Zůstaň se mnou

Ozvalo se hlasité prásknutí dveřmi. Pocítila jsem na tváři další příval slz a hlavu jsem si stále schovávala v dlaních. Přece doopravdy neodešel! Seděla jsem v koutě svého pokoje a teprve po pár minutách jsem se konečně odvážila zvednout. Nechtěla jsem si připustit pravdu. Bála jsem se, že tu opravdu není. Potácela jsem se celým bytem jako smyslů zbavená a doufala, že někde nakonec zahlídnu ten známý stín...
Nebyl tam. Odešel. Zůstala jsem stát sama uprostřed prázdného bytu a zírala jsem na dveře. Co když už nepřijde? Bylo zapotřebí té další hloupé hádky? Něco mi říkalo, že tohle nebyla jen „další hloupá hádka“. Byla mnohem horší než všechny předchozí. Byla poslední... S brekem jsem se sesula na podlahu – obavy byly silnější než já. On už se nikdy nevrátí...
Probudilo mě vyzvánění mobilního telefonu. Bezmyšlenkovitě jsem ho zvedla k uchu, aniž bych se podívala, kdo volá.
„Hmm?“ zamumlala jsem rozespale.
„No Kláro, co je sakra s tebou? Už snad půl hodiny na tebe zvoním, buším na dveře, snažím se ti dovolat a ty nic! Jsi v pohodě?“
Kámoščin starostlivý hlas mě konečně probral. Ukončila jsem hovor a natáhla se pro klíče. Jakmile jsem odemkla, dveře se rozletěly dokořán a Tereza vpadla dovnitř.
„Proboha,“ zamračila se, když mě uviděla. „Co...“
„Neptej se mě, já... asi jsem usnula. Nevím ani, kolik je hodin. Nevím, jak... Proboha,“ opakovala jsem po ní, když jsem náhodou spatřila svůj odraz v malém zrcadle vedle dveří. Vypadala jsem hrozně: vlasy rozcuchané, oči celé opuchlé a řasenku rozmazanou. Začalo mi svítat a jakmile se vrátil ten hrozný pocit beznaděje, oči se mi opět zalily slzami.
„Zlato, no tak, nebreč,“ ihned ke mně přiskočila a pevně mě objala.
„Já... M-marek... r-rozešli jsme s-se,“ vzlykala jsem jí do ramene.
„To mě mrzí... Ale s tím teď nic neuděláš. To, že budeš jenom fňukat, nic nevyřeší. Nesmíš se trápit...“
„J-já vím. Jenže já h-ho miluju.“
Odtáhla se a s vážným pohledem se mi zahleděla do očí.
„Víš... Už ses pro něj natrápila dost. On ti za to nestojí. Jen si vzpomeň, kolikrát už ti ublížil... Zapomeň na něj, je to hajzl! Věř mi, že bez něj ti bude líp.“
Její slova bolela, ačkoli jsem věděla, že má pravdu. Vždycky mi dokázala poradit ze všech nejlíp, vždycky stála při mně. Proud slz ovšem ne a ne zastavit.
„Ále no tak, přestaň už,“ zamračila se a jala se mi utírat mokré tváře. „Už sis pobrečela a teď by to chtělo nahodit úsměv!“
Šklebila se na mě tak dlouho, až jsem se prostě musela začít smát. Byla jsem jí vděčná, že se mě snažila rozveselit.
„Vidíš, že to jde!“ prohlásila vítězoslavně. „A teď zvedáme kotvy a žádný slzy už nechci vidět.“
„Počkat, kam jdeme? Já nikam nechci,“ protestovala jsem.
„Žádný odmlouvání, musíš přece žít!“
Sice jsem se moc necítila na to, abych šla mezi lidi, ale než jsem se stačila vzpamatovat, seděly jsme obě dvě v jakémsi podniku, kde jsem nikdy předtím nebyla. Muzika tam hrála nahlas, všude bylo plno lidí a všichni se zřejmě dobře bavili... kromě mě. Rozpačitě jsem se rozhlížela kolem.
„Co tady budeme dělat?“ zakřičela jsem Terce do ucha, aby mě v tom hluku vůbec slyšela.
