Second life - 3. část

Další ráno se mi snažilo otevřít oči... Dosti časné ráno! Pohled na budík mě zděsil. Teda Jani, říkala jsem si, budit se v neděli v pět ráno po tak aktivné strávené noci! Už ti dočista hrabe. Položila jsem budík zpátky na zem.
"Proč nespíš?" zamumlal Tomáš. Nechápu, jak to dělá, asi je na mě nějak zvláštně vyladěný, ale nikdy, opakuji NIKDY nespí, když já jsem vzhůru.
"Ráda bych," stulila jsem se mu v náruči, kterou mi velice ochotně nabídl. "Proč nespíš ty?"
"Nemůžu spát, když ty jsi vzhůru." Přejížděl mi dlaní od ramene k bokům a zpátky.
"A jak to poznáš," zamumlala jsem mu do ramene a vdechovala jeho nespecifikovatelnou vůni.
"Nevím," zamyslel se. Chvíli mlčel. Přemýšlel. "Asi..."
"Co?" chtěla jsem to slyšet, než zase usnu.
"Opravdu nevím."
***
Po snídani jsme začali stěhovat věci z pracovny do dvou menších pokojíků, které měly v budoucnu sloužit buď jako pokoje pro hosty nebo pro děti. Dětem jsem se nebránila tolik jako svatbě. To jsem ale paranoidní, že?
Nakonec jsme ale byli rychle hotoví, nebylo tam zas tolik práce, jen jsme museli uspořádat nábytek. Nechápu, proč jsme s tím otáleli tak dlouho. S tou jídelnou a obývákem to bude mnohem horší, tyhle místnosti totiž zatím zejí dokonale prázdnotou, nejsou tam ani pořádné podlahy.
Problém nastal, jak jsem předpokládala, u mého starého malířského stojanu.
"Ne! Vždyť v tý ložnici vypadá tak hezky! A je... Užitečný!"
"V pracovně bude taky užitečný, dám si na něj plátno a budu malovat. A při malování to pěkně smrdí."
"Odkdy?"
"Oleje se ředí terpentýnem..."
"Aha. Chápu, v ložnici žádný terpentýn nechci."
"Správně," co nejoslnivěji jsem se usmála.
Pak jsme museli do mé nové kvůli střeše extra sešikmené knihovny stěhovat plno knížek. Vypadla na mě sága Twilight. "Jé!" vydechla jsem. Muselo mi zajiskřit v očích. Tomáš si mě zvědavě prohlížel.
"Tyhle knížky jsem milovala, když mi bylo sedmnáct, četla jsem je pořád dokola. Klidně 3 dny v kuse," vykouzlilo mi to úsměv na rtech.
"Tak k tomu by mě nikdo nedonutil."
"Kdy jsi naposledy něco četl?" Umístila jsem knížky tak, abych na ně dosáhla a nemusela je dlouho hledat.
"Hm. Já nevím."
"Budeš mi večer číst?" zaprosila jsem.
"Co? tohle? O čem to je?"
"O lásce."
"Romeo a Julie jsou taky o lásce a nepřelouskala jsi je ani ty."
"Holka se zamiluje do upíra."
"Oh, to zavání gothikou... Na to tě přivedla Monika!" ušklíbl se.
"Ne, vlastně to byla Míša... Věř mi, ten upír nejí... Lidi. Teda vlastně tu holku chtěl sníst... Ale vlastně nechtěl... O tom se strašně špatně mluví. Vždyť ji miloval!"
"Oh."
"Nevyhneš se tomu. Právě teď jsem si to usmyslela."
"Když se mi to nebude líbit, přestanu."
"Bude se ti to líbit."
"Co konkrétně?" zasupěl pod váhou další krabice s knížkama.
"Přece ta láska... A ty dotyky," zašeptala jsem a zamrkala.
"Teď ne, Jani, máme práci."
Ušklíbla jsem se.
"OK."
