Osudová nehoda? - 5. díl

ŠESTÝ DEN:

Jen co mě propustili z nemocnice a mamka mě vyzvedla, jsme jeli rovnou domů. Cestou jsem se rozhlížela, jestli se za dobu mé nepřítomnosti něco změnilo. Vypadalo to ale, jako by všechno bylo ve starých kolejích. Až mi to připadalo, jako bych do tohoto světa ani nepatřila. Vždyť jsem samá novinka, zatímco tohle nudné zaprášené město přivítalo nějakou tu novinku minimálně před pár lety.

Právě jsme dorazili před náš barák. Jako na potvoru ale musím potkat někoho, koho bych nejraději už neviděla. Jenže to už je ten můj život. Přes chodník si to kráčí naše nová "zamilovaná" dvojice ve složení Barbie a Ken. Blbost, jen jsem si to trochu přibarvila. I když oni k tomu nemají zrovna moc daleko. Fakt. Blonďatá fiflenka s růžovým tričkem a obrázkem "Hello Kitty", bílou kratičkou minisukní a pod ní pruhované (jak jinak taky) podkolenky. K tomu samozřejmě nechybí kabelka v trendy maxi velikosti. A Ken? Těsné modré kalhoty mu obepínají vysportované nohy, bílé tričko s obrovským nápisem "I'm only your boy!", k tomu si nezapomněl vzít jeho oblíbenou kšiltovku a značkové boty od Horsefeothers. Ideální pár, no ne? Ještě jim chybí malý "kabelkový" pejsek a dvě roztomilé dětičky. Když vylezu z auta a všimnu si jich, ani jeden se mě samozřejmě nevšimne. Mají si toho přes ty pusinky ještě tolik říct... "Ahoj Dane, ani ses nepochlubil, že někoho máš." To zabere, protože se hned od sebe odtrhnou´. Ani nevím, co ho přemluvilo se tak rychle otočit. Nejspíš poznal můj hlas, ale taky je dost pravděpodobné, že chtěl vetřelce, co je vyrušil, poslat někam. Jenže jak zjistím, to si nedovolí. Ani Barbie se netváří zrovna moc potěšené. Podívá se na mě jedním s bídou jedním okem a jen pohrdavě přejede mou zlomenou nohu v sádře. Pak už mě ignoruje a všímá si jen svého miláčka. "Čau, já tě přece nemusím informovat o každým svým kroku." Čímž hodlá ukončit naši konverzaci, ale to se pekelně spletl, pomstím se mu stejně jako on se chová ke mně. "Jasně, tak až zase budeš chtít dělat příležitostnou důvěrnou kamarádku, řekni. Kamarádi tu jsou přeci od toho, aby si pomáhali.Co kdyby ti ta nová nechtěla dát?" Páá a užij si to." Tohle ho vytočí, zvlášť, když se do toho vloží Barbie. Jenže mě to už je fuk, odcházím s dobrým pocitem.

Doma už mě nedočkavě vyčkává bráška a můj chlupatej Gerry. Ten mě samozřejmě neopomene málem povalit na zem, a to i přesto, že na něj vybafnu takhle s nohou v sádře a opírající se o berle. Přivítat se musím i s bráškou, který se tváří jaksi podezřele. V tom určitě bude nějaká "slepičárna", jak mamka s oblibou říká. O mém správném mínění se brzy přesvědčí, protože mě vede do obýváku. Málem omdlím štěstím. Na koberci ve vysoké krabici, vystlané teplou dekou, se v klubíčku krčí štěňátko shit-zu! "To není možný!" vypadne ze mě, když tu malou krásu spatřím. Tuhle rasu jsem si vždycky přála. Mám v oblibě spíš větší rasy, jako je náš Gerry, čistokrevný zlatý retrívr, ale tahle malinká rasa mě prostě okouzlila. "Díky moc, kde jsi ho vzal?" ptám se Nikiho a pusinkuju ho za ten dárek. "No kámoščina fenka měla víc štěňat, než čekala. Takže byla ráda, že se jednoho zbavila. Navíc, jak jsem slyšel rasu, neváhal jsem. Ty by si mě stejně přizabila, kdyby ses to dozvěděla." "Mám tě ráda, bráško", objala jsem ho a pak se vrhla na to štěně. Je to fenka. Hned se ke mně začala tulit, nejspíš mě přijala za svou novou maminku. Až teď si všimnu Gerryho, hlavně to, jak na mě svýma smutnýma očima kouká a viditelně na malé štěně žárlí. Zavolám ho k sobě a on na mě začne štěkat. Usoudím, že se o mě s nikým dělit nehodlá. A tak štěně položím zpět do krabice a teprve teď ke mně doleze. Olízne mi obličej a stále ke mně čmuchá. Asi se snaží vypátrat, kde jsem se mu schovávala. Na to ale zřejmě nepřijde, neboť svůj zájem stočí až k tomu malému stvoření v krabici. Štěně se ho hned lekne a cukne sebou. Za chvíli už se ale oba dva k sobě mají a různě spolu dovádí. Za to jsem moc ráda a přemýšlím, jak tu psí slečnu pojmenovat.