„Přece se bavit!“ zvolala vesele. „Podívej támhle na toho fešáka, ten by teda stál za hřích!“
Otočila jsem hlavu stejným směrem jako ona a hned jsem věděla, koho má na mysli. Na baru seděl nějaký frajírek a nespouštěl z mojí kámošky oči. Bylo mi to jasné – Terka se tu dneska večer rozhodně nudit nebude. Je vážně hezká a s klukama to umí, proto není divu, že na každém mejdanu sbalí, koho si umane.
„No jen běž, já tě tady přece nedržím,“ pokrčila jsem rameny, když jsem viděla, jak na něj svůdně mrká.
Konečně obrátila svou pozornost zpátky ke mně. Chvíli se tvářila trochu ustaraně.
„Neměla bych tam chodit, jsem tu přece s tebou.“
„Já si nějak poradím,“ ujistila jsem ji.
„Slibuješ, že ti to nebude vadit? Stačí říct a pro dnešek se na flirtování úplně vykašlu.“
„Jdi už,“ pobídla jsem ji. „Tomuhle se fakt líbíš. Přece si kvůli mě nenecháš ujít takovou příležitost!“
Vděčně se na mě usmála a ve vteřině už seděla na baru vedle svého nového objevu. Povzdechla jsem si. Sice jsem ji ujišťovala, že mi to nevadí, ale popravdě jsem neměla nejmenší tušení, co si tady sama počnu. Nikdy jsem nedokázala být tak společenská jako Tereza. Odvrátila jsem se od nich a zahleděla se kamsi do prázdna.
Jakmile jsem osaměla, přepadl mě opět smutek. Ztratila jsem Marka... Věděla jsem, že mi ublížil tolik, že nemám nejmenší důvod na něj stále myslet, ale nebylo to jednoduché. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jakou měl náš vztah cenu a jestli mě Marek vůbec někdy miloval. Bylo mi čím dál hůř a nejraději bych vypadla ze společnosti těch lidí, kteří si tu bezstarostně užívali volného večera. Chvílemi jsem neměla daleko k pláči a musela jsem si pořád opakovat všechna slova, kterými mě chlácholila Tereza.
Po pár minutách jsem si uvědomila, že necivím tak úplně do „prázdna“, ale přímo na mladého číšníka. Věnoval mi zkoumavý pohled a já se začervenala a raději se rychle zadívala jinam. Za malý okamžik mi to ovšem nedalo a podívala jsem se znovu jeho směrem. Se zájmem mě pozoroval. Měla jsem dojem, že jakmile zachytil můj pohled, mírně mu zacukaly koutky úst, jako by se pokoušel o náznak úsměvu. To už jsem mu však přestala věnovat pozornost. Z reproduktorů totiž právě začala hrát písnička Stay with me od Ironika, která mi vnukla nový příval chmurných myšlenek. Stačilo slyšet pouze tři slova – stay with me – a pocítila jsem strašlivou touhu rozběhnout se k Markovi a zakřičet na něj také „Zůstaň se mnou!“
Vtom se přímo vedle mě ozvalo hlasité zakašlání, až jsem nadskočila.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“
Stál tam. Ten číšník, co mě tak hypnotizoval pohledem, byl teď přímo vedle mě a z tváře mu doposud nezmizel zkoumavý výraz.
„Já jen myslel... Nezatančíš si?“
Zůstala jsem na něj civět s pusou dokořán, neschopná slova.
„No... já... totiž... Copak ty nemusíš pracovat?“ vylezlo ze mě.
„Už jsem se tady dneska nadřel ažaž. Můžu si dát pauzu. Tak půjdeš?“
Upřel na mě své modré oči a já v nich najednou spatřila cosi nepopsatelného... nádherného. Ty oči mě úplně pohltily, jen matně jsem vnímala, že se zvedám se židle a nechávám se odvést na taneční parket...
Neměla jsem vůbec náladu tancovat a rozhodně ne na písničku, která ve mě budila zoufalství z rozchodu s Markem. Ale rázem jako by se všechno odplavilo pryč... Svět kolem přestal existovat, vnímala jsem jenom ty oči. Bylo v nich něco moc pozitivního.
„Já jsem Alex,“ promluvil po chvíli.
