Dílo okamžiku 2

Petr se spojil s dispečinkem a dostali nařízeno jet do Královských Vinohrad. Celou cestu sledovali stav pana Buriana, ale k žádným změnám nedošlo. Byl stále ještě v bezvědomí, což nebylo nic výjimečného. Danovi najednou došlo, že nezná totožnost pacienta.
„Ježiš Marku, já se tý ženský zapomněl zeptat na to, kdo to vlastně je.“ Podotkl vyděšeně a Marek k němu zvedl překvapeně zrak. To se Danovi ještě nestalo. Obvykle to byla první informace, na kterou se ptal.
Nebylo zbytí. Zašátrali po oblečení pana Buriana a modlili se v obyčejnou občanku. Měli kliku, protože našli celou peněženku. Danovi se trochu ulevilo, ale zase měl špatný pocit z toho šacování.
„Neblbni, dyk ani nebyla hezká.“ Pronesl Marek kousavě. Přesně to byl jeho styl. Chtěl Daniela trošku popíchnout a lehce si z něho udělat srandu. Ale Dan v tu chvíli podobnou poznámku nečekal a udiveně se na Marka zahleděl.
„To snad ani ne, ale v životě jsem neviděl křehčí bytost.“ Pronesl Dan zamyšleně, čímž Marka přinejmenším zarazil. Vlastně mu přesněji došlo, proč muži chtějí ženy. Pro jejich křehkost a něhu. Ta desítky tisíc let zarytá potřeba chránit. K čemu jsou emancipace současného století, když staré principy pořád platí?
Dojeli do Vinohrad a už na ně čekali. Převzali pacienta a Daniel jim sdělil totožnost, co se stalo a jaký byl až doposud postup. Jelikož byl pan Burian stabilní, dali ho na JIPku, protože potřeboval soustavné monitorování. Pro Dana, Marka i Petra tím pro tuto chvíli končila práce. Odjeli zpátky na základnu a zasedli opět do lékařského pokoje. Dan se těšil, jak si dočte noviny. Bylo něco k půlnoci, únavu očekávali všichni tři až kolem druhé ranní.
Byla to klidná směna. Asi za hodinku si šel Dan lehnout. Kluci hráli karty, Marek zjevně vyhrával a hurónsky se u toho smál. Petrovi to začínalo nejspíš lézt na nervy, protože i přes jeho mírnou povahu postřehl Dan očividné povzdechnutí. Nejradši by Marka zakous. Kupodivu byl dneska nějak méně snesitelný než obvykle. Neměl na něj náladu.
V odděleném pokoji bylo příjemné šero. Sundal si kalhoty a boty a jen v triku si lehl do měkkých peřin, které tam každý den připravovala paní na úklid. Usnul ihned a vzbudil ho až hlas z reproduktoru. „Pánové, výjezd.“ Dan vylítnul jak střela, oblékl se, utáhl tkaničky a vyrazil. I přes svůj spěch byli ale kluci rychlejší a už na něj v sanitce čekali. Petr šlápnul do pedálu a zamířil si to s nimi na Jižní město. Marek si neodpustil štiplavou poznámku o tom, že po tý třicítce už to asi není ono a že Dan stárne a šklebil se na něj.
„Jo kamaráde, lepší už to nebude.“ Tropil si z něj škodolibou srandu, ale Dan ho důkladně ignoroval. Za ta léta co spolu sloužili přesně věděl, že tohle je jediná fungující obrana. No a pak samozřejmě ještě zabíralo to pověstné: „Víš co Sašo .... .“
Dojeli na místo. Byla to havárka na Jižní spojce. Neměl tu silnici moc rád. Sice ten obchvat ulevil vnitřní Praze, ale byl neustále tak přetížený, že se co chvíli ucpával a nehody tam byly na denním pořádku. Tenhle úsek byl zvlášť příšerný. Tříproudá silnice se tu zužovala kvůli mostu do dvou pruhů a né vždy se řidiči dokázali dohodnout, kdo má přednost při vjetí na most.
Hasiči už byli na místě. Normálně sice nepřijížděli, ale havárie vypadala značně zle. Jedno auto ve svodidlech, druhé na střeše pár metrů dál. Přiběhl k nim policista a stručně vylíčil situaci.
„Je tu náledí a řidič neuzpůsobil jízdu stavu vozovky.“ Řekl věcně a Danovi připadal v tu chvíli jako odosobněný stroj.
„Navíc ten blbec ještě přibrzdil, dostal smyk, blokly se mu kola a přistál támhle. My jsme ho ven nedostali, tak ho snad kluci hasičský z toho vysekaj. Tomu ve svodidlech nic moc není. Chytly to airbagy. Byl připoutaný, alkohol v krvi jsme nenaměřili. Jen vás poprosím o zběžnou prohlídku.“ To bylo přímo na Dana. Teď už mu připadal krapet lidštější, ale dokázal by si to představit i líp.
Dan se rozběhl k tomu u svodidel s Markem v těsném závěsu.. Opravdu mu nic nebylo jen krapet šok. Posadil si ho na chvíli do sanitky, dal mu prášek na uklidnění a udělal rychlé vyšetření. Neměl ani škrábnutí. Jeho auto na tom bylo ale úplně jinak. Nissan Almera z 97mého roku měla předek napadrť. Oprava na 50 tisíc. Pokud by to teda tomu chlápkovi za opravu stálo, což nebylo jistý. Když se ale na něj podíval, došlo mu, že auto je to, co ho teď zajímá úplně nejméně. Byl vyděšený, ale vpodstatě bylo jen otázkou času, kdy zabere prášek. Dávali tomu čas.
