Ta pravá...

Tom poklekl před Danou na koleno a z kapsy vytáhl malou krabičku. Otevřel ji a v hlavě si vybavil to, co si už asi měsíc nacvičoval. Tu osudnou řeč.
„Konečně jsem to pochopil, Dano. Trvalo mi to tak dlouho, že jsem už ani nedoufal, že to se mnou tak dlouho vydržíš. Když potkáš tu pravou osobu, svoji životní lásku, tak nemůžeš čekat na žádné znamení, které ti napoví, že to je skutečně ona, ta pravá, nikde se nerozezní andělský chór a ty prozříš. Jde jen o to, zbavit se vlastních zábran a uvědomit si, že to jediné co chci, to jsi ty. A proto se tě ptám… Vezmeš si mě?“
Zaskočené Daně tekly slzy po tváři, na které se rozléval široký úsměv. Tohle bylo přesně jako z jejich snů. Podlaha posypaná plátky růží, láhev vína, příjemná hudba v pozadí, zapadající slunce za oknem. A nejkrásnější prsten jaký si kdy dokázala představit. A Tom, který konečně dokázal vyjádřit svoje pocity. Už ani nedoufala.
Padla mu kolem ramen a mezi vzlyky ze sebe dokázala dostat tu osudovou odpověď.
„Ano.“

Svatební obřad proběhl na prosluněné louce za statkem, na kterém Dana vyrůstala. Přes třista hostů dojatě poslouchalo strunný kvartet, hrající svatební píseň, když Dana přicházela po rudém koberci, posypaném opět plátky růže, k oltáři, kde na ni už čekal šťastný Tom.
Oddávající se na ně usmál a začal odříkávat svoji řeč. Tom a Dana ho ale stejně sotva poslouchali, usmívali se na sebe a byli v sedmém nebi.
„Ano.“ řekl.
„Ano.“ řekla.
Hosté zatleskali, jediné oko nezůstalo suché.

Asi měsíc na to, šli šťastní novomanželé domů. Drželi se za ruce a šeptali si důvěrnosti. Spolu ve dobrém i zlém.
„Ahoj.“ pozdravil je někdo. Otočili se.
„Á,“ řekla Dana, „Tohle je Lucka, moje kolegyně z práce.“ představila neznámou Tomovi.

Tom na ni pohlédl a rozezněl se andělský chór.

„A kurva.“