Dílo okamžiku 7

Sobota ráno. Probudila se svěží v devět hodin a šili s ní všichni čerti. Do koupelny, do kuchyně, nasnídat a co teď? Dívala se na sebe do zrcadla a obdivovala Kristinu práci. Opravdu vypadá dobře a i se tak cítí. Jako kdyby odteď měla nějakou zbraň. A parádně účinnou. Když šla včera od Romany domů, tak se za ní muži otáčeli a několik jich dokonce obdivně hvízdlo. Marion to sice uvádělo do rozpaků, ale její ego to hladilo dokonale. A co až se nalíčí. To teprve bude Daniel koukat.
Zastavila se při vzpomínce na něj v prostřed pohybu. Ještě si promítla čtvrteční večer a přišlo jí trochu zahanbující, že tak vylítla, když se zeptal na její stav. Vůbec jí přišlo, že v poslední době nějak přemrštěně reagovala. Kdejaký šovinistický mužský by poukázal na menzes, ale ty Marion celkem čerstvě minuly, takže se o tom nedalo mluvit.
Proč tedy jenom takhle reaguje? Byla z něho evidentně nervózní a málem snad už zapomněla jaké to je chovat s k chlapovi. S Milanem byla dlouho než se vzali, i když svatba přišla nečekaně. A než ji podvedl, tak by se dalo říct, že to bylo harmonické soužití – pokud se tak jednotvárný život dvou lidí, kteří si vzájemně nepřekáží, dá nazvat. Že bude ještě nějaké chvění v bříšku si už neuměla ani představit. Naději ztratila a samota ji nijak netrápila. Jen si už nějakou dobu přála mít miminko.
Popadla mobil a jala se datlit zprávu. „Dobry den, Danieli. Jeste nez se dneska sejdeme, prosim prijmete mou omluvu za mou ctvrtecni impulsivni reakci. Mrzi me, ze jsem byla tak protivna. S pozdravem Marion“
Heh – ještě jsem mohla dodat „S přáním pěkného dne“ jako to psala obchodním partnerům, pomyslela si a v duchu se sama sobě smála. Dokonce zapomněla jak psát úplně normální zprávy. Asi by to chtělo se víc uvolnit a nebýt tolik v křeči. A taky by to chtělo o sobě trochu víc vědět. Věřit si. Tak třeba to teď s novým kukučem půjde líp.
Uklízela byt tak,jak to dělávala každý víkend od nepaměti. Taky to chtělo. Prach se válel nábytku a už se v něm dalo i malovat a nádobí už málem začalo žít vlastním životem. Kdy taky naposledy vysávala netušila. Každopádně chlupy od koček byly všude. Taky se jí náramně pletly pod nohy celou dobu.
Ten den utekl jako voda. Ve tři hodiny se začala připravovat a kolem šesté vyrážela z domu. Kočkám dala pořádně nabaštit, kdyby se náhodou trochu zdržela. Neměla to sice ve zvyku, ale třeba jí nepojede noční tramvaj nebo tak. O případné postrádání své osoby se nebála. Když jsou dvě, tak si kočky náramně dobře vystačí i sami.
V bříšku měla malé, celkem nepatrné chvění. Byla nervózní. Však taky na rande nešla už několik let. Duševní důchodce, splísnila se.
Čím víc se blížila k Muzeu, tím více chvění v bříšku přibývalo. Však je také proč. Jde se sejít s člověkem, kterého ani pořádně nezná. Teda jako jo, je jí sympatický a líbí se jí být vedle něho. Jeho přítomnosti ji nějakým způsobem uklidňuje a přijde jí příjemná, ale ... bude to stačit?
Romana jí dneska ještě volala, aby jí dodala odvahy. Bylo jí jasné, že bude mít Marion zaječí úmysly a že bude vyděšená. A nehodlala jí dovolit to zase zkazit. Mluvila k ní dlouho a konejšivě, až ji uklidnila. Teď by ji potřebovala zas.
Vystoupila dole z metra a přidala se k davu mířícímu ven ze stanice. Když si stoupla pod koně, plaše se rozhlédla kolem, ale nikoho Danielovi podobného tam nespatřila. Né snad že by špatně viděla, ale nedokázala si spíš Dana představit ve společenském oblečení.
