Bílá tma

Pouliční světla tonula v mléčné prázdnotě. Hustá sychravá mlha rozpouštěla obrysy hmotné existence. Zadýchaná dívka šla instinktivně vpřed, po pár metrech se ztratila v bílé tmě. Dlouhé prameny vlasů žíznivě pily okolní vlhkost, jemně se vlnily, nabíraly objem a sílu vody. Tváře jí mírně zrůžověly rychlou chůzí, nepřítomné oči se kochaly vysněnou budoucností. Spřádala barevné, plaché sny, naivně křehké, dětsky jednoduché. Přetékaly sentimentem a láskou. V propastných hlubinách osamělé duše se skrývala palčivá, nádherná, vše prostupující touha po naplnění, smyslu, velikosti dosud prázdného života. Vznášela se nad skutečností, nespoutaná, bez závazků a tíživých kotev. Čekala na monumentální, osudovou vlnu, které se odevzdá, celá, čistá, nerozdrobená mělkou všedností. Věděla, že se nesmí unáhlit. Cítila, že se blíží zvrat.

Naprosté ticho bílého nekonečna se pozvolna rozpadávalo sílícími údery okovaných bot o žulové dláždění. Rezonující zvuk se rozléhal stále hlasitěji. Dívka sebou trhla. Spěšně posbírala nadýchané hedvábí bezstarostně rozprostřené duše a překotně se smotala do obranného klubíčka. Rozhlížela se zmateně po okolí. Mlžný závoj halil svět do neproniknutelného nic. Pozorně naslouchala, z které strany přichází narušitel blažené samoty. Tajemný chodec však umlkl.

Strnule stála v děsivě vzrušující situaci. Chloupky na pažích zježené krystalicky vyhroceným napětím. Neviděla, ale cítila. Byl blízko. Cizí energie se otírala o dívčinu vnímavost. Hutná, mužná, podmanivá síla. Měla pocit, že se s ní už setkala. Lákala k důvěře. Malinko, opatrně se uvolnila, otevřela křečovité sevření.
"Neotáčej se." Zvučný, hluboký hlas jí zaburácel za zády.
Polekaně vykřikla a chtěla se dát na útěk. Pevné, mocné ruce jí zadržely. Roztřásla se strachem, bezmocností. Z nitra však přicházel klid a pocit bezpečí. Tušila, že neznámý muž jí neublíží. Sebrala kuráž a přiškrceným hlasem vydechla:
"Kdo jsi?"
"To ti nemohu prozradit." Zašeptal.
Probuzená zvědavost trápila nejasnou vzpomínkou. Kde se jen setkali? Horečně pátrala v paměti, snažila se vybavit všechny tváře zapadnuté v minulosti.
"Ukaž se mi."
"Nemohu." Odpověděl vábivým, magicky působivým barytonem, který hladivě spoutával dívčiny smysly.
"Proč?" Urputně se snažila najít nestřeženou skulinku v dráždivém tajemství.
"Ztratila bys mě."
Zvědavost přerostla v umanutou posedlost. Musí tu tajuplnou hádanku rozluštit.
"Prosím, ukaž se mi." Žadonila.
Předstoupil před ní. Zatajila dech. Civěla s pootevřenými ústy na vysněný ideál. Vysoký, charismatický muž s pronikavým pohledem. Ušlechtilost vyzařovala z každé částečky jeho jedinečnosti. Ucítila lásku, vášeň, osudovou vlnu, která se přes ní přelila a navždy připoutala k dokonalosti před sebou. Tělem prostupovala sladká malátnost, duše se rozechvěla odevzdáním. Objal jí a políbil. Závrať. Laskání věčnosti. Splynutí. Absolutní štěstí.

Jemně jí vzal za ruku a odváděl pryč. Šli dlouho, mlčky, v naprostém souznění. Z bílého prostoru se vynořila velká prosklená budova. V obrovských oknech mrkalo nepřirozené, umělé světlo. V hale kmitaly desítky mužů, obsluhující obrovské, rachotící stroje. Přišli blíž. Vysoký, urostlý mladík pozorně přeměřoval železný obrobek.
"On je tvůj osud." Řekl ideální muž. Dívka se na něho překvapeně podívala.
"To jsi přece ty." Rozrušeně zaprotestovala tušíc blížící se zklamání.
"Já jsem tvůj dokonalý sen. Splnila sis mě. Tím má existence končí."
Smutně se usmál a rozplynul v tisících molekulách bílé tmy.
Srdce se jí sevřelo samotou. Z neskutečných výšin blaženosti se propadla do nesnesitelné bolesti. Krutost náhlého osamění jí zastřela vědomí.

Otevřela oči. Ležela v nemocničním pokoji.
"Konečně jsi přišla k sobě." Zubil se na ní pohledný mladík. Zdál se jí povědomý.
"Vracel jsem se z práce a našel jsem tě v bezvědomí na ulici. Zavolal jsem záchranku." Zajíkavě vysvětloval. Dívčiny temné, hluboké oči ho uváděly do rozpaků.
Ten hlas jí připomínal něco krásného. Odraz nádherného, dokonalého snu. Upřeně si mladého muže prohlížela. Vysoký, urostlý, někomu se podobal, někomu důležitému. Měl v sobě kousek známé, podmanivé energie, částečku dokonalosti. Odlesk ideálu. Na chvíli pocítila ztracené štěstí. Zkrásněla zasněným úsměvem. Mladík si potěšeně přisedl blíž.
"Chodím za tebou už čtrnáct dní. Věděl jsem, že se uzdravíš." Spokojeně spustil další vodopád slov.
Dívčiným srdcem prokmitl lehký záchvěv sympatie.
"Díky."
Špitla s vděčností.
"Konec návštěv." Nesmlouvavý hlas vrchní sestry utnul nadějný rozhovor.
"Zítra přijdu zas." Překotně vyhrkl mladík a odešel.
Nemocniční chodbou se rozléhalo a pozvolna mizelo dunění okovaných bot.