Poslední dopis III

Kapitola třetí - nenávist a láska

…
Já skládala básničky, zatím co ty sis vybrnkával melodii svého nového „hitu“, který jsem ti zkritizovala ještě před předvedením. Měl bys věděl, že se mi vlastně všechny líbili. Snad proto, že jsem tak ztřeštěná, snad proto jsem ti řekla že ne. Snad proto. Měl bys to vědět.

Taky bys měl vědět to, co na tobě nesnáším… ty to víš, a moc dobře, tak ti to spíš připomenu.

Nesnáším, když si necháš ostříhat vlasy na moc krátko, nelíbí se mi to, vypadáš jak blbeček, to víš, kolikrát jsem ti to říkala. Nesnáším to, když musíš mít vždycky pravdu, k mé smůle ji máš docela často, nesnáším tvoje plakáty, pořád si opakuju, že opravdu nevypadám jako Jennifer Aniston ani Angelina Jolie. Nesnáším to, když se jen na chvilku díváš na jinou tak, jako se máš dívat na mě a jenom na mě. Nesnáším to, když mi vyčítáš, že jsem sobecká, a nesnáším to dost, protože sám jsi docela velký egoista. Když už jsme u toho, nesnáším tvoje velké ego a to, že si o sobě moc myslíš, nesnáším, když manipuluješ s lidmi svým sladkým úsměvem, nesnáším, když lžeš – ať už mě (ale to sis naštěstí už odvyknul, nebo ses tak zdokonalil, že už to nepoznám) nebo komukoli jinému. Nesnáším to, že jsi tak vychrtlý. Nesnáším, že kdykoli jsme spolu, začneš si ve chvililince ticha zpívat, pískat nebo broukat nějakou písničku. Tohle mě vytáčí do nepříčetnosti. Nesnáším, když nemáš pravdu a neumíš to uznat. Nesnáším to, že chodíš celý týden v jednom svetru. Nesnáším tvoje oranžové tričko. Nesnáším, když mě fotíš. Nesnáším to, že všechno řešíš na poslední chvíli. Nesnáším, když mě v tu nejdebilnější chvíli rozesměješ k pláči nebo výbuchu smíchu. To je asi tak všechno, co jsem ti kdy řekla, že na tobě nesnáším.

Lásko, víš, měl bys něco vědět. Musíš to vědět. Právě kvůli těmhle kravinám a maličkostem, kvůli kterým se rozčiluju, právě kvůli tomu tě tak moc miluju. Tak moc, že to nikdo nikdy ještě nevyjádřil – ani Mácha v Máji, snad ani Šalamoun, když napsal Píseň písní. Je to až zvláštní, že ti celý ten náš život říkám, jak moc mě to vytáčí, a je to pravda, ale čím dál, tím víc si uvědomuju, že nebýt těchto věcí, nejsme si tak blízcí a naše láska není tak velká.

Snad bys měl vědět i to, co na tobě miluju. To jsem si, bohužel, taky asi neřekla. A pokud bys tohle nevěděl, myslím, že by celý tenhle dopis ztratil svůj smysl. Tak začneme, nebudu tě napínat.

Miluju tvou vůni – vím, kde jsi, nebo kde jsi byl, cítím tam tvou vůni, poznám, že jsi doma, když jdu po schodech, cítím to, a poznám, že doma nejsi – ta vůně mi chybí a když ji cítím, naplní mě pocit jistoty a bezpečí. Miluju tvé oči – jsou tak hluboké, tak modré, až by to nikdo nečekal. Svítí do dálky a jejich světlo mi dodává odvahu žít dál. Miluju tvé ruce – máš nádherné dlaně, tvé prsty jsou tak zvláštní, že bych se na ně dokázala dívat celé hodiny, umíš s nimi rozeznít nejeden nástroj a ani já neodolám jejich volání. Máš silné paže, ale když mě objímáš, neznám nic jemnějšího a citlivějšího. Miluju každý den prožitý s tebou. Miluju to, že když mě uvidíš, pozdravíš mě a přitom zajedeš rukou do mých vlasů a na tvář a tvé ruce mě zahřejí v obětí. Miluju to, že poznáš každou mou náladu a podle toho mě buď utěšíš, nebo povzbudíš, nebo se se mnou raduješ, miluju to, že dokážeš se mnou všechno prožít, tak, jako by to nedokázal nikdo jiný. Miluju tvé pevné nervy, které vydrží každý můj nešvár a každou střelenost, kterou si jen vymyslím. Miluju tvou rodinu. Miluju tvůj hlas a tvá záda. Miluju způsob, jakým jíš i ten, jakým spíš. Miluju tvé vtipy a tvůj nádherný úsměv, který mě zahřeje i v mínus padesáti. Ale nejvíc ze všeho miluji tvé srdce a tvou duši, protože je nemožné nemilovat něco, co ti zcela a naprosto dobrovolně patří.