„Klára.“
Víc už jsme nemluvili. Měla jsem pocit, že to není potřeba. Vlnili jsme se pomalu v rytmu hudby a já mu stále fascinovaně hleděla do očí. Mohla bych do nich koukat věky... Jenže stačila jedna vteřina a všechno se změnilo. Nevím proč a nevím jak, ale najednou se můj pohled odtrhl od té modré nádhery a zabloudil pohledem někam za Alexova záda. Záhy jsem toho hořce zalitovala. Kdybych věděla, co spatřím, nejspíš bych se byla nikdy nepřestala dívat do jeho očí.
Celá jsem ztuhla. Na opačném konci místnosti seděl Marek ve společnosti několika holek. Jednu z nich jsem poznala okamžitě – byla to ta, se kterou mě podváděl. Zbělala jsem vzteky a v hlavě mi začala pulzovat jediná myšlenka: vypadnout odsud. Nechala jsem tam Alexe, aniž bych cokoli řekla, popadla jsem bundu a vyběhla ven právě ve chvíli, kdy dozněly poslední tóny Stay with me.
S pláčem jsem došla na zastávku a celou cestu autobusem jsem si v duchu nadávala, jak jsem pitomá. Tereza měla ve všem pravdu, ona vidí nejlíp, jak se kvůli Markovi neustále jenom trápím. Tak ráda bych si vzala její rady k srdci a začala žít nový život bez něj! Měla jsem pocit, jako bych už chvíli žila... v náručí neznámého kluka, který mě pouhým pohledem přinutil na všechno zapomenout. Jenže jakmile jsem uviděla Marka, rázem se ve mě probudil nejen vztek nad tím, jak mi věčně ubližuje, ale i touha být s ním, a zase jsem byla v háji. Kéž bych ho už nikdy nemusela vidět! Možná by se mi rychleji podařilo na něj zapomenout...
Jakmile jsem dojela domů, vypnula jsem si mobil a po rychlé sprše jsem téměř ihned usnula.
Druhý den byla sobota, takže jsem v posteli zůstala déle než obvykle. Chtěla jsem se podívat na mobil, kolik je hodin, tmavý displej mi ovšem připomněl, že jsem mobil před spaním vypnula. Ihned po zapnutí mi zapípala smska. Otevřela jsem ji a nevěřila svým očím. Stálo tam: „Díky za tanec.“
Přemýšlela jsem, jestli ještě náhodou nespím. Byla jenom jedna možnost, kdo to mohl napsat... Vždyť to není možné! Kde by vzal moje číslo? Navíc se mi nezdálo příliš pravděpodobné, že by mi děkoval za těch pár minut po tom, co jsem tak neohrabaně zdrhla.
Z úvah mě vyrušilo vyzvánění mobilu. Podívala jsem se zpátky na displej a viděla, že volajícím je Tereza.
„No ahoj! Kam ses včera ztratila??“ spustila na mě, jakmile jsem hovor přijala.
„Hm... moc mě to tam už nebavilo a... byla jsem unavená...“
„Aha. Jo, jasný a teď bys mi mohla říct pravdu, ne?“
Sakra. Vždycky všechno prokoukne.
„Ale vždyť to je pravda...“
„Hele, nezkoušej to na mě. Tancovala jsi s takovým fešákem a chceš mi namluvit, že tě to tam nebavilo? A mimoto – viděla jsem Marka.“
Fajn, vzdávám to.
„Dobře, máš pravdu. Viděla jsem ho.“
„A to byl snad ten důvod, proč jsi tam chudáka Alexe nechala stát a bez jakéhokoli vysvětlení jsi zmizela?“
„Totiž... Počkej, jak víš..? To od tebe má to číslo!“
„A od koho jinýho asi? Viděla jsem tě utíkat pryč a bylo mi ho docela líto, jak tam zůstal uprostřed parketu a nechápavě se za tebou díval. Tak jsem šla za ním – a pak jsem si všimla Marka a bylo mi to jasné, tak jsem se to pokusila Alexovi vysvětlit.“
„A nechceš mi taky vysvětlit, proč jsi to vlastně dělala?“
„Jen nedělej, že nevíš. Myslím, že jsi ho vážně zaujala. Vždyť na tobě mohl oči nechat!“
„Jo, ty jeho oči...“ na chvíli jsem zapomněla, že mě Tereza poslouchá.
