Second life - 2. část

Opřela jsem se o regál a nevěřícně koukala na toho malýho špunta. Zvláštní, co děti nenapadne... Jsou kouzelně nevinné... Pak mi taky zazvonil mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a zírala na displey. "Myslím, že všechny maminky mají dneska pohotovost..." protočila jsem oči.
Míša se usmála. Zvedla jsem to.
"Ahoj, mami."
Začala mi vyčítat, že jsem jí už pár dní nezavolala. Ach, ano, kaju se... Nikdy jsem nebyla dobrá dcera a když jsem byla šťastná, byla jsem ještě horší. "Promiň, mami. Já... Moc teď nestíhám. Musím se učit. A taky práce..."
Řekla, že Tomáš má určitě taky hodně práce, ale baví se s ní víc než já. Jistě, měli dobrý vztah. Hlavně proto, že Tom mámu nikdy neměl a tu mojí měl opravdu rád.
"Jo, mami, přijedeme na Vánoce... Když už ti to Tomáš řekl, tak to asi bude pravda... Ne, nezměním plány... Na Štědrý den jsme u vás!"
Zase jsem chvíli vyčkávala. Byla příliš starostlivá, příliš nás chtěla mít všechny pohromadě. Taková byla vždycky. A já vždycky chtěla tolik svobodu.
"Pa mami."
Míša se na mě dívala, jakože bych se měla chovat slušněji, kajícněji. Měla pravdu. Ona to viděla. Protože neměla své rodiče celý život na očích tak jako já. Byla rok pryč a uvědomila si plno věcí... Taky bych měla na rok někam odjet. Ve třeťáku jsem byla 3 měsíce ve Švýcarsku, ale to strašně uteklo. Pak už jsem se na delší dobu nikam nedostala. Ani jsem nechtěla. Nechtěla jsem opouštět Tomáška.
"Fajn, prosím tě, poraď mi, nemám ponětí, co koupit Leničce..." pokračovali jsme v našem šíleném nákupním dni...
***
Miška mě hodila až před barák. Vystoupily jsme, Natálka naštěstí zůstala vevnitř. "Hele, večer mi zavolej... Nějak jsme toho moc neprobraly... Ta jeho seminárka mě přivede k šílenství... Dneska mu to musím zkontrolovat, aby mu jí zas neodmítli kvůli háčkům a čárkám. Nemám čas pískat. Chyběj money... no... je toho dost. Prostě zavolej, " zaprosila jsem.
"To víš, že jo," usmála se Míša. Objaly jsme se a já se dívala, jak odjíždějí. Povzdechla jsem si. Taky bych chtěla pod stromeček čas. Nebo ten strojek, co ho měla Hermiona...
Šla jsem po vyházené cestičce. Kam? DOMŮ. Ano, opravdu jsem cítila, že jdu domů. Do svého malého baráčku... Je jedno, že tam všechno funguje jen napůl... Že polovina místností je plná harampádí a můj milovaný se nemá k tomu, aby pokračoval v tom, co začal. Že mu budu muset ještě dlouho nadávat, než přestěhuje knihovnu a začne dělat pracovnu. Otevřela jsem dveře. Vevnitř bylo teplo a vonělo to tam... Prostě jako u nás.
Svlíkla jsem se a šla do ložnice. Seděl u počítače a hrál nějakou přiblblou střílečku. "Pěkná seminárka," poznamenala jsem.
Zmáčknul Pause a otočil se na mě. "Ahoj," zářivě se usmál. "Relaxuju po vykonané práci."
"Jistě," ušklíbla jsem se.
"Ty mi nevěříš!" prohlásil dotčeně. "Už to mám hotový."
"Opravdu?" nevěřila jsem mu. Začala jsem tašky s nákupy cpát do skříně.
"Jo jo." Vstal a objal mě. "Zase jsi nevrlá...." poznamenal.
"To vím i bez tebe."
"Nestihly jste všechno probrat, když s vámi byla ta malá potvůrka, viď?"
"Hmmmm."
Mlčky mě vzal za ruce a chvíli se mi díval do očí. "Běž si zahrál, lásko. Uklidní tě to."
Pokrčila jsem rameny a odebrala se do střešní místnosti plné různého harampádí. Byla tam výborná akustika. Měl pravdu. Vždycky měl pravdu. Uklidnilo mě to. Pískala jsem a pískala a na nic nemyslela.
Dozněly poslední tóny. Sedla jsem si mezi harampádí a rozhlížela se kolem sebe. Ozvalo se zaklepání. Tom vešel a sedl si vedle mě. Taky se rozhlídl. "Máš pravdu."
"V čem?" pořád jsem jen tupě zírala.
"Takhle to dál nejde. Zítra začneme zařizovat tu pracovnu. Nemůžeme žít v jedný místnosti, kuchyni a koupelně. Když už se tvůj táta s tím domem stavěl, měli bysme ho mít aspoň kde přivítat."
Nevěřícně jsem na něj zírala. "To znamená, že přestaneš bojkotovat existenci jídelny a obýváku?"
"Když tě to potěší... Ta seminárka už je napsaná...." pokrčil rameny.
"Nechci tě vidět, až budeš psát diplomku... S tím bys měl už taky začít."
Zase pokrčil rameny. Flegmouš. Vyskočila jsem na nohy, vyčistila flétničku a táhla ho do kuchyně. "Pojď, dáme si něco k večeři."
Usmažila jsem rybí filé. Pořád na mě tak nějak divně zíral. Možná to bylo tou radostí z tý seminárky. Opravovala jsem mu ji, zatímco jsem jedla. Nehorázný chyby. Ale jinak to zvládl docela obstojně, obsah to mělo. Můj miláček byl také spíš manuální než teoretický typ. To mi vyhovovalo. Že nekecal nijak dlouze, ale šel rovnou na věc.
"Taky by ses měla učit," zamumlal jen tak mimochodem. "Celý týden jsi měla fofr, včera jsi běhala po úřadech a dneska utrácela své těžce vydělané peníze a ty ponožky od vietnamců..."
"Hmmm."
"Pomůžu ti," vylezlo z něj. Zírala jsem na něj, ale souhlasila jsem. Chlapec má asi nedostatek sexu. Zatímco myl nádobí, rozložila jsem si učení po posteli. Náš život se vůbec poslední dobou odehrával v posteli. Bylo to tím, že žádná jiná vhodná místnost než ložnice u nás nebyla v provozu. Už teď jsem se těšila na tu pracovnu... Budou tam všechny moje knížky a malířskej stojan (to asi Tomáška zdrtí, rád si na něj věší to svý oblečení...) a počítač a velikej stůl a rádio... No prostě všechno to, co do naší ložnice nepatřilo.
Posadil se za mě a zkoušel mě z nějakých slovíček. Tak jsme tam seděli asi 2 hodiny a bavili se o germanistice a já věděla, že ho to nebaví, ale byl velice trpělivý. Zazvonil telefon. "Míša!" vzpomněla jsem si! Další hodiny jsem strávila telefonováním s ní. Vlastně jsem ani nevěděla, na co si stěžovat. Vždyť jsem měla všechno... Jen ta svatba, to byl problém... Že Tomáš byl urvanej do ženění a já ani trochu. Zatím jsem to odsunula po vysoký... Ale stejně... Svatba... To nikdy nebyl můj sen. Tak jsem se vymluvila a ke svému miláčkovi se vrátila dokonale uvolněná.
No jistě, že měl něco za lubem... Chlapi chtějí vždycky jenom to jedno :-D. Jenže, když je milujete... Když to s nima milujete... Tak přece není co řešit!