Osudová nehoda? - 4. díl

PÁTÝ DEN:

Sotva ráno procitnu, vykouknu z okna, abych se přesvědčila, zda je opravdu tak krásné počasí, jako o tom přesvědčují švitořící ptáci za okny. Ale bohužel Alenka, jak se zdá,stejnou radost nesdílí. Ba naopak, spíš mám pocit, že pod peřinou tiše pláče. Ještě víc se mi to potvrdí, když zpozoruji nepatrné pohyby. Rozhodnu se postavit na nohy a s pomocí berlí se přemístit až k její posteli. Přijde mi jí líto, po dobu, po kterou tu leží, ji ještě nikdo nepřišel navštívit. Copak je asi s jejími rodiči? Židli, která je kousek od postele, si posunu k ní a potom se na ni posadím. Alenka mě určitě uslyšela, jelikož náhle ztichla. Odhrnu kousek peřiny, kde hádám, že se nachází její hlava. Zdání mě nezklame, obličej má mokrý a červený od pláče. Podívá se na mě tím smutným dětským pohledem, kterému odolat opravdu nejde. Tak nějak sama mi ruka klesne na její obličej a setřu jí z něj slzičky, které teď znovu samovolně stékají. Už se ani nesnaží je skrývat. "No tak, neplač, jsem tu u tebe", snažím se jí ukonejšit. Pochopí, že ve mne má oporu a tak se posadí a já ji obejmu. Láskám ji ve vlasech a šeptám hezká slovíčka. Mezi tím hlazením a konejšením, se odhodlám zeptat na rodiče: "Alenko, maminka ví, že tu jsi?" "Ví, ale.....ale sem nepřijde, pro.....protože má pořád rande s nějakým tatínkem." Z toho si vyvodím, že její matka si užívá s nějakými chlapy, zatímco její dcera je pro ni pro tuto chvíli volná. Tyto matky asi nikdy nepochopím, všude se říká, že když žena porodí, projeví se u ní větší mateřské pudy a tudíž je úplně normální, pokud se bojí o své dítě. Ale co je tohle proboha za matky? Copak nikdy nepoznaly ani špetku zodpovědnosti za něco?

Alenka brzy přestane plakat a vypráví mi o babičce z otcovy strany, která ji má moc ráda a často ji hlídá. Nechci od ní vyzvídat úplně do detailu a tak otázku, týkající se jejího tatínka spolknu. během chvilky se z nás stanou kamarádky a abych jí pomohla zapomenout na to, proč dnes plakala si s ní zahraji „Člověče nezlob se“. Všimla jsem si hry ležící na okenním parapetu až dnes, nejspíš nějaká leží na každém pokoji v dětském oddělení. Máme tak o zábavu postaráno až do snídaně, kdy hru musíme přerušit a sklidit a poslušně sníst co nejvíce.

Vizita mi přinese taky dobrou náladu, doktor mi potvrdí zítřejší propuštění domů. Pro Alenku už tak dobrou zprávu nemá, ještě dnes odpoledne ji totiž čeká operace. A podle stavu po operaci bude teprve vědět lépe, kdy ji propustí. Alenčina dobrá nálada trošku poklesla, ale když jsem slíbila, že ji přijdu navštívit, byla ráda.

Celé dopoledne jsme prokecali a dokonce jednou došlo i na polštářovou válku. Tu nám ale brzy překazily sestřičky. Však taky neznám žádnou válku, která by se obešla bez křiku. No abych to shrnula, dělali jsme blbosti. Docela jsem začala litovat, že mám bráchu a ne sestřičku. I když, když slyším ostatní, jak nadávají na ségry, asi to nebude o moc lepší než s bráchou. Takže si vlastně nemůžu stěžovat, s bráchou se celkem snáším, ale někdy s ním nic řešit po dobrém nejde. Počkat, stop! Vždyť já bych tu ze sebe dělala úplnýho andělíčka. Zatímco vůbec taková nejsem. Teda to nechtějte slyšet mamku, kdyby o mně řekla pár hezkých věcí, nejspíš bych dala vyvěsit vlajky. No, však to znáte.

Mamka mě tentokrát navštívila ve spěchu. "Dnes se nezlob, ale babička potřebuje uklidit a znáš to, lepší když to nebudu odkládat. Jinak zítra, jakmile tě propustí, mi zavolej a já tu do čtvrt hodiny budu." "Jasně, díky. Jo a mami, nevadí, že zítra mě přijde domů navštívit Radek?" Mamka se zatvářila dost překvapeně a vůbec mi nedošlo proč. Pak jsem si to ale hned uvědomila: "No jo, promiň, já ti o něm ještě neřekla, viď? Radek je ten kluk, co řídil motorku. To on mi zavčas zavolal záchranku. No a byl mě tu navštívit, je moc fajn." Detaily o tom, že to zdaleka nebude jen kamarádství, jsem si prozatím nechala pro sebe. "Já jen, aby ses nedivila, kdo to je." Mamka k mému velkému údivu nic nenamítala, za což jsem jí byla moc vděčná. Dlouho se už nezdržovala a šla za babičkou.

Docela mě překvapila Andy, která mě návštěvou poctila hned cestou ze školy. A že jsem byla fakt dost překvapená. Nezapomněla mě totiž informovat o Danovi, a i přesto, že je pro mě minulost, tohle se mně i trochu dotklo. Začal se všude objevovat s nějakou peroxidovou blondýnkou. Nevím, co mě na tom mrzelo víc, zda to, že byl schopný mě nahradit tak brzo, nebo to, že si vybral nějakou namyšlenou fiflenku. Každopádně, kdybych řekla, že mě to nechalo chladnou, asi bych spíš lhala.

Radek mě přivítal polibkem. Líbali jsme se celkem dlouho a nikdo nás nerušil. Alenka byla na operačním sále, a tudíž jsme měli pokoj jen pro sebe. Většinu času jsme strávili kecáním. Zašli jsme do místní kavárny a dali si horký čaj. Potom jsem ho šla doprovodit a vrátila se zpět na stále prázdný pokoj. Šla jsem k oknu a pozorovala z něj všechen ten ruch kolem, lidi relaxující na lavičkách, zamilované párečky, ale taky ty, co tesknili po domově.