Poslední dopis II

Kapitola druhá – rána - ty a já

...
Už zase odbočuji a ty jsi z toho nervózní. Ale vždyť mě znáš – jsem: „Rozverná a zapomnětlivá.“ to jsi mi vždycky říkával. Tak moc mi chybíš…

Vždycky ráno, když jsi vstával do práce, nezapomněl jsi mě políbit a říct mi, jak moc mě miluješ. Jak to vím? Jedna z věcí, kterou jsem ti nikdy neřekla je, že každé ráno, když jsi tohle udělal, jsem už nespala. Když jsi odešel a klaply za tebou dveře, vstala jsem a šla k oknu. Stála jsem za ním a sledovala tě – jak jsi vyšel ze dveří, jak na tebe zaštěkal pes, a tys mu řekl, že má mlčet, že ještě spím, pak jsi vytáhl auto, vyjel jsi ze dvora a jel dál. Stála jsem tam, dokud jsi neodjel tak daleko, že jsem tě neviděla. Pak jsem šla do kuchyně přečíst si tvůj vzkaz do nového rána. Začínal slovy: „Dobré ráno, Miláčku“ a končil: „Miluju tě“. Mezitím bylo pár vět o tom, co nám došlo, o tom kdy se vrátíš, o večeru, co budeme dělat, o změnách, které se dneska stanou a o všem možném. Ne, nepamatuju si všechno, co tam bylo napsáno. Ani nemusím. Všechny je mám v krabici schované. Baf! Další z věcí, o kterých nemáš ani páru.

Rána prostě byla krásná. Pokud jsme se večer před tím pohádali, stejně jsi mi řekl, že mě miluješ a nechal jsi mi vzkaz, ve kterém ses buď omluvil, nebo mi „lehce“ naznačil, že se mám omluvit já. A já věděla, že to neděláš ze stereotypu. Pobavil mě lístek, na kterém stálo: „Dobré ráno, Miláčku! Omluv se mi. Miluju tě“

Slova miluji tě jsme ze sebe dlouho nemohli dostat viď. Vzpomínáš, kdy to bylo poprvé? To už jsme byli nějaký ten pátek spolu, tuším tak tři, čtyři měsíce. A do té doby jsme se „jen“ líbali a objímali. žádná slova mám tě rád, miluji tě. Až pak jednou, vzpomínáš, když jsme se pohádali, už vlastně ani nevím proč, ale ty jsi určitě vzpomeneš, v tomhle oboru jsi jednička. Křičeli jsme na sebe dost nahlas, málem jsme si vytrhali vlasy, ale když jsme se přiblížili k sobě, každý z toho rohu místnosti, odkud jsme na sebe řvali, najednou mě okouzlila ta tvoje vůně a v té chvíli, kdy jsem uviděla tvé modré oči (které ti mimochodem neladí k hnědým vlasům, ale to je tak nádherné… jinak další věc, kterou jsi ode mě nikdy neslyšel), prostě v tu chvíli se zmenšil svět jen na ty tvoje oči. Svítili horlivostí s jakou jsi chtěl mít pravdu. Pak už jsem nic neslyšela, naše hlasy umlkly a do ticha, které bylo tak nepopsatelně jiné, než to, ve kterém ti píšu tenhle dopis, do toho ticha se rozlehly jen naše hlasy, které v tu samou kouzelnou chvíli řekly ta dvě slova, která nás provázela a provází každým ránem a každým dnem. Miluji tě. Kolik kouzel a tajemství se v těch slovech skrývá? To dokáží popsat snad jen dva lidé, pro které jsou tato slova celý život, tak, jako pro nás dva. Od té doby jsme byli jiní – dokonalí pro život, který nás čekal.

Konečně jsme našli to, co nás doopravdy spojovalo – ne společný sport, oblíbené filmy, ani hudba, ani přátelé. Ne, nic z toho. Byla to láska, to, co nás drželo i v nejhorších chvílích. Pořád se ptám, kde se v nás vzala. Až na to jednou přijdeš, dej mi, prosím vědět. A nesměj se, že už zase filosofuju. Nebo ti pustím Titanic a budeš se na něj muset dokoukat až do konce. Vím, jak ho nesnášíš a umím si tě představit, jak se šklebíš jenom při té představě. Víš, další věc, kterou bys měl vědět je, že já ho do konce taky nikdy neviděla. Nemohla jsem se dodívat přesně od té samé chvíle jako ty. Zvláštní, jak nás mohlo spojovat něco, když jsme se ještě ani neznali. Asi jsme byli pro sebe stvořeni. Jo, já vím, nevěříš na osud. Já taky ne. Ale věřím, že Láska nás spojila už před začátkem věků neviditelným provázkem, který, ať už jsme jej více či méně zamotávali, natahovali a přepínali, stejně nepovolil a jednou se sám odmotal a smrsknul se na pár milimetrů. Snad ani tahle verze se ti nelíbí? Snažím se být poetická. Tos měl na mě docela rád.

Já skládala básničky, zatím co ty sis vybrnkával melodii svého nového „hitu“, který jsem ti zkritizovala ještě před předvedením. Měl bys věděl, že se mi vlastně všechny líbili. Snad proto, že jsem tak ztřeštěná, snad proto jsem ti řekla že ne. Snad proto. Měl bys to vědět.

Kapitola třetí bude, až mě moje múza opět políbí na čelo. No nemusí, stačí když ho uvidím :-)