„Áá, já to věděla! Láska na první pohled! Z toho něco bude, dej na mě.“
„Ale prosím tě! Já přece nikoho nechci. Myslím, že na to teď nejsem moc připravená...“
„Připravená, nepřipravená – to jsou kecy. Víš, co ty potřebuješ? Kluka, co tě bude mít fakt rád. A s tímhle by to mohlo vyjít. Tak se tomu nebraň! A na Marka koukej zapomenout! Nezaslouží si tě.“
Celý den jsem přemýšlela nad tím, co mi řekla. Alexe jsem v podstatě vůbec neznala, ale v těch jeho očích bylo něco, co mě přitahovalo. Nechápala jsem, proč jsem se s ním cítila tak dobře, ale bylo mi čím dál víc jasné, že to chci cítit znovu. Dala jsem na Terezinu radu se tomu nebránit. Večer jsem to nevydržela a rozhodla jsem se do toho podniku zajít, tentokrát sama. Nevěděla jsem, co mu řeknu, nevěděla jsem, jak se bude tvářit, hlavně jsem ho chtěla vidět.
Uviděla jsem ho hned, jakmile jsem tam vešla. Stál za barem a zřejmě připravoval nějaký drink. Došla jsem až k němu a posadila se za bar.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho váhavě.
Konečně zvedl hlavu. Zatvářil se překvapeně i potěšeně zároveň.
„Ahoj. Tys... přišla.“
„Jo,“ usmála jsem se na něj. „Promiň za ten včerejšek. Neměla jsem vůbec v úmyslu zdrhnout. Jenom jsem trochu... zpanikařila.“
„To je v pohodě, neomlouvej se. Když jsem tě tady viděl sedět, vypadala jsi hrozně nešťastně. Tolik jsem ti chtěl nějak pomoct, jenže jsem nevěděl jak. A potom... myslel jsem, že jsem něco udělal špatně, že jsem to zpackal. Ale tvoje kámoška mi všechno vysvětlila.“
„Kdyby nebylo jí, asi bych nikdy nesebrala dost odvahy přijít sem znova,“ přiznala jsem.
Zadívala jsem se do těch jeho velkých očí a pomalu jsem se v nich opět začínala topit...
„Em... nedáš si koktejl?“ nabídl mi. „Na účet podniku.“
„To si dám líbit,“ zaculila jsem se na něj.
Pozorovala jsem ho, jak s přehledem míchá nápoje, jak obratně třepe se shakerem, nalévá koktejl do skleničky... A celou dobu jsem si říkala, jak u toho vypadá božsky...
Postavil přede mě hotový koktejl se dvěma ozdobnými brčky. Nedočkavě jsem ochutnala.
„Páni!“ hvízdla jsem po prvním doušku. „To chutná vážně skvěle! To je snad nejlepší koktejl, co jsem kdy pila!“
„To víš, musím si nějak pojistit, abys mi zase neutekla,“ mrkl na mě.
„Ujišťuju tě, že to fakt nehrozí. A jestli mi budeš takovýhle koktejly servírovat celý večer, ani se odsud nehnu!“
Zasmála jsem se a uvědomila jsem si, že je mi opravdu fajn. Povídali jsme si pak s Alexem celou věčnost, zatímco on obsluhoval zákazníky a dělal další drinky. Moc jsme toho o sobě nevěděli, ale já měla pocit jako bych ho už znala léta. Byl milý a zábavný, takže mi večer uběhl nadmíru příjemně. Když už bylo opravdu pozdě, začala jsem se zvedat k odchodu.
„Počkej, půjdu s tebou,“ nabídl se. „Stejně už končím.“
Doprovodil mě až na zastávku. Můj autobus měl každou chvíli přijet, a tak nastal čas se pomalu rozloučit.
„Děkuju za tenhle večer,“ začala jsem. „Bylo mi hezky.“
„Jsem moc rád, žes přišla.“
Dlouze se na mě zadíval. Bože, má tak nádherné oči, pomyslela jsem si. Čím déle se na mě díval, tím nervóznější jsem si připadala... Tolik jsem si přála, aby mě už víc nenapínal!