***
Byly teprve čtyři hodiny odpoledne, ale byla jsem totálně mrtvá. Ovšem taky moc štastná, protože z ložnice zmizelo plno zbytečností a konečně jsme měli místnost vhodnou ke studiu.
tom seděl na posteli a listoval časopisem o počítačích, já měla hlavu v jeho klíně a klimbala. Jen jsme tam tak existovali a mlčeli. To jsem měla ráda. Pak jsem se donutil zvednout a jít na záchod. Když jsem se vrátila, ležel a koukal na strop. Lehla jsem si vedle něho. Jemně si mě přitáhl k sobě. Položila jsem se na jeho široku hruď a cítila se tak... bezpečně a bezstarostně. Život s ním byl plný starostí, ale člověk si je neuvědomoval. Dotkla jsem se zlahka svými rty jeho krku. Postupovala jsem nahoru a po ostře řezané čelisti k lícním kostem a zpátky na bradu. Pak jsem se propracovala k jeho rtům. Překulil se a převzal iniciativu. Zlehka mě líbat a já byla tak stašně unavená, přivírala jsem oči, sakra, líbilo se mi to! A ještě víc se mi líbilo, že viděl, jak strašně mi je, tak zůstal u toho líbání. Nikdy mě do ničeho nenutil. Tím si mě získal na celý život. Normálně mi lidi po pěti dnech lezli na nervy. U něj to tak nebylo. S ním jsem mohla být pořád. Napořád.
Přitiskla jsem se k němu blíž. Dech se mi pozvolna zrychloval. Líbal mě do vlasů a na odhalená ramena, myslela jsem, že se zblázním...
Zasténala jsem. Přestal, jen mě objal a tak jsme tam leželi další hodinu v tichu.
"Ty jsi můj Edward," zašeptala jsem.
Vypadal zmateně.
"Večer mi budeš číst," připomněla jsem mu.
Zašklebil se. "Pro tebe všechno." Zabořil své ruce do mých vlasů a pohrával si s nimi.
"Jani?"
"Ano?"
"Mám rád víkendy."
"Já taky. Můžu s tebou být celý den."
"Můžu s tebou být celý život."
"Nechceš se zase bavit o té svatbě, že ne? Máme ještě tolik měsíců!"
"Kolik?"
"Nejmíň pět."
"Chceš se vdávat na jaře!"
"Nechci se vdávat vůbec, ale když už budu muset, tak v dubnu nebo v červnu."
Zíral na moji útlou paži a hladil mě po ní. "Ty jsi pověrčivá."
"Nehodlám riskovat květnové neštěstí..."
Usmál se. "Ale nám přece nic nehrozí... Jen budeš moje už navždycky a budu mít právo ptát se v nemocnici na tvůj zdravotní stav."
Pokrčila jsem rameny. Kdyby se mu něco stalo, vytloukla bych z nich jeho zdravotní stav ať jsem jeho žena nebo ne.
"Tak v červnu," povzdechl si. "Dubnové počasí není nic moc."
"Fajn." A zase jsem ho líbala.
Po večeři jsem se vysprchovala a převlékla do pyžámka s žirafou (tričko na ramínkách a kraťásky - jsem z něj unešená!), vrazila Tomáškovi tlustou zelenou knihu a zavrtala se do peřin.
S povzdechem se dal do čtení. "Matka mě vezla na letiště. Všechna okýnka v autě byla stažená. Ve Phoenixu bylo čtyřiadvacet stupňů, nebe dokonale modré, bez mráčků..." Nepřestával číst, položil se vedle mě, potichu předčítal. Na třetí stránce se zarazil. "To auto bych nechtěl. Kdy, že ho koupil?" začal listovat dopředu. "Nech toho, když budeš číst dál, dozvíš se to!" smála jsem se.
"Fajn," poslechl mě. Odpověď na svou otázku ovšem našel hned na další stránce, tak zase přestal. "Cože? 1984?!"
"Jo. Náhodou, to bylo velice bezpečné auto. Měla ho asi 2 nebo 3 roky!"
"Hm. Třeba byla lepší řidička než ty."
"Byla opatrnější. A taky ji přece chránil Edward."
"No jo, ten Edward, kde je?" zase začal listovat.
"Už zase to děláš," podotkla jsem. "Takhle se ale opravdu nikam nedostanem. Edward tam bude trochu dýl."
Zase pokračoval. "Hele, už tam je! Ten Edward! Tak bronzový vlasy, jo?" bezděky se otočil na velké skříňové zrcadlo a čučel na svoje špinavě blonďaté vlasy. Schovala jsem obličej do polštáře a zadržovala smích.
