Záblesk ve tmě

Rozhodla se. Už neudělá stále dokola opakovanou chybu. Tentokrát mu to neprojde tak snadno. Cítila vztek a věděla, že ten, konečně silně vyvřelý, udělá své. Zastře i ty jemné hlásky, které se takovému zacházení bránily.
Seděla uprostřed třídy na lavici, svou sousedku nevnímala. Nevadilo to, obě už byly zvyklé. Když se nedařilo, braly to s respektem. Koukala z okna. Válela se za ním mlha, stejně neměnná jako už několik posledních týdnů. I takovou mlhu měla v sobě. Nemohla ji rozpustit. Nemohla jí utéct. A tak ji pohltila. Snad to očekávala od začátku. Nepřemýšlela nad ničím, byla až moc zabraná do zkoumání té jednotvárnosti. Pořád na ni něco tlačilo, skoro to nevnímala, ale nedalo se to přehlušit. Po dlouhé době ignorace lehké bodání přerostlo v nesnesitelnou bolest. Smísila se s vztekem. Vražedná kombinace.
A přitom si připadala tak lehce! Nic jí nebránilo, nic jí netížilo. Až tam to došlo. Utrpení otupělo, přerostlo v lhostejnost, přítelkyni všech necitlivých. Řadila se teď k nim a nacházela v tom sílu. Konečně, konečně jednou nebude ona tou, jíž je ubližováno. Nyní bude ubližovat ona.
Přišel se zvoněním. Veselý, s úsměvem na dokonalé tváři jako vždy. Neviděla ho smutného. Jen dvakrát to tak vypadalo, jenomže to způsobila pouze únava. Nic víc, nic míň. Kolikrát si říkala, co se za tou jeho maskou radosti skrývá.
Pozdravil jí, odhalil své zářivé zuby. Čekal s nadšením stejně vřelý pozdrav doprovázený smíchem. Vždycky si nemohla pomoct, a i když z něj byla sebevíc zklamaná, přinutil jí povytáhnout koutky. Ale to bylo včera, dnes je dnes.
S největší námahou odlepila svůj zrak od neměnné šedě a poctila ho svým pohledem. Nepozdravila, jen se koukala. Bez známky veselí, bez známky přátelství.
Úsměv mu pomalu opadal. Nereagovala na jeho otázku. Ani jí nevnímala, snad k ní ani nedolehla. Stál na místě, přikovaný. Netušil, co se děje. Co se stalo. Co udělal, spíš neudělal. Musel odejít, učitel už dávno přišel.
Pozoroval ji celou hodinu. Nepsala si zápisky, přestože jindy z ruky nepustila propisku. Zírala z okna. Chladná, bez života, jako socha. Po hodině se zvedl. Všichni se sunuli do další třídy, ona ani nezaznamenala, že už zvonilo. Mířil k ní pomalu, snad doufal, že se oklepe, vrátí se zpátky a zase bude přítomná, na rtech jí bude pohrávat zamyšlený úsměv.
Jenomže ona se nepohnula. Postavil se před ní, zaclonil jí výhled. Zrovna padal lístek. Probleskl tou kalnou bílou, prosvětlil den. Zeptal se jí, co se děje. Konečně se mu věnovala. Pohlédla na něj, viděla ho jasně. Vystupoval z mraků.
Promluvila, poprvé za tento den. Klidně. Slova z ní plynula naprosto neměně, jako by si neuvědomovala, kolik měsíců trápení jimi zahlazuje. Řekla mu to, jak se rozhodla. V duchu na něj křičela – Miluju tě. Ale ten němý výkřik nad otupělostí zvítězil jen na chvíli. Už nemohl, bezúspěšně bojoval až příliš dlouho.
A pak odešla. Jeho obraz se rozplýval.
Zůstal stát na místě. Opuštěný. V hlavě mu stále dokola zněla ta tři slova: Nic. Je pozdě.