Dílo okamžiku 5

Zavládlo mezi nimi zvláštní dusivé ticho. Šli a mlčeli. Marion se najednou na tu večeři vůbec nechtělo a Daniel by zrovnatak teďka raději jedl sám. Ale neodvažoval se to navrhnout, přeci jen ji pozval. Bylo by vrcholně neslušné se optat, jestli nemá čas jindy, že na ni teď zrovna nemá náladu. Bludný kruh. Nejspíš se bude muset obětovat.
„Nevadilo by vám, Danieli, kdybychom na tu večeři šli třeba až o víkendu? Nezlobte se, ale já ani nemám hlad, navíc jsem poměrně unavená z práce.“ Pronesla pomalu Marion a byla na sebe pyšná, že to vůbec dokázala říct. Danielovy reakce se ale trošku obávala. Takže ji nemálo překvapilo, když se uvolněně usmál.
„Ale jistě, to není problém. Můžeme se sejít třeba v sedm na Muzeu?“
„Domluveno.“ Řekla ulehčeně Marion, jakoby jí najednou spadl ze zad obrovský balvan.
Už se loučili, když Marion vyndala z peněženky malý papírek a podala ho Danielovi.
„Kdyby bylo potřeba.“ S omluvným úsměvem.
Daniel si zastrčil vizitku do náprsní kapsy.
„Hm, já nic podobného nemám. Můj zaměstnavatel zřejmě ještě nedospěl k názoru, že reprezentuji společnost a tudíž bych měl mít sadu vlastních vizitek.“ Pronesl s lehonce sarkastickým podtónem. Snad doufal, že tím Marion rozesměje, ale nestalo se tak.
„To nevadí. Já tam v sedm budu. Tak tedy nashle.“ A otočila se k odchodu.
„Ale, no počkejte přeci, já mám telefon. Nejsem sto let za opicemi.“ Vytáhl z kapsy mobil. „Nadiktuju vám číslo.“
Marion si vytáhla z kabelky svůj mobil a rovnou si Daniela uložila. Nejprve nevěděla, jak si ho má označit, aby pak zase poznala, který Daniel to je. Rozhodla se jednoduše. Daniel-hnědooký.
„Tak tedy pozítří večer.“ mávla ještě na rozloučenou.

Když přišla ráno Marion do práce, samozřejmě už všichni kolegové o jejím „randes vous“ věděli a nakupili se na ni jak vosy na bombon. Chtěli novinky. Marion tím samozřejmě trochu vyvedli z míry a Romanu začala okamžitě proklínat. Věděla jasně odkud vítr vane.
„Žádná večeře se nekonala.“ Uťala je hned v začátku.
„Jak to?“ stuhl Romaně úšklebek a čelist jí krapet poklesla.
„Tak trochu jsme se chytli a domluvili jsme se na sobotu.“ Odvětila prostě.
Romana se praštila dlaní do čela. „Marion ty si střevo.“ Pronesla odevzdaně.
„No aspoň bude čas s tebou něco provést.“
„Něco provést? Co tím máš na mysli?“ zhrozila se Marion a začala čuchat nějakou nepravost. A to naprosto správně mimochodem.
„Popravdě, kotě, teď po rozvodu vypadáš příšerně. Potřebuješ kosmetiku a kadeřníka. Musíme z tebe udělat kočku, abys zítra zazářila. A máme na to jenom dnešek.“
Jen dořekla, vzala do ruky telefon.
„Ahoj Kristý. Prosim tě, potřebuju tě dneska večer k sobě domů. Neboj, dostaneš velmi slušně zaplaceno. Ale potřebuju z kolegyně udělat normální ženskou a moc času nemáme. V 8? Jo to vyhovuje. Tak večer. A moc díky.“ Zavěsila a vítězoslavně se otočila na Marion.
„Kadeřnici bychom měli. Kosmetiku pro teď vynecháme, na to není čas. Ale musíme ti vybrat něco na sebe. Hádám, že nějaké úspory máš, ne?“
Marion tam stála nehnutě naprosto neschopná pohybu. Byla prostě v šoku.
„No co tu stojíš jak tvrdy y? Po práci máme práci. Máš na účtě aspoň dva litry?“
Marion nepřítomně přikývla. Jen si povzdychla. Do čeho se to zase namočila. Budu novodobá Popelka, pomyslela si a hlavou jí projela vzpomínka na Pretty Women. „Měli to tenkrát natočit o mně, malé šedé cifršpionce. Ale to by asi nebyl takovej hit.“ Pronesla „pod fousy“ a odešla konečně ke stolu něco dělat.
Ani se snad nestihla nadechnout a najednou byly tři hodiny.
„Padlááááá.“ Zakřičela Romana na celou kancelář a otočila se přímo na Marion s tak neuvěřitelně potměšilým kukučem, že Marion jen obrátila oči v sloup a zatvářila se zkroušeně.
„Spaste někdo mou duši. Prosíííím!“ zašeptala vroucně kams k nebi, ale tušila, že odtamtud pomoc asi nepřijde. S povzdechem zaklapla notebook, zavřela šanony a zásuvky, židli přirazila ke stolu a podívala se odhodlaně na Romanu.
„Můžem.“
Bůh ví, že nákupy Marion z duše nenáviděla. Zvlášť oblečení. Pořád si něco zkoušet s vědomím, že to oblečení už měl na sobě někdo před ní. I když jen okamžik.
„Je ti 28, musíme nějak zdůraznit to, jak mladá jsi. To co nosíš je k uzoufání Marion. Snažíš se být tak nenápadná, aby tě vůbec nikdo neviděl nebo co?“ mlela pořád Romana a hustila to do Marion, která už toho začínala mít tak akorát dost.