"Koukala jsem na něj po očku, a on na mě stále upřeně hleděl, ale necivěl jako ostatní studenti dneska - měl lehce frustrovaný výraz. Znovu jsem sklopila oči," předčítal a tvářil se všelijak. "Taky jsem mě frustrovaný výraz, když jsme se potkali?" zajímal se.
"Ne, spíš jsi vypadal, že se ti líbí představa, že se spolu zabijeme v autě."
Políbil mě na čelo a dal se opět do čtení. "Tak a teď je ten kluk nepřátelský a zuřivý. Bože, není divný?" zajímal se.
"Ne, není divný. Má žízeň."
"Co že má?"
"Žízeň. Ona mu strašně voní. Naštěstí je trpělivější než ty, takže jí nezabije."
"Chápu."
"Jaký z toho máš pocit?"
"Dobrý. Taková telenovela, že? ale čte se to dobře... Je to, jako by věděli, že nesnesu složité věty."
"Ještě chvíli," zaprosila jsem.
"OK. Plynule vstal - byl mnohem vyšší, než jsem si myslela - zády ke mně, a byl venku ze dveří dřív, než se kdokoliv ostatní zvedl ze židle."
"To je divný, když to čteš z pohledu Belly," zamračila jsem se. Pokrčil rameny. "Můžeš číst ty a já budu poslouchat."
Sebrala jsem mu už tak ohmatanou knihu. "Seděla jsem jako přimrazená na svém místě a nepřítomně jasem za ním zírala. Byl tak protivný. To nebylo spravedlivé." Když jsem četla já, šlo to rychleji. Propracovala jsem se ke druhé kapitole.
"Ten kluk se najednou tváří, že ho ta holka zajímá," podotkl můj posluchač.
"Netváří se tak najednou, zajímala ho od té doby, co ji spatřil v jídelně a zjistil, že nemůže přečíst její myšlenky."
"Ne, že by se tím něco vysvětlovalo."
"Prostě ji spatřil a byl ztracený. Snažil se proti tomu bojovat, ale nic s tím nenadělal."
"Jo. No, zítra o tom popřemýšlím a večer můžeme pokračovat tou třetí kapitolou... Teď bych radši dělal jiné věci, když dovolíš."
Vyplázla jsem na něj jazyk.
"Tak to teda ne!" sebral mi knihu, zhasl světlo a vytrvale mě líbal.
***
Kráčela jsem zablácenou ulicí. Nesnáším břečku. To je to jediné, co mi na sněhu vadí. Že se mění v břečku. Opouštěla jsem krajský soud města v Liberce, v baťohu mě tížila práce na 2dny do předu a kufřík s příčnou flétnou. Pořád jsem chodila na hodiny. Říkala jsem si, že dokud jsem na vysoký, musím dělat i to, co mě baví, jinak se zblázním.
Zazvonil telefon. Ulicí se začala šířit zvonivá melodie klavíru. Vybavovala jsem si každou klapku, která dopadla na strunu... Pak jsem se přinutila to zvednout.
"Ano?"
Byla to Míša. ˇVykládala mi něco v tom smyslu, že mají psa a že byla u zubaře a já nevím co ještě.
"Hele, vzpomínáš si na Stmívání?" zeptala jsem se.
Souhlasila. Jistě, že se tak hloupě ptám, na to se nedá zapomenout. Kdo to nezažil, nepochopí.
"No, tak jsem to strčila Tomovi. Teda ze začátku moc nepobíral, ale pak jsem mu vnutila Midnight Sun a on to furt četl, až jsem se bála o jeho zdraví a teď mi čte každý večer dobrovolně jen, aby to porovnal, i když to zní strašně vtipně, když on čte to, co si myslí Bella," rozplývala jsem se.
Míša nejspíš nechápala, jak jsem to mohla Tomovi udělat. Vlastně jsem to taky pořádně nevěděla. Bylo ode mě velice sobecké donutit ho sdílet moji závislost. Ale na něm jsem byla závislá mnohem víc.
"Hele, já už jsem u ZUŠky. Mám skluz. Papa." Vklouzla jsem do důvěrně známých dveří a ponořila se do svého malého nedokonalého světa hudby.