Dílo okamžiku 6

Měl z toho příšerně divný pocit. Vlastně netušil, co si o ní myslet. Sice vypadala jako zakřiknutá dívčina, ale do té měla nakonec docela daleko. Hlavně když se dotknul něčeho, do čeho mu zřejmě nic nebylo, dokázala se bravůrně bránit. Roztomilá mazlivá kočička, co umí vytasit drápky. Každým okamžikem na ni měnil názor. Cítil z ní zvláštní sílu, které ale úplně nerozuměl. Už mu nepřipadala tak křehká, i když z ní pořád jistým způsobem něco jako zranitelnost sálalo. Začala ho poměrně zajímat. Byla tak naprosto nepředvídatelná a přesto jako kdyby ji už dlouho znal. Topil se v jejích očích a viděl v nich světýlka z dobroty. Dokázal ji vlastně popsat i jen jediným slovem. Byla neobyčejná.
Docela ho mrzelo, že se na tu záležitost ohledně jejího stavu vůbec ptal. Kéž by byl býval držel hubu, nadával si už po několikáté, ačkoli na druhou stranu byl vlastně rád, protože aspoň věděl, že kdyby časem snad svolila k nějakému vztahu, kamž on svědomitě přímočaře směřoval, nepoleze nikomu do zelí. Ale docházel mu důvod, proč se chová tak odtažitě. Nejspíš špatné zkušenosti s muži. No co, zítra si pohovoří a buď se uvidí naposledy a nebo ... kdo ví.
Díval se na ni jak odchází a znovu ho zaujala její nepřehlédnutelná ženskost. Otočil se a kráčel dál do restaurace. Měl už příšerný hlad. A díky té zácpě zase tolik času na to jídlo už nebylo. Večer na houby. Zastavil se a došlo mu, že jenom sám pro sebe honosnou večeři nepotřebuje a vrátil se zpátky na Muzem.
„Večeře u přítele Meca.“ Řekl cynicky sám pro sebe a rozhodnutí o zdravém stravování zase na nějakou dobu odložil.
V práci to byla bída. Ani na chvíli neodpočali, protože kvůli špatnýmu počasí byla jedna havárka za druhou a většina se zraněními. Taky odváželi jednoho v delíriu na áro, kterého museli resuscitovat, protože měl vpodstatě otravu alkoholem. Jenomže byl tlustej a těžkej, takže manipulace s ním byla obtížná. Kvůli resuscitaci mu museli rozstřihnout starý hnusný svetr, který smrděl kouřem a potem, z čehož se jemu i kolegovi dělalo náramně špatně. Elektrošoky napoprvé nezabraly. Pomohlo to až na podruhé a to už se Dan opravdu modlil, aby byli nemocnici blízko. Víc lidokainu už do něho narvat nemohl, i tak dostal dávku jako pro koně.
A takhle svinsky se táhla celá noc.
Nějakej praštěnej businessman ve velkym bouráku srazil na přechodu pro chodce kluka ve slušný rychlosti, takže ten to nepřežil. Zase smrťák, dva dny po sobě. Ten maník tam pak jenom seděl na krajnici a v jednom kuse opakoval: „Pane Bože, já ho zabil. Pane Bože já ho zabil.“ Sám byl na psychiatra a Dan mu to rozhodně nezáviděl. Lítost k němu ale necítil. Né zřídka vídal právě takový machry jako byl tenhle v jejich maxiautech, kterýma si pravděpodobně cosi kompenzovali, jak brázděj ulice 150 v hodině a pak to vždycky odnes někdo kdo za nic nemoh. Nejhorší případ si pamatoval, kdy nějakej vysokej manažer srazil těhotnou ženu i s malou holčičkou, protože nehodlal brzdit, i když auto vedle něho zastavilo. Za neúmyslné zabití měl asi 8 let. A měli mu dát víc, pomyslel si ještě.
V pět ráno už vážně padal na hubu. Tak moc se těšil do postele, že mu to přišlo jako nedosažitelný ráj. Ještě jedna noční a už bude mít volno. A zítra večer půjde na večeři se záhadnou neznámou. Dost možná že se na to i těšil.
Domů dorazil v půl sedmé, dal si sprchu a do postele padnul volným pádem. Byl totálně vyčerpaný..
Probudil se kolem třetí odpoledne a měl zase ukrutný hlad. „Chtělo by to snídani.“ Říkal si v duchu a přišlo mu to docela veselé. Snídani ve 3 odpoledne. To už je skoro čas na večeři.
Uvědomil si, že ve svém životě postrádá cosi jako normální lidskou náplň. Vlastně mu přišlo, že většinu pracuje, spí, jí a takhle pořád dokolečka. Jednoduše naprosto monotónní život bez špetky vzruchu. Teda samozřejmě pakliže nebral svou práci jako adrenalinový sport, což by se tak bezpochyby klidně dalo i chápat. Ale nic ho teďka nějak netěšilo. Co se rozešli s Radkou ztratil jakoby plamínek sám v sobě, pro který by žil a byl jenom tak odevzdaný. Dalo by se říct, že se v tom utápěl a dost dobře si v té sebelítosti i hověl. Jo, tak je to správně. Litoval se. Pěkně si tím pocitem prošel, za poslední půlrok. Prodýchal si ho, potěžkal ho v obou rukách, nechal se jím hýčkat a mazlit, ochutnal ho všemi smysly a teď byl čas na to nechat ho odejít. Prostě se napevno rozhodl Marion získat. Podivoval se tomu, jak jednoduché toto rozhodnutí bylo. Jenomže pak mu došlo, že vnitřně byl rozhodnutý už dávno. Že to zapřičinil jeho vnitřní záchranný systém. Upnul se k té ženě jako k naději a ona se pro něho stala světlem. Jakkoli tajemná byla, dokázala ho k sobě vábit neskutečně silným vnitřním půvabem. Pravděpodobně tou vůní, která z ní sálala, ačkoli nikdy podobnou necítil. Dost možná se ani nevoněla žádnou voňavkou. Že prostě jen její kůže měla takovou dráždivou příchuť, že se tomu nevyrovná žádný z parfémů.
Uvidí ji už zítra večer.
Najednou byl plný vervy a elánu. Čím by ji tak překvapil? Přišlo mu totiž teď tak fádní jít do té „špeluňky“ na míráku. Možná by to chtělo něco krapet zajímavějšího. V hlavince mu to začalo šrotovat, protože chtěl vymyslet něco originálního. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Ale no jistě, že ho to nenapadlo hned. Uričtě bude unešená.
„Dobrý den, Rychetský, rád bych udělal rezervaci na zítřejší večer na půl osmou pro dvě osoby.“
„A budete si přát obvyklou večeři a nebo „sněz co můžeš“?“
„To druhé nám bude vyhovovat.“ Řekl s úsměvem Daniel a už teď se náramně těšil, jak bude Marion koukat. Bude ho to sice stát náramně dlouhý peníz, ale rozhodně to stálo za to. Tedy aspoň doufal. Moc se v ní nevyznal, takže se zařekl, že si nesmí dělat přílišné naděje.
Do práce šel tentokrát docela rád. Měl spoustu energie a tak jí sršel všude kolem sebe. Bylo zajímavé sledovat, jakou to má odezvu. Nakazil dobrou náladou totiž oba kolegy, kteří s ním dneska sloužili a dokonce i některé pacienty, kteří na tom nebyli úplně zle.