„Hele já si tvé snahy vážím a ano, asi teď vypadám naprosto stejně jako se cítím, ale to není důvod, abys to tu do mě pořád do kolečka tlačila. Už mám z tebe v hlavě díru.“ Vyjela nakonec na Romanu nakvašeně.
Ta měla naštěstí natolik dobrou náladu, že se jí to ani nedotklo.
„Jsem ráda, že to oceňuješ.“ Řekla a zakřenila se, jakoby zbytek té věty ani neslyšela.
Jala se vybírat nějaké z rozpustilých tílek, které v visely na otočném ramínku.
„Zdůrazníme ti postavu, protože tu máš docela pěknou a ženskou sama od sebe.“ Brblala si Romana dál pro sebe
„Haúúúúúúúúú.“ Úpěla Marion. Taky sama pro sebe.
Nakonec vybraly jednoduchý tmavě fialový svetřík, který odhaloval ramena, podprsenku se silikonovými ramínky, aby nemusela jít nahoře bez. Při tom pomyšlení se totiž Romana rozřehtala jak kůň a chvíli nemohla popadnout dech. Marion nad ní jen stála s kamenným výrazem evidentně otrávená. Už to chtěla mít za sebou. Se svetříkem nakonec souhlasila, když ji Romana asi čtvrt hodiny přemlouvala, že to není příliš odhalující a že i tak by si to mohla dovolit. Byl to od ní výkon hodný oskara, vážně.
Zbývalo už jen vybrat, co si vezme k tomu. Romana se dlouze zamyslela, v hlavě jí rotovaly všelijaké kombinace, co by šly k tomu svetříku a nakonec jí napadly černé kalhoty s rozšiřujícími se nohavicemi a širokým černým páskem se stříbrnou sponou. Byly opravdu pěkné a i Marion musela uznat, že jí to sluší.
Romana mrkla na hodinky. Sedm.
„Ježiš, nestíháme. Mazej zaplatit. V osm přijde Krista.“ A už tlačila Marion k pokladně. Ta tam nechala úctyhodné tři tisíce.
„Do konce měsíce jsem o chlebu a vodě.“ Povzdechla si.
„Ještě tohle.“ Zvolala chvatně Romana a rozšířila Marionin účet o dvě stovky. Decentní náhrdelník, který měl jako přívěšek stříbrný čtyřlístek. Tedy za tu cenu asi stříbrný nebyl, ale vypadal tak. Končil jen kousíček nad půvabnou šterbinkou mezi Marioninými ňadry.
Romaně vylétlo uznale obočí nahoru. „Jde ti k očím.“ Pronesla s podezřelým úsměvem a zachichotala se jak puberťačka.
„Hele, Krista je výborná kadeřnice, ale né právě levná. Bude tě to tak litr stát. Ale věř mi, ty nebudeš princezna.“
„A co?“ pronesla Marion přesně podle Marfušky z Mrazíka.
„Ty budeš královna!“
Když dorazili k Romaně domů, Kristýna už na ně čekala s obrovským kufříkem v ruce. Jako profík rozhodně vypadala. Byla hubená, vysoká ani ne, ale měla zajímavý extravagantní účes, který nešel přehlédnout, ale kupodivu jí nadmíru slušel.
„Tak jdeme na to?“ usmála se na obě a z Romaniny kuchyně udělaly dočasný salon krásy. Marion si nejprve v koupelně umyla vlasy a pak si sedla na židli, sundala tričko a Krista mohla začít čarovat.
Romana se na okamžik ztratila a vrátila se s třemi druhy laků v ruce a objemnou manikúrou v té druhé.
„Nastav ruce, upravím ti je. Beztak je máš v hrozném stavu. Úplně jsi o sebe zapomněla dbát. Ach jo, co ty by sis jen počala, kdybys mě neměla.“
„Asi bych počala.“ Řekla duchapřítomně Marion a obě dámy tím rozesmála.
Procedura trvala asi dvě hodiny. Nejprve Krista něco míchala, patlala to Marion na vlasy a schovávala do alobalu. Pak namíchala další směs čehosi a napatlala to na zbytek Marioniných vlasů. Kdoví co to bylo. Nejspíš barva, problesklo jí hlavou. Nebyla u kadeřníka už zatraceně dlouho. Došla k poznání, že by se sebou vážně už měla něco začít dělat.
Po asi hodině šla všechnu tu chemii ze svých vlasů smýt a Krista se dala do střihu. Vlasy, které měla Marion kousek pod ramena sestřihla o pár centimetrů, aby odlehčila konečkům. Po stranách postupně sestříhala a zlatým hřebem všeho bylo, že udělala vepředu ofinku. A to i přes zjevné protesty Marion, ke kterým se stihla maximálně tak nadechnout, ale nic víc. Krista byla zatraceně rychlá.
Konečně bylo všechno hotové a Marion se mohla jít na sebe podívat do zrcadla. Romana ho měla v předsíni až na zem. Málem se bála, co uvidí, ale jelikož na ni obě dvě koukaly dost obdivně, tak třeba nebude tak zle.
Postavila se před zrcadlo se zavřenýma očima, nadechla se a pak je pozvolna otevřela. Dívala se na mladou upravenou dívku s kratšími vlasy, které byly hnědé se zajímavým odleskem do fialova. Musela se hnedka těch vlasů dotknout. Tady je to krátké, tady taky. Tady je to vzdušné, tady mi to nesahá do očí. Pak se sama na sebe do zrcadla usmála. Líbilo se jí, co viděla. Líbila se po dlouhé době sama sobě.
„Vypadáš moc dobře, kotě.“ Promluvila na ni postava v zrcadle,potměšile až temně se zasmála a Marion se proti její vůli zkrabatilo čelo. Ach ne, jen to ne.