Second life - 4. část

Druhý den (čtvrtek) jsem se vracela domů temnou nocí. Odmítla jsem Tomášovu nabídku, že pro mě přijede, radši jsem jela autobusem, tak jsem si teď musela přetrpět cestu od zastávky k domu. Nebylo to daleko, ale protože jsme bydleli trošku dál od ostatních, nesvítilo se tam. Popadl mě takový divný smutek. Že se jen pořád za něčím honím. Jistě, věděla jsem proč to dělám. Dělala jsem to ráda. Ale někdy jsem něco chtěla a nemohla to mít, nikam to nevedlo. Potřebovala bych new flétnu. Za ty roky už se moc nahrála, nemohla jsem od ní čekat tak čistý tón jako kdysi. Ale nemohla jsem jen tak vzít 20 nebo 30 tisíc a říct: miláčku, tento měsíc nebudeme mít na splátku, protože jsem sobec!
Šla jsem dál, ani pod nohy jsem si neviděla, kopala jsem do kdečeho, měla jsem hrozný vztek. Začala se projevovat ta moje hysterická povaha. Ten stres. PMS. Moje závislost na Tomášových uklidňujících slovech. Rozladěnost po večeru stráveném s 15ti lidmi, kteří neuměli pořádně německy vyslovovat, což mě odjakživa doháněl k šílenství. Snažila jsem se ovšem uklidnit, než dorazím domů. Já přece nejsem žádná nevyrovnaná osoba. Nepotřebuju utěšovat. Ne! Začala jsem si zpívat. Déšť, když se spouští z výšky mraků a pak bloumá po střechách, může přijít do rozpaků tím,že slyší to co já, den co den oknům svým povídám…
Uslyšela jsem křupání sněhu. Někdo šel proti mně. Kdo asi… Usmála jsem se. Spadlo to ze mě. Vždyť to všechno dělám pro nás dva. Abychom mohli být spolu. Celý život. Popoběhla jsem a padla mu do náruče. Byla mi zima, avšak odmítala jsem se pohnout. „Děkuju,“ zašeptala jsem. Přitiskl si mě blíž a políbil mě do vlasů. Musela jsem je mít celé mokré a hnusné a já ani nevím, nevadilo mu to, přitiskl si mě k boku a kráčeli jsme k nízkému domečku na konci cesty.
Tomáš odemkl a pustil mě domů jako první. Musela jsem se usmát. On vlastně nebyl žádný gentleman, od začátku jsem si o něm myslela, že ho zajímaj víc auta a nechutné změti počítačových kódů, ale ke mně se choval od začátku hezky. Když jsem se poprvé setkala s jeho kamarády; to jsme spolu ještě nechodili; měli nějaký kecy, byla to taky moje chyba, víte, já taky moc neumím držet pusu, ale on je strašlivě setřel, tak se od té doby chovaj slušně. Tím si u mě šíleně šplhnul. Já nikdy své přátele takhle bránit neuměla. Před cizími lidmi ano, ale před dalšími přáteli nikoliv. Později jsem z toho mívala špatné pocity.
Svlíkla jsem se a došourala se do kuchyně. "Jak je ti?" ptal se starostlivě. Objal mě zezadu, cítila jsem tlukot jeho srdce na lopatce. Položil kupodivu teplé ruce na moje břicho. Bolelo pekelně, jako každý měsíc. Vztáhla jsem ruce dozadu, zabořil mu je do vlasů a zavřela oči. "Dá se to vydržet. Teď. Kolik je hodin?" Zvedl jednu ruku z mého břicha. Ustupující křeč se navrátila. Podíval se na hodinky. "Půl devátý." Vrátil ruku, kam v tuhle chvíli podle mě patřila a zase mi bylo líp. "Hm hm. Půjdu do sprchy."
"Půjdu s tebou."
Ta představa se mi nejdřív líbila, ale pak jsem uznala, že je nechutné, aby se díval na všechnu tu krev. "To se zrovna neslučuje se zásadama hygieny."
Zvedl oči v sloup. "Šmarjá, vždyť tam nebudeme dělat nic, co by se Pánu Bohu nelíbilo. Chci se jen ujistit, že se udržíš na nohou. A k tomu jsem na hygienu nikdy moc nedbal."
To byla pravda. Ale já na to taky vždycky dost pekla. Někdy mě přepadaly pocity, že každej kluk je na tom s hygienou líp než já. Tak každej evidentně ne. To já jsem prala všechna ta trička a nutila ho, aby se každý večer sprchoval.
"Bude to nechutný," zasténala jsem.
Jemně mě políbil na krk. "Chci tě znát na 100%."
"Fuj! To je ale opravdu hrozné!"
"Když to nebudeš nikde vykládat, tak je to fuk."
"No dovol, kde bych to vykládala?"
"Nevím, napíšeš to na blog?" smál se.
"Ne. Budeš se tím chlubit svým kamarádům?"
"Ne. Mým kamarádům do tebe nic není. Jsi moje."
"No jo, jistě, ale stejně mě nemusíš vidět v téhle situaci." Vyklouzla jsem mu a zavřela se v koupelně.
***
Je hluboká noc. Sedím v pracovně, rozhlížím se kolem a poslouchám svoji kamarádku, jak mluví o tom, jak ji její přítel požádal o ruku. Jsem šťastná i za ni. Přijde mi tak stupidní, jak jsme si kdysi myslely, že zůstaneme na ocet. Že nikdy nepotkáme toho pravého. Že budeme samy. Nakonec jí popřeju dobrou noc a vrátím se do ložnice. Svítí se tam. Jistě, jak jsem mohla být tak bláhová a myslet si, že bude spát, když já jsem vzhůru. To on přeci neuměl. V duchu jsem se ušklíbla. Co by dělal, kdybych trpěla takovou tou nemocí, kdy nemůžete usnout? Seděl na posteli a koukal do zdi. Vypadal smutně.
"Co je?" přisedla jsem si k němu, vzala ho za ruku a opřela se mu o rameno.
"Kuba požádal Míšu o ruku?" zeptal se dutým hlasem.
"Jo," zasténala jsem. Věděla jsem, kam míří. Teď řekne něco v tom smyslu, že jí určitě dal prstýnek a že ten prstýnek určitě hodně stál a začne se zabývat tím, že mi žádný zásnubní prstýnek nedal a já mu zakážu to řešit, protože si radši koupím kvalitnější sedačku.
Taky že jo.
"Koupíme si prstýnky na obřad... K čemu by mi byly dva?!"
"Ostatní holky taky mají dva!"
"Nejsem jako ostatní holky."
"Jo, já vím. Nech mě to rozdejchat. Že ti nemůžu dát všechno, co bych chtěl."
"Ale já mám všechno, co od tebe chci."
Pořád zíral do zdi. Strčila jsem ho do ramene. "No tak! Nefňukej! Nemám to ráda."
"Nefňukám."
Posadila jsem se mu na klín a objala ho. Taky mě objal. Kolíbal mě dopředu a dozadu, tiskl si mě k sobě a nakonec mě položil do postele a přikryl. "Půjdeme spát, lásko, co říkáš. Prostě se z toho vyspím a zítra zas budu hodnej kluk, co tě neotravuje svými nedostatky."
"Mně nedostatky nevadí..." zhasnula jsem světlo a hledala jeho ruku. Chytl mě za ni.
"Dobrou, Jani."
"Brou." Usnula jsem.