Přesně v 16 hodin u nás začne vyhrávat zvonek u domovních dveří. Jít otevřít dveře nemůžu, protože mi to doma nikdo nedovolí. Dokonce za mě vyvenčí i pejsky. Takhle se mít pořád… Nj, já vím, asi bych zlenivěla. A to já v úmyslu nemám. Ve dveřích pokoje se objeví Radek. Vůbec jsem to nečekala, takže mě dost překvapí. Ale příjemně. Nejen v podobě dlouhého polibku pro začátek, ale taky slunečnicí. Jak jsem se od něj dozvěděla, s mým bráchou se trochu zná. Teď už je mi jasné, kdo mu vyzradil jméno mé nejoblíbenější květiny. Co mě ale hodně potěší je to, že se o mně zajímá u někoho jiného, aby mě mohl nějak potěšit nebo překvapit. Musím mu to brzy oplatit. Teď, když znám nějaký důvěrný zdroj, to nebude těžké. Další skvělá věc, na které jsme se domluvili je, že budu každé ráno chodit kolem jeho školy. Uvidíme se tak alespoň o něco více. Chodí do třeťáku a to jsem ráda. Kdyby ho totiž čekala maturita, nejspíš bychom se viděli jen velmi málo. Jednou z těch horších novinek je bohužel skutečnost, že bydlí 35 km od Českých Budějovic. Naštěstí je na intru, jen víkendy budou menším problémem, protože jeho rodiče požadují, aby o víkendech přijížděl domů. Ale zas tak moc mi to nevadí, klidně za ním budu dojíždět. Bydlí ve vesnici Bzí, kde je krásně. A jeho rodiče? Nezbývá mi, než doufat, že si na sebe zvykneme a nebudou mě brát za tu, co jim „ukradla“ syna. „Jo, a počítáš, doufám, s tím zítřkem? Něco jsi mi slíbila.“ Zapátrám v paměti a jediné, co mě napadne, je pozvání na zmrzlinu. „No jasně, ale bude tu nejspíš menší problém“, stočím zrak na mou nohu, což pochopí. „A v čem by nám ta sádra měla zavázet? Ale jestli ti vadí, klidně tě budu nosit na rukách, princezno moje.“ Na tohle nemůžu odpovědět jinak než sladkým polibkem. Ne, že bych si tak fandila, ale o tom všem mě totiž Radek už mnohokrát přesvědčil. Ale to pro mě není až tak podstatné jako to, jak líbá on. Jedním slovem prostě „božsky“! A co že děláme potom? Nic zvláštního, pokračujeme pořád jen v tom jednom. Nic míň, naopak spíš víc, vznášíme se někde v našem světě.Ani nevíme, kdy se naše ústa odpojí, pouze to, a to nás znovu přesvědčí o realitě, že je již 20 hodin a 15 minut. Nezbývá nám tedy nic jiného než se už rozloučit a těšit se už na zítřek.

SEDMÝ DEN:

Na dopoledne jsem měla s Andy domluveno, že mi půjčí sešity. A že jich bylo dost, jsem se přesvědčila, když jsem v tom zápalu opisování mrkla na hodiny. Byla jedna hodina a já měla před sebou sešity ještě tři. To mě celkem znervóznilo, protože za hodinu se má stavit Radek. Nepatřím k holkám, kterým příprava na rande zabere několik hodin, ale je taky pravda, že hodiny mě stejně šokovaly. Nakonec jsem sešity nechala být a šla omrknout můj šatník. Ve 13:38 jsem byla sama se sebou už spokojená, takže jsem sešla dolů do kuchyně se něčeho napít. Mamka hned poznala, že se někam chystám. Nezapomněla dodat, že bych se spíš měla učit. Jenže tentokrát má přednost Radek. Taky to byl on, kdo kvůli mně ani nejel domů za rodiči!

Radek je přesný, přesvědčím se v tom, když na minutu přesně zvoní náš zvonek. Přivítáme se trošku míň důvěrně, asi proto, že je s námi můj brácha. Jde společně s námi pár metrů, pak se s námi rozloučí a vydá se směrem k vlakovému nádraží. Radek na tuto chvíli čekal, neboť jakmile nám Dan zmizí z dohledu, přitiskne si mě a nedočkavě mě políbí. Pak se ode mě odtáhne: „Chtěl jsem si tě vychutnat bez rodinných příslušníků. Ale příště to už asi nevydržím. Ale aspoň budou vědět, co k tobě cítím.“ Tahle slova prostě nejde stvrdit jinak, než dlouhým vášnivým polibkem. Nejspíš bychom v tom pokračovali, ale přeruší nás nějaká, asi 40-letá paní, která pravděpodobně závidí, alespoň si jinak její narážku na dnešní mládež vysvětlit neumím.

