Souznění duší

On: „Jsi dokonalá“
Ona: „Ty taky“
On: „Tak proč tu takhle sedíme a nic zásadního se neděje?“
Ona: „Že ne? Právě jsem ti řekla, že jsi perfektní a dokonalý, co víc chceš?“
On: „Nevím.. Chtěl jsem toho hodně“
Ona: „Ach ten minulý čas…“
On: „Ten tvůj pohled.. celou dobu se na mě díváš tak nějak jako bys říkala´Já vím a Ty víš´ trochu ironický pohled řekl bych..“
Ona: „Vzpomeň si na tu básničku, co jsi napsal ´Drzý úsměv..´“
On: ´..a pihy jak hvězdy paní noci..´“
Ona: „Už nevím jak to bylo dál..“
On: Já taky ne..“
Ona: „´Možná proto tě jen v dokonalých barvách zřím.´ nebylo tam něco takového?“
On: „Bylo..“
Ona: „A pak že si to nepamatuješ..“
On: „Máš je schované?“
Ona: „Ty dopisy? Jistěže mám.“
On: „Já ten jeden taky.“
Ona: „Trapná chvíle ticha.“
On: „Neřekl bych, spíše melancholická vzpomínka na něco, co neexistovalo.“
Ona: „Že ne? Ty dopisy jsou hmatatelným důkazem, že něco bylo.“
On: „A co?“
Ona: „Souznění duší, možná.“
On: „Není to trochu kýčovité pojmenování?“
Ona: „My dva jsme byli zosobnělý kýč..“
On: „Kýčem pohrdám..“
Ona: „A mnou?“
On: „Tebou se pohrdat nedá.“
Ona: „Ale jo.“
On: „Ne, kdykoliv jsme viděl někoho, kdo ti byl jen zdánlivě podobný, lekal jsem se.“
Ona: „Minulý čas je všudypřítomný. Já se pořád lekám.“
On: „Jsi daleko citlivější než se tváříš.“
Ona: „Já se tvářím jenom někdy.“
On: „Oči tě prozrazují.“
Ona: „A co prozrazují?“
On: „Že jsi jiná.“
Ona: „To ty taky“
On: „Byli bychom dokonalý pár..“
Ona: „To určitě.. Myslíme stejně..“
On: „..krademe si věty z úst..“
Ona: „..milujeme češtinu..“
On: „..píšeme..“
Ona: „A milujeme se..“
On: „..ale jinak než své partnery, milujeme se protože jsme stejní.“
Ona: „Z toho ale vyplývá že miluji sebe.“
On: „A kdo ne?“