Podlamovala se mi kolena, když se ke mně přitisknul těsněji. Opatrně vzal mou hlavu do dlaní a já sledovala, jak se jeho modré oči čím dál víc přibližují. Když se zastavily jenom kousek od mého obličeje, zašeptal: „Líbíš se mi od první chvíle.“
A potom se jeho rty něžně dotkly mých.
Líbal tak krásně – byla jsem v sedmém nebi. Ovšem pouze do té doby, než mi na mysl opět přišlo něco, co všechno pokazilo. Takovou dobu jsem byla navyklá pouze na Markovy polibky, že tohle bylo najednou tak zvláštní... Marek – stačilo, abych na něj pomyslela, a bylo jasné, že to nedopadne dobře. Odtáhla jsem se od Alexe.
„Promiň. Nejsem si jistá, jestli... to doopravdy chci.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Tohle jsem přece vůbec nechtěla říct! Ani jsem to tak necítila. Co to do mě vjelo?
Zaskřípaly za námi brzdy. Otočila jsem se právě včas, abych viděla, že můj autobus je tady.
„Musím už jít. Tak... ahoj.“
Rozloučila jsem se, jak nejrychleji to šlo, abych neviděla jeho zklamaný výraz. A aby on neviděl, jak mě to mrzí. Nebyla jsem schopná mu cokoliv říct. Bála jsem se, že udělám další pitomost, a radši jsem opět zbaběle prchla.
Když se autobus rozjel, ještě jsem se naposledy ohlédla. Pořád tam sklíčeně stál.
Zvorala jsem to. Zase. Tentokrát už jsem ale nemohla čekat, že napíše. Bylo teď na mě, abych se snažila. Ale já věděla, že to nedokážu.
Následující dny se pomalu vlekly a já nespočetněkrát brala do ruky mobil s naivní nadějí, že se třeba stal zázrak. Pořád jsem na Alexe musela myslet. Ale on se neozval. Tereza do mě pořád hučela, ať mu napíšu sama, že na to určitě čeká. Jenže já neměla dost odvahy. A pochybovala jsem o tom, že by mě chtěl Alex ještě vidět po tom, co jsem od něj už dvakrát nesmyslně utekla. Nenapadal mě žádný způsob, jak omluvit své chování.
Uběhlo pondělí, úterý, středa, čtvrtek... V pátek jsem v obchodním domě náhodou narazila na Marka – samozřejmě nebyl sám. Bylo to divné, ale tentokrát to se mnou ani nehnulo. Dost mě to překvapilo a v tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že jsem se zamilovala do Alexe. To on mi pomohl zapomenout na Marka, dokázal mě rozveselit... On je ten, kterého teď nemůžu dostat z hlavy.
Přišla jsem domů s odhodláním, že musím něco udělat. Rozhodla jsem se mu konečně napsat. Otevřela jsem prázdnou sms, ale několik minut jsem jenom seděla a došlo mi, že vůbec nevím, co napsat. Odložila jsem mobil a sedla si na chvíli k počítači.
Zběžně jsem prohlížela přijaté e-maily, kterým jsem stejně moc nevěnovala pozornost. Najednou mě ale jeden zaujal. Stálo v něm pouze: „Zůstaň se mnou. Alex.“ A byl k němu přiložený soubor. Klikla jsem na něj – okamžitě mi začala hrát písnička Stay with me.
Dojetím jsem skoro nedýchala. Přehrála jsem si písničku třikrát a potom jsem se rychle oblékla a běžela ven. Autobusem jsem dojela k podniku, kde Alex pracoval. Byl to večerní podnik a ještě měli zavřeno. Podívala jsem se na hodinky – věděla jsem, že Alex musí každou chvíli přijít. A opravdu: netrvalo dlouho a v dálce jsem spatřila jeho postavu, jak se ke mně blíží.
Bez přemýšlení jsem se mu rozběhla naproti. Byl už pár metrů ode mě, když jsem se zarazila. Na okamžik jsem zaváhala, jestli mě opravdu chce vidět.
Usmál se a to stačilo. Překonala jsem zbývající vzdálenost mezi námi a vrhla se mu kolem krku.
„Nic si nepřeju víc než být s tebou! Už mě nikdy nenech odejít, prosím,“ zašeptala jsem téměř zoufale.
„To si piš, že nenechám,“ odpověděl s úsměvem a políbil mě.