Pokračujeme dál, netuším, do jaké kavárny mě vede, zbývá mi jen se vedle něho belhat s berlemi a následovat ho. Pak ale zbystřím, v dálce uvidím Kena (Dana), jenže ta, kterou právě líbá rozhodně není Barbie. Můj pohled Ken bohužel zachytí, za což si v duchu nadávám. A zachytí ho i Radek, protože se mě na něco právě ptal. „Děje se něco? Máš divnej výraz ve tváři.“ „Ne, promiň, jen jsem zahlídla bejvalýho s nějakou holkou.“ Očima tu dvojici vyhledá a pak se na mě otočí: „Bolí to?“ Nějak mu nedokážu odpovědět jednoznačně, a tak se rozhodnu mu říct, jak to vlastně všechno před tou nehodou bylo. Radek mě poslouchá a nijak nepřerušuje.

Vstoupili jsme do kavárny a já vybrala hned první stolek od kraje. Dojde k nám nějaký mladý brigádník s omletou otázkou: „Co to bude?“ Zapíše si naše přání a než se před námi objeví pořádná porce zmrzliny politá ovocnou omáčkou, dopovím Radkovi všechno o mé osobě a Danovi. Ještě než se do té lákavé porce zmrzliny pustíme, mi Radek řekne: „Nechci, aby si o našem rande povídala jen o tvém předchozím vztahu. To, co ti udělal, je fakt hnusný. Chápu, že ti bude možná trvat déle, než to z hlavy pustíš, ale byl bych moc rád, kdyby ses snažila mě mít ráda. Já ti za to pomůžu zapomenout na toho grázla. Chci jen, aby si věděla, že já tě mám moc rád, a budu mít rád, ať už to dopadne jakkoli. Toho, co právě řekl, si moc vážím. Teď už si jsem jistá tím, že on mi stojí za to všechno a můžu se na něj spolehnout. Tohle je konečně kluk, kterého jsem hledala!!!

--------------------------------------------------------

O OSM MĚSÍCŮ POZDĚJI: (KONEC ČERVNA)

Super! Výzo mám suprový. Matiku jsem vyválela na trojku, ale co se dá dělat. No a ty dvě dvojky navíc nikoho nezabijí. Radek už mě čeká před školou. Strašně mu to sluší. Tím, jak si nechal narůst trošičku delší vlasy, vypadá starší a zdaleka už nepůsobí jako puberťák. Sedneme si do naší nejoblíbenější kavárničky, kterou od našeho prvního rande prostě zbožňuju. Poslední témě, o kterém bychom se právě teď chtěli bavit, je škola. Načež probereme všechno od a do zet a dostaneme se až na program prázdnin. A právě v tomhle má pro mě Radek překvapení: „Sehnal jsem pro nás dva brigádku v jednom baru tady v Budějkách, já budu za barem a ty budeš těm žíznivým krkům roznášet pití. Máme jen denní a večery budou volné. Ale je tu taky možnost si služby sem tam vyměnit a můžeme si pak užít i přes den někde u vody. Jakej jsem?“ „Excelentní!“ Políbíme se a už k nám přichází nás známej brigádník Vojta. Objednáme si a pokračujeme v načatém líbacím procesu.

„Ahoj mami, jsem doma!“ pozdravím matku a zabouchnu za sebou dveře. Mamka mi ani neodpoví, naproti mi přijde jen Gerry a Sheila, jak jsem svou psí slečnu pojmenovala. Jeden mě povalí na zem a druhej mě hned začně olizovat. Jakmile mě dostatečně projeví radost z mého příchodu, automaticky zamířím do její (nebo spíš bývalé tátovy) pracovny. A taky ji tam opravdu najdu, sedí za stolem a je začtená do časopisu JOY. To už mě zaregistrovala: „Ahoj, zlato. Tak jaké je vysvědčení?“ Hned ho vytáhnu na stůl, přímo před její oči, a čekám reakce. Nad trojkou se moc pozitivně nezatváří, ale když se dozví o plánované brigádě, ještě mě pochválí. Takže, jako že jsou vyhlídky na prázdniny? Skvělé! Budu doma, s milovanou osůbkou a ještě přibudou nějaké prašule. A ty se mě, jako každé holce, budou moc hodit.

Tímto zakončuji mou povídku, doufám, že se vám líbila. Za všechny komentáře předem děkuji. Mimochodem budu si teď muset pár měsíců dát oddech, protože mě čekají přijímačky a to není jen tak. To asi chápete. Tak zatím ahoj.