po všem. No jistě, alkohol. Taková nezodpovědnost. I když u sebe měl dýchátko od lékařky, bylo mu to k ničemu. Ten lék se měl užít jen jednou a né pětkrát, jak to do něj tlačili ti jeho vyděšení kamarádi a měl být v klidu, suchu a teple. Nedodrželi ani jedno z toho a on se samozřejmě hroutil. Jak jinak. Zkaženej večer.
Naštěstí dneska sloužil s Markem a Petrem. Byli sehraná trojka. Marek byl bavič všech. Pořád něco vykládal a bylo ho všude plno. S nadsázkou mu všichni říkali, že by dokázal rozesmát i smrt. Černý humor saniťáků.
Petr byl příjemný pohodový kluk. Celkem nedávno se oženil a manželka je v osmém měsíci těhotenství.
„Tak co, Péťo, už jste si to nechali říct?“ zeptal se Marek už poněkolikáté v řadě, ačkoli věděl, že je Petr tajemný jako hrad v Karpatech.
„Nevím, ale i kdybych věděl, tak nepovím.“ Odvětil Petr s úsměvem, čímž Marka vyloženě deptal.
„Jak si to můžete nenechat říct? Co když pak budete zklamaní?“ úplně nasupeně se Marek na Petra obořil. Nemohl to pochopit. Oni s Klárou si to nechali říct a díky tomu měli čas připravit malému Honzíkovi pěkný pokojíček pro klučíka a Klára nakoupila výbavičku jak jinak než v modré. Podle Marka to prostě mělo jenom plus. Víš konkrétně na jaké miminko se těšíš.
„Předně je to naše věc,“zavrčel už trochu podrážděně Petr,“následně je to naše první miminko a my se tak těšíme na to, že přijde, že je nám to úplně jedno“
„A co jména?“ přidal se Dan také do debaty o potomkovi. Tak trochu Petrovi záviděl. Měli s Janou tak dlouhý vztah a konečně se dočkali. Zatímco s ním se Radka před půl rokem rozešla a on doteď nebyl schopen zaplnit po ní ve svém srdci místo natož plánovat rovnou rodinu. Vlastně měl na to ještě dost času. Třicet mu bylo teprve nedávno.
„Pro holčičku Nikola a pro chlapce Lukáš.“ Pronesl Petr pyšně, čímž donutil Marka i Dana k pobavenému úsměvu.
Čas docela příjemně utíkal, blížila se jedenáctá hodina. Ještě pořád byl celkem klid. Jeden výjezd to je úplně nic. Jakoby to zakřikl.
„Pánové, výjezd!“ozvalo se z reproduktoru nad Danovou hlavou a ten leknutí vyhodil noviny vysoko nad hlavu.
„Kurva, já tohle fakt nemám rád,“zareptal a utáhl si tkaničky na botách. Vyrazili okamžitě.
Jeli k nízké postarší administrativní budově. Moc toho nevěděli. Jen že volala nějaká vyděšená žena, že její šéf má záchvat a že se snažila o první pomoc. Mluvila trochu nesouvisle, ale aspoň že adresa jí byla rozumět.
V budově bylo zhasnuto, jen v prvním poschodí svítila jedna kancelář. Zabušili nejprve na dveře a zabrali za ně. Otevřeli se a Dan vyletěl s kufříkem do prvního patra.
„Tady“ zavolala na něho naléhavě ta žena, o které si Dan pomyslela, že je asi volala. Na zemi ležel asi padesátiletý lehce obtloustlý muž. Nohy měl pokrčené, hlavu podepřenou a v ústech ... pane bože ... hřeben??? Musel se tomu pousmát. Byla opravdu vynalézavá, slečna. Nebo paní? Neodvažoval se zeptat.
„Gratuluju madam. Nejspíš jste mu zachránila život.“ Usmál se na ni a spočinul na ní zrakem o pár vteřin déle, než je obvyklé. Nebyla nijak přehnaně krásná. Hnědé vlasy už byly roztřepené a bylo vidět, že o ně příliš nedbá. Make-up neměla, nalíčená nebyla. Ani oblečení nebylo jejímu věku právě úměrné. Měla dlouhou sukni až skoro na zem a rolák. Přitom jí třicet ještě nemohlo být. Upřela na něho plachý vyděšený pohled, který tak často vídával u přeživších po zásahu. Měla hluboké tmavězelené oči, které ho donutily se na okamžik zamyslet na svou vlastní smrtelností chvíli před tím, než napíchl pacientovi žilu.
Ona tam seděla a on slyšel, jak usedavě pláče. Doufal, že úlevou.
„Bude v pořádku, nebojte“ pronesl ještě, ale měl dojem, že ho nevnímá. Chtěl ji obejmout, ale tolik odvahy neměl. Škoda.