Otočil se a jejich oči se střetli. Překvapeně se na ni zahleděl, protože už na ni chvilku čekal a netušil, kde ji minul. No zřejmě zase on nečekal její mírně extravagantní a naprosto slušivý nový účes a jemně vyzývavé oblečení, které v jejím podání působilo tak křehce, jako se mu to zdálo hned jak ji spatřil poprvé.
Byl to jen okamžik. Nejspíš se v tu chvíli zamilovali.
Usmál se na ni a pozdravil.
„Dobrý večer, Marion. Můžeme vyrazit?“
A k jejímu úžasu ji vedl na zcela opačnou stranu než se o to snažil ve čtvrtek.
„No a nejdeme špatně?“ podotkla nesměle a dál se nějak vzpouzela jít.
„Mám pro vás malé překvapení. A myslím, že se vám bude líbit.“ Řekl s úsměvem a už teď si liboval v tom, že se cítí trošku zmateně. Bude určitě unešená. Jo jo.
Když vešli do Ambiente, v šatně si sundali kabáty a Daniel galantně nabídl Marion rámě. Ta se ho s určitou ostýchavostí chytla a v hlavě jí hnedka zazněl tichounký neposedný hlásek jejího druhého já. Oči se jí zablýskly a hned zase se vrátili do původní zelenkavé barvy. Všimnout si toho nemohl nikdo. To jen Marionino horší já obdivovalo Danielův biceps, který měl od neustálého nošení těžkých pacientů zajímavé tvarovaný. Pevný.
Tichonce zaúpěla. Proboha jen to ne. Tady ne. Modlila se v duchu, ale už dávno tušila, že je pozdě.
Sympatický číšník je usadil u stolečku a dal jim dvě kolečka z papíru. Na jedné straně byla zelená, na druhé červená. Marion byla u vytržení. Bylo to tu pro ni značně exotické. Všude pobíhali číšníci a číšnice se stojany, na kterých měli masa na nepřeberné množství způsobů. Poprvé v životě ochutnala sushi a musela uznat, že jí chutná. Taky flambovaných banánů musela zbaštit víc než průměrná opice za celý týden. Otočili kolečko papíru na zelenou nahoru a číšníci jim začali snášet všechny možné pochutiny, zě kterých mohli ochutnávat. Za necelou hodinu nebylo co řešit. Byla narvaná k prasknutí. S Danielem si měli pořád o čem povídat a jelikož objednal těžké červené víno, tak se s přibývajícím alkoholem stále více uvolňovala, až vládu nad jejím tělem převzal někdo trochu jiný. Ale toho si Dan nevšiml.
Když odcházeli z restaurace, Marion se chovala při nejmenším zvláštně. Skoro by se dalo říci, že laškovala s jedním číšníkem, ale to Dan připisoval hladině alkoholu. Také pohyby neměla úplně koordinované, jednu chvíli si škobrtla o vlastní nohu a přistála Danovi v náruči.
„Doprovodím vás domů, ano?“
„Ne ne ne, ještě bych ráda na skleničku. Jak daleko bydlíte vy?“ pronesla rozšafně a taky trochu ztěžka.
„Bydlím hned za rohem. Na sklenku vás pozvu rád.“ Řekl s úsměvem, ale začínal mít víceméně podezření, že není všechno úplně v pořádku. Asi nebyla zvyklá pít a přehnala to. To víno bylo těžké i na něho.
Když přišli k němu domů, Marion se tam chovala málem jako doma. Usadila se na gauč a nožky hodila na křesílko vedle.
„Copak tu máš na bumbání?“ zeptala se a plynule přešla na tykání. Že skončila u cizího chlapa v bytě, z toho měla teď pramálo starostí.
Daniel proběhl svůj bar zkušeným okem a zjistil, že v něm má hlavně tvrdý alkohol. Ale na burbon ji nějak neodhadl.
„Pijete whisky?“zahalekal do obýváku. Ale odpověď nedostal.
Položil flašku a šel se podívat na Marion. Zastavil se někde mezi obývákem a kuchyní. To, co viděl ho totiž nemálo zarazilo. Hm, špatný výraz. Byl v šoku.