okřídlené srdce

„Proč mi to udělal ?“ kvílím své nejlepší kamarádce Lindě do sluchátka.
„Protože kluci jsou mizerové!“ sdělí mi svůj názor na věc. Hmm…to vím taky, ale teď bych potřebovala slyšet slova útěchy, omluvu….? Možná. Radši se s ní rozloučím a zavěsím. Zalezu si do postýlky se svým čertíkem Felixem, kterého jsem dostala od brášky k Vánocům, a hrnkem teplého kakaa. „Co jsem udělala špatně ?!“ tahle otázka mi duní v hlavě a já se jí nemůžu zbavit. Po tvářích se mi koulí slzy, jak hrachy… Nakonec vyčerpáním usnu.
Ráno se probudím do krásného, leč větrného dne. Zrcadlo minu velkým obloukem. Cestu do školy zvládnu automaticky. Chovám se jako robot….dýchám, chodím, dívám se kolem, ale smysl mi uniká.
Přehrabuji se ve skříňce a hledám učebnici dějepisu, když ji uvidím. Dlouhé blond vlasy má spletené do copu, obličej jemně namalovaný. Dlouhá sukně se vlní při chůzi. „ Jsme podobné typy.“ dojde mi. Stejná barva vlasů. Ty její jsou akorát dlouhé, kdežto já mám mikádo podle vzoru Victorii Beckham. Stejné oči. Modré. Akorát styl je jiný. Já mám radši sportovní styl, ona hippie.
A je mi ještě hůř.
„Co na ní vidí ?“ ptám se sklíčeně Lindy. Zakoulí očima na důkaz, že neví.

Po třech dnech potkám v parku svého dobrého kamaráda Marka. Je často pracovně vytížený, takže se vídáme zřídka.
„Ahoj Lucinko. Copak, nejsi ve své kůži ?“
„Máš postřeh.“ zašklebím se na něho. „ Ahoj Marku.“
„Tak s tím něco uděláme, co říkáš ?“
„Jsi hodný, ale já teď nemám na nic náladu.“
„Ani na mě ?“ vtipkuje.
Dojde mi, že on za Kubovy chyby nemůže, a poprvé se na něho usměji.
„No vidíš, úsměv ti sluší mnohem víc. Nechceš jít semnou v sobotu pouštět draka ?“ mrkne na mě.
„Pouštět draka ? To jsem nedělala už…….už hooodně dlouho!“ Směju se.
„Tak jsme domluvení, ve dvě tě vyzvednu.“

Stojím před zrcadlem a přemýšlím, jestli si narazit kulicha nebo čelenku. „Na kulicha bude ještě času dost.“ Usoudím a zkrotím vlasy pletenou čelenkou.
Vydáme se spolu za město na leteckou pláň. Marek mi cestou draka nepůjčil ba ani neukázal. To co vybalí z igelitového pytle, mi vyrazí dech. Barvami ve spreji nasprejované velké srdce s křídly. Vypadá, jako by chtělo vzlétnout. Marek rozmotá celý špagát, vezme mě za ruku, a společně se rozběhneme proti větru. Srdce se pomalu odlepí od země a stoupá. Blbneme jako malé děti a je nám krásně.
Markovy oči mě hřejí na tváři. Chvíli váhá, pak si mě přitáhne, a jemně políbí. Odtáhnu se a čekám vysvětlení….vždyť jsme kamarádi.
„Mám tě rád Lucie!“ řekne zastřeným hlasem.
„Nikdy se mi nelíbilo, že chodíš s ním, ale nechtěl jsem ti to rozmlouvat. Stejně bys na mě nedala.“ Usměje se.
„Máš pravdu.“ Přitulím se k němu, naše ruce se propletou a rty spojí. Nad hlavami nám poletuje okřídlené srdce a já cítím, že ta bolest v mém srdci pomalu mizí…..