Hasiči vyprostili druhou oběť. Byl to tvrdý oříšek. Museli ho vystříhávat nůžkama, odlehčit karoserii a přesto měl ještě nohu zaseklou pod volantem. Trvalo jim to dlouho. Možná až příliš dlouho. Daniel tam vyrazil okamžitě, Marek ještě chvíli setrval u předchozího pacienta. Když Dan dorazil k vyproštěnému, došlo mu, že už je pozdě. Toho se bál. Nedýchal, neměl tep a zornice nereagovaly. Měl proraženou plíci a vnitřní krvácení. Tady přišli pozdě. Hasiči se na něho tázavě dívali a on jim jen smutně pokynul hlavou.
„Čas úmrtí 4 hodiny 22 minuty.“ Někdy svou práci neměl rád.
Přinesli prostěradlo, čímž ho potáhli. Budou ho muset odvézt do márnice.
Naložili ho do sanitky a vyrazili. Nevím, jestli jste někdy zažili, když sanitka vyjíždí od zásahu bez houkaček, ale to je snad lepší, když huláká na celé okolí. Ten zvuk znamená naději, že ještě není vše ztraceno, že se bojuje o život. To ticho, které ale nastalo po odjezdu sanitky utvrdilo všechny přijíždějící o tom, že tady už nebylo pomoci. Každému jednotlivci se do duše vkradl nepříjemný pocit vlastní smrtelnosti. Klidně by se to dalo nazvat kolektivním zoufalstvím.
Petr se zručností ostříleného saniťáka šlápl na pedál a namířili si to na Motol. Všichni v naprostém tichu. Dokonce i Marek mlčel. Neměl rád, když vozili mrtvoly a bylo mu jasné, že teď není ten jeho šibeniční humor na místě.

Marion tam ještě chvíli seděla na studených schodech a jen hleděla do stěny. Naprosto netušila co si počít a teď zrovna jí zmítala podivná apatie. Bylo jí to jedno. Jen tam tak byla.
Neměla ponětí, jak dlouho tam je, ale uvědomila si, že už bude asi hodně pozdě. Paní Burianové ještě nevolala, mobil ležel vedle ní na schodu. Zavřela oči a rozhodla se zavolat. Nemá na výběr, někdo jí to říct musí.
„Dobrý večer, paní Burianová.“
„Marion? Stalo se něco?“ zeptala se opatrně, protože jí Marion volala teprve asi podruhé za těch deset let a ten první případ se týkal důležitého problému ve firmě, když jí pan Burian nebral telefon.
Marion stěží potlačila slzy, které se jí přes veškeré úsilí draly do očí.
„Volala jsem záchranku. Pan Burian měl nějaký záchvat a právě ho odvezli. Ten doktor ale říkal, že bude v pořádku. Slíbil mi to.“ Pronesla ještě nadějně, ale paní Burianovou už uklidnit neodkázala.
„Kde leží? Kdy se to stalo? Jak se to stalo?“ střílela na Marion jednu otázku za druhou.
„Stalo se to před chvílí. Prostě se za mnou složil a začal se třást. Já nic víc nevím. Netuším, kam ho odvezli.“ Najednou si s hrůzou uvědomila, že se zapomněla zeptat.
„Obvolám nemocnice a dám vám vědět, paní Burianová. Nezlobte se, já se nezeptala, kam ho vezou.“ Omlouvala se roztřeseně.
Ihned položili telefon a Marion začla s nemocnicemi. V kanceláři měli telefonní seznam. Sedla s tudíž ke stolu a jala se obvolávat. Moc logicky jí to nemyslelo, tak to vzala podle abecedy. Bulovka, Motol, Thomayerka ... Vinohrady. Už málem propadala zoufalství, ale u té poslední možnosti konečně zabodovala. Ulevilo se jí. Stav jí sice neřekli, ale už věděli, kam mají jet.
Okamžitě informovala paní Burianovou, zamkla kancelář a rozjela se noční tramvají do nemocnice.
S paní Burianovou se potkali u vchodu. Vlétly dovnitř jak velká voda a hned se pokoušely zjišťovat první informace. Trochu je zchladil přístup sester. Sice jim sdělili současný stav pacienta, ale také je štandopéde poslali domů se vyspat. Návštěvní hodiny se konají v křesťanské hodiny, né v noci a teď by pro něho stejně nic neudělaly. Ani jedna.
„Prospěte se a přijďte zítra. Tady bude v dobrých rukou.“ Řekla jim starší sestra lehce při těle naučenou frází. Pravděpodobně toto sdělovala denně.
Marion byla k uzoufání vyčerpaná. Byla to příšerná noc a ani večer se nevydařil. Byla na večeři s bývalým manželem. Rozvedli se celkem nedávno po velmi krátkém manželství, které trvalo zhruba půl roku, protože ji Milan záhy podvedl a ještě stále se hádali o majetek, i když jim ho rozdělil soud. Skoro pokaždé z toho Marion vyšla jako poražená. Milan měl ostřejší lokty a ona povolila jen aby už měla pokoj. Dnešní večer nebyl výjimkou. Ale konečně to snad bylo naposledy. Děti díky bohu neměli, což byla pro Marion paradoxně úleva, takže se to obešlo bez větší citové újmy. Jen po něm v jejím srdci zbylo obrovské prázdné místo.
Přišla domů, odemkla dveře a kočky se jí hned začaly lísat k nohám. Milovala je. Drbala je za ouškama a ony vrněly takovým tím typicky uklidňujícím způsobem. Dala jim jíst a sama se přesunula do koupelny, kde do prádelního koše nacpala všechny věci, které měla zrovna na sobě. Připadaly jí tak špinavé. Sama si pak stoupla do sprchy, opřela se o stěnu a nechala si na záda dopadat příjemné kapky horké vody. Mísily se s jejími slzami, které tentokrát nechala volně stékat po tvářích. Byla k smrti unavená.